Mexická chřipka: špatný a možná i hodně nákladný vtip
"Tvrdit, že se letos může zopakovat pandemie „španělské“ chřipky z roku 1918 je holý nesmysl. Tehdy ještě nebyl žádný penicilin a lidé neumírali na chřipku, ale na zápal plic," prohlásil Miquel Ekkelenkamp.
Mexická vláda paralyzovala svou zemi, Egypt chce vybít čtvrt milionu prasat, turisty v Hong Kongu strkají do karantény a holandský ministr zdravotnictví objednal 34 milionů dávek vakcíny – dost na dvojité proočkování celé holandské populace. Zdá se, že celý svět zpanikařil.
Dnes již minulá vláda na svém posledním zasedání v pondělí 4. května schválila bez výběrového řízení odkup 12 milionů dávek vakcíny proti prasečí chřipce od americké farmaceutické firmy Baxter. Jenom za rezervaci těchto očkovacích látek pro potřeby ČR zaplatíme z peněz daňových poplatníků v příštích pěti letech 300 milionů korun. Baxter je prý jediná farmaceutická firma, která je schopna tuto vakcínu vyrobit do tří měsíců. Měli bychom možná pochválit vládu, že myslí na blaho svých občanů, a chce být připravena na hrozící pandemii, kdybychom nevěděli, že právě firma Baxter je zapletena do skandálu, při němž v jejich podniku v rakouském městě Orth an der Donau vznikla smrtící směs současného chřipkového viru H3N2 a viru ptačí chřipky H5N1. Takto kontaminovanou látku poslali firmě Avir Green Hills Biotechnologie, která ji následně rozeslala do Česka, Slovinska a Německa. Na tento „omyl“ se přišlo poté, co výzkumné pracoviště v Bohumili u Kolína naočkovalo fretky. Všechna pokusná zvířata zemřela, což by se po nakažení lidskou chřipkou stát nemělo. Na firmy Baxter a Avir jsou v Rakousku podány žaloby. V ČR si však nikdo nestěžuje.
úterý 26. ledna 2010
Morální panika
Morální panika
Morální panika je reakce sociální skupiny založená na falešném nebo přehnaném dojmu, že chování nebo vliv určitého jevu je nebezpečný a hrozbou pro společnost. Taková panika je většinou odstartována a posilována médii, i když se někdy objeví spontánně. Masová hysterie se v tomto hnutí může objevit, ale morální panika je odlišná od masové hysterie tím, že je přesně morálně vymezena a obvykle se projevuje jako pobouření spíše než ryzí strach. Panika se může projevovat různým způsobem.
Poprvé popsal morální paniku sociolog Stanley Cohen v roce 1972 ve své studii Folk Devils and Moral Panics, aby popsal mediální reportáže o modech a rockerech ve Spojeném království v 60. létech min. století.. Faktorem morální paniky je „zesilující spirála“ a to znamená zvětšující se cyklus reportáží o určité kategorii asociálního chování nebo jiných nežádoucích jevů ve společnosti.Tato kniha je považována za nejvlivnější práci v oblasti za posledních čtyřicet let.
Typickým příkladem morální paniky je prasečí chřipka, která se objevila v médiích přibližně v září loňského roku. Prasečí chřipka se podle médií poprvé vyskytla v Kalifornii 17. dubna 2009. Za pár měsíců pandemie A/N1H1 přešla do Evropy a za nedlouho i do České republiky. Zpravodajství nás velice detailně informovalo o rozvoji nemoci nejen na našem území a o hrozící epidemii v Evropě. Mohli jsme se setkat s přesným vykreslením příznaků nemoci a možnosti očkování. Některé články se rozšiřovaly o utopistický pohled budoucí společnosti v případě rozšíření epidemie. Hrozilo nám naprostý rozklad stávajícího běžného stylu života a naprosté přizpůsobení nepříjemné situaci. Na ulicích jsme se začali setkávat s bilbordy propagující očkovací vakcíny. Dokonce na základě toho zvedla počet pojištěnců nově vzniklá zdravotní pojišťovna, která nabízela očkování zdarma. Do dvou měsíců média dokonale připravila obyvatele na nepřítele. V rozeběhnuté fázi podávání očkování se začali objevovat ve zprávách různé pochybnosti, že epidemie nebude tak hrozná, na druhou stranu převládalo sčítání obětí. Když se Česká republika nedočkala nakažení většiny populace, veškeré hrozby opadly. Na začátku roku 2010 jsme se dočetli, že prasečí chřipka je holý výmysl. Ale to až po miliardovém výdělku farmaceutických firem na očkovacích vakcínách.
