Jak nedělat boty v kultůře...

V únoru letošního roku probíhala konference Fórum pro kreativní Evropu. Zároveň ohlásil pořádající ministr kultury Jehlička 35% škrtání v oblasti grantů pro nezávislé umění. Tento brutální zásah, který mimo jiné porušil zákon o kultuře (1% ze státního rozpočtu pro kulturu), se výrazně projevil na fungování většiny nezávislých kulturních produkcí i nezávislých časopisů. Pro některé z nich byl tento krok téměř eliminační. Na obranu nezávislé kultury v Čechách se zformovala Iniciativa Za Česko kulturní. S jedním z jejích zakladatelů, Honzou Vávrou, členem redakce kulturního čtrnáctideníku A2, jsem hovořil o tom co bylo, bude a především by mělo být.


AO: Rok 2009 bude evidentně spojován se slovem krize. Přinesla mnohé změny a jedno takové zemětřesení zažila i česká kultura a kulturní politika. Jaký dopad to mělo na redakci A Dvojky a dalších kulturních organizací?

JV: Myslím si, že dopady pocítíme až v následujících letech. Je spousta malých organizací, které jestli přežijí tento rok, tak ten příští už nikoli. Anebo tenhle rok neproběhlo několik festivalů. Uvidíme jestli budou schopny se vrátit zpět.To jsou nevratné ztráty – když něco pět let funguje a ty peníze a kreativní potenciál je do toho investován a pak zmizí...to se těžko znova nahazuje.
Sčítání škod teprve nastane...uvidíme jak velké budou, jak veliký bude ten zásah a jak se podaří znovu vše nastartovat.
A co se týče časopisu A2, je v zásadě obecně známo, že my, na základě toho jak je to nastaven, žijeme z roku na rok, což rozhodně není pro stabilitu dobré. Mohlo to skončit letos, může to skončit za pět let...Ale strašně nám chyb í ta zmíněná stabilita a tu nemá, žádný z kulturních časopisů – to mohu s klidem v duši hovořit za všechny. Na ministerské úrovni není možné pro subjekt, jako je A2, získat čtyřleté granty. Ministerstvo má problém s tím určit si nějaké priority a když se na ně někdo zeptá, vznikají ad hoc nějaké akce. V zásadě v tom absolutně není pořádek.

AO:Tohle vše je důsledkem změny kulturní politiky anebo jde o jednorázovou „chybu“ na ministerstvu?

JV: Je důsledkem toho, že tady není jasně definovaná kulturní politika či ta role, kterou by měla plnit. Ta kulturní politika se v zásadě snaží podporovat všemožné proklamace různých politiků. Ovšem narážíme tu na zásadní rozdíly mezi slovy a činy.
A je to i důsledkem toho jak moc si to nechají kulturní organizace líbit – a teď je důležité vytyčit rozdíl mezi příspěvkovými organizacemi Ministerstva kultury a normálními organizacemi, které žádají granty a dotace v otevřené soutěži. Za těch dvacet let, co se týče například reprezentace ČR navenek, tak tahle málo financovaná sféra kulturních organizací udělala pro propagaci Česka mnohem více než ty velké domy, které jednou za čas vyjedou s představením za hranice. My to vnímáme tak, že za menší peníze, které se do toho investují, může stát získat daleko více, než kdy je nacpe do molochu jako je Národní Divadlo. Mělo by se to zrovnoprávnit.

AO: Iniciativa si na základě zmíněných škrtů vytyčila svůj program a manifest. Jak se jej daří naplňovat?