Morální panika je reakce sociální skupiny založená na falešném nebo přehnaném dojmu, že chování nebo vliv určitého jevu je nebezpečný a hrozbou pro společnost. Taková panika je většinou odstartována a posilována médii, i když se někdy objeví spontánně. Masová hysterie se v tomto hnutí může objevit, ale morální panika je odlišná od masové hysterie tím, že je přesně morálně vymezena a obvykle se projevuje jako pobouření spíše než ryzí strach. Panika se může projevovat různým způsobem.
Poprvé popsal morální paniku sociolog Stanley Cohen v roce 1972 ve své studii Folk Devils and Moral Panics, aby popsal mediální reportáže o modech a rockerech ve Spojeném království v 60. létech min. století.. Faktorem morální paniky je „zesilující spirála“ a to znamená zvětšující se cyklus reportáží o určité kategorii asociálního chování nebo jiných nežádoucích jevů ve společnosti.Tato kniha je považována za nejvlivnější práci v oblasti za posledních čtyřicet let.
Typickým příkladem morální paniky je prasečí chřipka, která se objevila v médiích přibližně v září loňského roku. Prasečí chřipka se podle médií poprvé vyskytla v Kalifornii 17. dubna 2009. Za pár měsíců pandemie A/N1H1 přešla do Evropy a za nedlouho i do České republiky. Zpravodajství nás velice detailně informovalo o rozvoji nemoci nejen na našem území a o hrozící epidemii v Evropě. Mohli jsme se setkat s přesným vykreslením příznaků nemoci a možnosti očkování. Některé články se rozšiřovaly o utopistický pohled budoucí společnosti v případě rozšíření epidemie. Hrozilo nám naprostý rozklad stávajícího běžného stylu života a naprosté přizpůsobení nepříjemné situaci. Na ulicích jsme se začali setkávat s bilbordy propagující očkovací vakcíny. Dokonce na základě toho zvedla počet pojištěnců nově vzniklá zdravotní pojišťovna, která nabízela očkování zdarma. Do dvou měsíců média dokonale připravila obyvatele na nepřítele. V rozeběhnuté fázi podávání očkování se začali objevovat ve zprávách různé pochybnosti, že epidemie nebude tak hrozná, na druhou stranu převládalo sčítání obětí. Když se Česká republika nedočkala nakažení většiny populace, veškeré hrozby opadly. Na začátku roku 2010 jsme se dočetli, že prasečí chřipka je holý výmysl. Ale to až po miliardovém výdělku farmaceutických firem na očkovacích vakcínách.
Prasečí chřipka
Nebojte se chřipky! Mějte strach z očkování!
Přibližně od září jsme bombardováni zprávami o rozvoji nové nemoci A/H1N1 pandemii neboli prasečí chřipky. Nejdříve jsme byli informováni o výskytu nemoci v Evropě, ale nebylo nám přesně řečeno, co se za ní skrývá. Teprve, když se na našem území objevily první nakažení prasečí chřipkou, začalo se vážně hovořit o vypuknutí epidemie, která může zabíjet. Media nás začala konečně detailně seznamovat s konkrétní charakteristikou, příznaky atd.
S přibývajícími pacienty a prvními úmrtími začali doktoři apelovat na obyvatelstvo, aby se nechalo očkovat. Z veřejného průzkumu však vyšlo najevo, že se většina Čechů prasečí chřipky nebojí. Menšinu tvoří starší lidé nad 50 let, kteří se bojí kvůli snížené obranyschopnosti. Mladí lidé naopak tyto informace berou jako „mediálně nafouknutou bublinu“. Je možné, že tento výsledek vychází také z nedostatečné informovanosti, tudíž nevíme, čeho se máme bát.
Zdroj WM Magazín uvádí, že by náš strach neměl být ze samotné nemoci, ale z očkovacích vakcín proti pandemii. Po objevení nové nemoci v Kalifornii 17. dubna 2009 měla dodat společnost Baxter do Rakouska, Německa, České republiky a Slovinska první očkovací vakcíny. Laborant společnosti BioTest v České republice na vlastní popud udělal testy vakcín a došel k šokujícímu závěru. Dodané vakcíny byly testovány na fretkách, které po zavedení látky pošly, protože byly kontaminované kombinací infekce ptačí chřipky a sezónní chřipky. Jeden vir má vysokou úmrtnost, druhý vir má rychlou nakažlivost. Nebýt tohoto náhodného testu, tak střední Evropa je infikována smrtící mutací běžné chřipky.
V důsledku rychlého rozšiřování pandemie se uvažuje o tom, že se budou muset lidé povinně očkovat. Samotné očkovací vakcíny obsahují látky, které mají vedlejší účinky. Mnohdy tak silné, že u očkovaného jedince může propuknout daleko agresivnější onemocnění. Například Guillain-Barryho paralýza, která se projevuje částečným ochrnutím těla, může postihnout 10 lidí z každého milionu očkovaných sezónní chřipkovou vakcínou. Farmaceutické firmy dodávající vakcíny si vyžadují od států podpis, kterým stvrzují, že nenesou žádnou odpovědnost za vedlejší účinky očkovací látky proti prasečí chřipce.
středa 13. ledna 2010
MS v basketu je rozlosováno
České basketbalistky mají na MS hratelnou skupinu
Za 312 dní vypukne největší sportovní událost nadcházejícího roku .Poslední listopadové úterý proběhlo v karlovarském Grandhotelu Pupp losování základních skupin basketbalového mistrovství světa žen, které se po 54 letech uskuteční v České republice. Základní část se odehraje v Brně a v Ostravě, vyřazovací boje očekává nová aréna v Karlových Varech. Losování se zúčastnily špičky světové košíkové(prezident České basketbalové federace Jansta a šéfka Ženské světové basketbalové federace Landonová), či představitelé české politiky a primátor města Werner Hauptmann,jenž tahal míčky z druhého koše.
Všechny týmy byly rozděleny podle jejich územní polohy, aby spolu ve skupině byly maximálně dvě družstva ze stejného kontinentu. Největšími favoritkami ´´české´´ skupiny D jsou Rusky, finalistky posledního světového i evropského šampionátu. Zbylé soupeřky se však mohou řadit spíše mezi outsidery mistrovství. Argentina ani Japonsko výraznějších úspěchů v poslední době nedosáhli. Turnaj zahajují Češky 23.září proti Jihoameričankám. O den později sehrají ´´Zápas skupiny´´ se Sbornou a skupinu zakončí s Asiatkami.
Největší favoritky Australanky mají lehkou skupinu A, lehce potrápit je mohou zřejmě jen ženy z Číny, kde je košíková stále populárnější. Ve skupině B je situace velmi podobná, hráčky USA by neměly zaváhat a v pohodě postoupit dál. ´´Céčko´´ se zdá být těžší, Brazílie i Španělsko očekávají úspěch svých reprezentantek.
Celkem se diváci mohou těšit na 62 zápasů, turnaj startuje 23.září, finále je 3.října.