JV: V tom manifestu se jednak mluví o tom, že by bylo vhodné dorovnat prostředky určené na financování neziskové kultury za rok 2008. Neziskovou kulturou zde myslíme umění především v podobě alternativních divadel bez vlastní scény, festivalů a mezinárodních projektů. Živá kultura jak se říká.
To se podařilo zčásti a vlastně jenom díky tomu, že padla vláda, a že se proměnili lidé v ministerském křesle. To bychom mohli považovat za splněnou část našeho programu, ale spíše bych chtěl upozornit na to, že se povedlo tím tlakem na dodržování platných dokumentů, jako je “Koncepce účinnější podpory umění 2007-2013“...tam se píše, že má vzniknout Rada pro umění, coby poradní hlas ministra. Ta Rada měla vzniknout již v roce 2007a vlastně nebyl ustanovena až do června 2009. To opět je v podstatě činem nového ministra Riedlbaucha, ale zase na druhou stranu, kdybychom na to neupozorňovali tak by se na to zapomnělo i nadále. Ta rada jakkoli zasedala pouze párkrát tak si přesto myslím, že začíná být na ministerstvu dobrým advokátem pro živou kulturu a doufám, že díky tomu nebudeme muset očekávat podobné „boty“ i příští rok.

AO: Současná Iniciativa vychází z Iniciativy za Prahu kulturní, která, i když ne úplně, dosáhla ve svém boji vítězství...co by jsi pojmenoval jako finální úspěch Iniciativy Za Česko kulturní? A hodlá pouze řešit současné problémy či navrhovat i konceptuální řešení budoucí kulturní politiky?

JV: Rozhodně všichni v zásadě stále bojujeme za Prahu kulturní, každý jsme v tom byli alespoň trochu činní. Tam šlo ovšem o konkrétní selhání konkrétního nejmenovaného člověka (radního pro kulturu Milana Richtera - pozn. Red.), který na základě svého ideového nepochopení víceméně přesunul velkou část prostředků na neziskové, především divadelní, umění otevřeně do rukou ziskových subjektů. To je proč bychom na to chtěli navázat, souvisí to s tím systémem, že tu najednou je možné, že prostě se něco proklamuje a najednou příjde jeden úředník a jedním škrtem vše zruší...My jsem to v rámci Iniciativy chtěli povýšit trochu výše a neřešit jen ad hoc problémy, ale jak nastavit ten systém tak, aby se mohlo financování živého umění rozvíjet jak na regionální, tak na celostátní úrovni. To znamená, že pro nás je hlavním cílem jedním slovem transparentnost. A myslím si, že Ministerstvo kultury má hodně daleko k tomu být nazýváno transparentním. Pokud jim bude někdo koukat pod ruce, tak se bude moci veřejnost přesvědčit, zda tam nejsou jen ty slova ale i činy.

AO: Měla by to být Rada pro umění a kulturu kdo by jim měl koukat pod ruce? Může mít Iniciativa, coby reprezentant občanské společnosti vliv na to, kdo tam sedí?

JV: Rada pro umění a kulturu je poradním orgánem ministra. Ta může být nepříjemná a může spoustu věcí připomínkovat, na druhou stranu, my se nebudeme zasazovat o nějaký oficiální kontrolní orgán. Chceme to hlídat přesně coby člen občanské společnosti a vytvářet tak tlak ze dvou směrů, jak zevnitř, tak zvenku.

AO: V prohlášení Iniciativy Za Česko kulturní se píše, že její sdružení vznikla po roce 89 či vycházejí z undergroundu. Dá se říci, že A2 ještě stále, či už zase, není oním undergroundem? Je Á dvojka stále nezávislá?

JV: My nejsme součástí oficiální kultury, která musí být ze zákona finančně podporovaná, jako je tomu například u zmíněných příspěvkových organizací. My nemusíme být samozřejmě podporovaní ale je to tak, že jsme nezávislí v tom, že se každý rok ucházíme o dotace v otevřeném grantovém řízení. V pojmenování závislá a nezávislá kultura je malinko problém, nezávislá kultura je samo o sobě asi dost fiktivní označení. Je to kultura, která vzniká zdola, ať už to za komunistů byl underground, teď je to nějaké vlastní snažení lidí, kteří každý tu svou kreativní záležitost vymyslí a chtějí ji udělat a potom shánějí prostředky kde se dá. Co se Á Dvojky týče, já jsem toho názoru, že bychom nebyli například členy Iniciativy Za Česko kulturní, kdybychom brali ohledy na ministerstvo kultury, naopak ta naše pozice je velmi nezávislá. Pokud se někdo na Ministerstvu rozhodne, že nám tu dotaci prostě nedá tak to bude z nějakého důvodu, který je oprávněn některou z jejich priorit. Pokud coby kulturní časopis nespadáme do priorit ministerstva kultury, budiž. Zatím se však tak nestalo, naštěstí. Musím však říci, že všechny ty organizace o kterých mluvíme, malé produkce, časopisy, jsou de facto takovým novým undergroundem...

AO: Evropská unie si svým rokem kreativity a inovace 2009 evidentně konečně uvědomila to, na co dlouho evropská kultura a umění čekalo. A to, že jsou vývěsním štítem starého kontinentu, v moderní řeči jeho PR a marketingem. Na toto zjištění čekáme již velmi dlouho i u nás. Škrty v kulturní politice především silně zasáhli umělce, kteří reprezentují ČR navenek. Evidentně ale nikdo nedokáže ocenit tuto formu marketingu České republiky - je to celospolečenský problém, nebo se dá řešit na úrovni tvůrců kulturní politiky?

JV: Samozřejmě – reprezentanti venku jsou těžce podceňováni. To že nám končí rok Kreativity a Inovace se nevztahuje pouze na kulturu, ale celkově na kreativní průmysly. Těmi se označuje terciální průmysl využívající kreativitu – reklama, marketing, design...To je ten motor hospodářství, který právě teď v čase krize by měl efektivním způsobem vyvést ven státy Evropy. Staré metody, staří průmysloví tahouni už dnes vůbec nejsou těmi hlavními. Myslím si, že to že si hrajeme takhle na nějaké roky Kreativity a roky Inovace je v zásadě podružné, ale ten rok 2009 byl zásadní tím, že přinesl novou ekonomickou ideu.
To jestli se budeme skrze nezávislé umění prezentovat venku, to se prozatím prezentujeme. Když však stát řekne, že jeho priority jsou jinde, tak se prostě prezentovat nebudeme. Takhle, narovinu – ať stát řekne, jestli chce podporovat kulturu, my mu řekneme co za to všechno může dostat za těch velice málo peněz, v porovnání například s investicemi do infrastruktury. To může být investice za hodně málo peněz a ty výsledky z toho jsou převyšující hodnotu investice.
Když bude chtít stát říci „ne, kultura není naše priorita“ tak na to má samozřejmě právo, ale musí zvážit zda opravdu chce být naplno nekulturní. A my se odstěhujeme jinam, třeba...

AO: Jasně, budeme dělat kulturu někde jinde..takže v podstatě chceš říct, že by kultura měla mít větší podíl na výši HDP než takový automobilový průmysl?

JV: No to je taková často zaklínaná formule..na úrovni Evropské unie se to už povedlo – je prokazatelné, že všechny tyto kreativní průmysly mají dnes na HDP Evropské Unie celkově větší podíl než automobilový nebo chemický průmysl.

AO: No tak to je pro mě novinka...

JV: To, proti čemu také bojujeme, je ten společenský kontext – o kterém mnoho lidí nerado slyší..ale je to v zásadě marxistické pojetí kultury. Nejdůležitější pro naši ekonomiku a pro náš život je ta ekonomická oblast, ta výrobní sféra, a to co je nad to, to znamená prostě kultura, umění, tak to si můžeme po práci vzít židle a hrát si divadlo v hospodě...nadstavba. A náš základní argument je, že v souvislosti s politikami Unie i dalších států, že investice do kultury je investice, která se vrátí. Že to není lití peněž do černé díry, jak se může některým zdát, ale je investicí, která tvoří součást ekonomického profitu státu.

AO: Iniciativa za Česko kulturní, jíž je A Dvojka členem, poukazuje i na „provincializaci“ Česka a to vinou nedostatečné mezinárodní spolupráce. Jaké může mít dopady tento pasivní přístup k vytváření obousměrných kulturních vztahů?

JV: To je přesně ono, o čem hovoříme..když nebudeme chtít stimulovat naši uměleckou spolupráci se zahraničím, tak se nakonec staneme nekulturní zemí. Je to jako kdybychom dnes řekli naplno „dobře, my nebudeme obchodovat se sousedními státy a všechno si uděláme sami“. Nikdo si v dnešním světe netroufne žít v nějakém vakuu, ale co je palčivé je to, že o tom nejsme schopni mluvit. Pro nás to může mít takový dopad, že si tady budeme dělat nějaké umění ale pak nebudeme mít vůbec žádnou interakci s tím, jak to chodí ve světě, nebude žádná zpětná vazba a všichni se tady budeme plácat po zádech.

AO: Jedním ze zásadních nástrojů vytváření kulturních vztahů je v západní Evropě networking, jako jsou sítě Rhiz.eu, culture.info apodobně. Jak jsou na tom čeští kulturní organizátoři s networkingem v rámci střední Evropy?

JV: Co můžu mluvit sám za sebe tak vidím, že Češi neumějí udělat pořádný network ani v rámci České republiky. Určitě projekt od projektu se to i na té evropské bázi povede. My bychom ale měli začínat s tím že vytvoříme silnou síť v rámci České republiky. Proto se snažíme coby Za Česko kulturní dát pohromadě více kulturních organizací, které pak můžou mít společně nějaký hlas směrem ke státu a budou moci tak ovlivňovat i názorově a koncepčně podobu české kultury. Tahle zóna drobných kulturních subjektů nemá vůbec žádné zastání a proto se letos stalo co se stalo.

AO: Za Česko kulturní zaznamenalo krátce po jeho vzniku relativní úspěch, či minimálně mediální zájem. Ten však po chvíli opadl a problém 35% mínus se s novou, úřednickou vládou, tak trochu zametl pod koberec. Objevil se však zároveň problém dost podobný – nová politika přerozdělování financí pro vědu. Jak k tomu došlo, že se propojili akce Za Česko kulturní a Věda žije?

JV: Já si nemyslím, že by se to zametlo pod koberec. Jenomže jsme se přesunuli od prvotních ad hoc reakcí k tomu, že teď systematicky pracujeme na tom, aby se to v příštím roce nestalo. Na ministerstvu připomínkujeme vše, co se nám zdá jako nesprávný postup. Druhá věc je co se děje s financováním základního akademického výzkumu. My si myslíme, že ty situace jsou dost analogické a pro mě osobně a myslím i pro mnoho lidí okolo mne, věda, kultura a vzdělávání jsou provázané oblasti a všechny tři vytvářejí kulturní kapitál této země. Nemáme tu žádné ropné vrty, nemáme nerostné bohatství, nemáme na čem stavět. Ta společnost je po léta založená na tom, že vyváží ven své kulturní bohatství a vědce a objevy a další subjekty, které jsou schopny se prosadit na mezinárodní scéně. Pokud my nebudeme do těchto oblastí investovat, tak se nám to nebude vracet, jednoduchá logika...úplně přesně vidím v tom, co se dělo okolo Za Česko kulturní a ještě předtím Za Prahu kulturní, snahu politiků vymanévrovat ze situace s co nejmenšími ztrátami.


AO: Já se vrátím trochu k tomu undergroundu, Může být alternativní a nezávislé umění finančně soběstačné? Nebo jej právě definuje závislost na veřejných rozpočtech a dotačních titulech? Nevytváříme tak „fiktivní“ diváky?

JV: V zájmu státu by mělo být aby tady fungovala kulturní rozmanitost. A on aby na to dával peníze, ale stát tu kulturní rozmanitost udělat nemůže. Je jasné, že když má divadlo sedmdesát míst, a chce udělat kvalitní, současné představení, tak je jasné, že nemůže dát vstupné osm set korun i když ta částka dost pravděpodobně představuje reálný náklad toho představení. Alternativní umění nemůže být soběstačné, jelikož musí být pro diváky finančně únosné. Ty dotace zde přibližují diváky ke kultuře i finančně. Jak se zdá tak v zájmu státu se ale zmíněná kulturní rozmanitost příliš neobjevuje. Přitom máme jasné osvědčené příklady, kde to fungovalo. Jedna z prvních věcí, kterou udělal v rámci kulturní politiky britský premiér Tony Blair bylo dostat střední třídu ven, aby nehloupla doma u televize. Nastolil tak politiku vstupného zdarma do všech galerií v Británii a následně se začaly vytvářet speciální edukativní programy, které stát masivně podporuje. Jediným cílem této politiky bylo zvýšit vzdělanostní a kreativní potenciál země. Tony Blair tehdy nechtěl, aby lidé něco pouze pasivně přijímali, ale aby i utvářeli – sebe, své okolí, sousedy...A potom můžou být obyčejní lidé kreativní. Řeknu to na příkladu: Když někdo dělá jako dělník v dole a ten důl zavřou, tak prostě půjde na pracovní úřad a bude tam rok hledat nějaký flek. Kdežto kreativní člověk, když zavřou řekněme nějakou agenturu, kde pracoval, tak si bude schopen pro sebe vytvořit pracovní místo. Začne mnohdy sám podnikat a podobně. To znamená, že i stát má s kreativním člověkem menší náklady, respektive se mu vrátí právě ta investice do kreativního potenciálu lidí.
No a to, jestli může být alternativní projekt úspěšný? No ano, známe takové, jenom bych rád upozornil, že vždy šlo na začátku o nějakou státní investici, podporu. Známe to i z oblasti populární hudby – když zase šáhnu do té Anglie...Fungují tam takzvané ArtCouncils, které rozdělují drobné podpory a granty regionálním umělcům. Kdysi ArtCouncil schválil žádost o basové kombo jednomu klukovi, ten kluk založil kapelu, ta kapela se jmenovala The Police, ten kluk potom udělal sólovou kariéru jako Sting a na daních vrátil Spojenému království mnohokrát více než stojí basové kombo...Na takovéhle případy by se nemělo zapomínat.

AO: Na závěr: neodráží ta „kulturní krize“ intelektuální stav celé společnosti a mediální oblasti? Jako ta, zahraničními intelektuály zmiňovaná krize občanské společnosti ve státech střední a východní Evropy? A formuje občanská společnost kulturu nebo kultura občanskou společnost?

JV: Já bych řekl, že je to vzájemné.Kulturní, nebo intelektuální krize to už tady bylo milionkrát. Všichni hovoří o „krizi hodnot“, ale ta krize nastane ve chvíli kdy zabijeme onen kreativní potenciál lidí a začneme všechno přepočítávat na peníze. Tak se nikdy nedostaneme z toho post totalitního mindráku. Samozřejmě nemůžeme eliminovat věci, které se tu za těch posledních dvacet let staly a uvedli národ i zemi do „hodně blbý nálady“ jak to nedávno právě pojmenoval Václav Havel. Ovšem to, že v rámci této „hodně blbé nálady“ jsme schopni tady nechat vznikat hodnotná umělecká díla, představení, zajímavý časopisy tak je stále ještě dobré znamení. Když přestanou vycházet a když se přestanou dělat představení tak to pak budeme v opravdu hluboké, hluboké krizi. Rozhodně je třeba se na to dívat trošku pozitivně.