Skupina A: Austrálie, Čína, Bělorusko, Kanada
Skupina B: USA, Francie, Řecko, Senegal
Skupina C: Brazílie, Španělsko, Jižní Korea, Mali
Skupina D: Rusko, Česko, Argentina, JaponskoDvoujádrový motor jménem Williams
Sestry Williamsovy patří k nejlepším sportovkyním současnosti a nejúspěšnějšímu sourozeneckému sportovnímu páru všech dob. Společně vyhrály Venus a Serena dvakrát olympijské hry ve čtyřhře (Venus navíc přidala další zlato v soutěži jednotlivců) , nastřádaly 76 titulů WTA,obě se umístily v žebříčku Ženské tenisové asociace na prvním místě a jsou dvěma nejlépe vydělávajícími tenistkami na celém světě. Jejich začátky však byly velmi těžké a za úspěchy stojí spíše dřina a ohromná vůle, než jen pouhý talent. Despotický otec Williamsových Richard viděl v děvčatech stroje na úspěch a tak je odmalička vedl k disciplíně a špičkovým výkonům svým totálním tréninkem. Za jejich domem v Michiganu v USA neustále opakovaly kondiční a technická cvičení. S postupem času zkoušel Williams dívky tu a tam nasadit do malého turnaje a ty hned zaujaly odborníky. Ve čtrnácti letech už patřily k největším nadějím světového tenisu, jenže náhle se po nich slehla zem. Otec děvčata opět držel jen doma a cvičení byla drsnější, než kdykoli před tím. Po dvou letech vrátil Serenu a Venus do turnajového kolotoče a obě hráčky začaly záhy postupovat žebříčkem profesionálních tenistek WTA strmě vzhůru. Venus již v 17 letech došla až do finále US Open, podlehla však Martině Hingisové. Od té doby začal v tenise s trochou nadsázky stereotyp. Ve finále každého většího turnaje stály sestry vždy na kurtu, ať už spolu, či proti sobě. Obě vyhrály Wimbledon, v deblu získaly všechny Grand Slamy (Serena i samostatně) ,Venus je první černou hráčkou v historii, jenž se umístila na samotném vrcholu žebříčku. Chtěly být nejlepší, moc to chtěly. A dosáhly toho.
Rossi má titul nadosah, Simon už je mistrem světa
Phillip Island,Karlovy Vary
Za slunečné říjnové neděle vystartovali závodníci silničních motocyklů třídy do 125cc do Velké ceny Austrálie a zahájili tak napínavé odpoledne na okruhu ve Phillip Island. Jízda v nejslabší kubatuře měla dech beroucí náboj,vždyť se také mohlo rozhodnout o vítězi této kategorie.Největší adept na prvenství,Španěl Julian Simon však celou dobu zaostával za svým největším rivalem Britem Smithem. V posledním kole jej však předjel a šachovnicová vlajka tak vítala jako prvního nejen vítěze Grand Prix,ale i celého mistrovství. Simonovi tak vyšel návrat do nejslabší třídy po nezdaru ve 250cc.V dvěstěpadesátkách potěšil české fanoušky Josef Abraham svým šestým místem,což je jeho nejlepší letošní výsledek.Závod ovšem nebyl dokončen,rozbitý stroj po pádu Locatelliho zablokoval trať.Vítězem se tedy stal pět kol před koncem italský jezdec Marco Simoncelli,obhajující svůj mistrovský titul,další český jezdec Lukáš Pešek dojel dvanáctý.Největší zájem ovšem zcela pochopitelně budila královská třída MotoGP Valentino Rossi jde úspěšně za svým devátým titulem v nejvyšší kategorii,v australské GP mu ohromně pomohl pád týmového kolegy z Yamahy Lorenza. Ten se hned po startu dostal do kolize s Nicky Haydenem a nechtěně nastolil novou taktiku Rossimu.‘‘Doktor‘‘ nijak nespěchal a držel se celý závod za vedoucím domácím jezdcem Casey Stonerem a tak největší rozruch přinášelo bránění šesté pozice Marca Mellandriho před dalšími jezdci.První dva jezdci si pozice nevyměnili,Stoner vyhrál VC Austrálie potřetí v řadě,Rossi má dva závody před koncem sezony titul téměř ve své moci.
Výměna mi prospěla, herně jsem se zvedl, kvituje Aleš Vála
 | V polovině prosince čekalo benátecké hokejisty další prvoligové utkání. Utkali se s tradiční soupeřem z Podkrkonoši a právě z Vrchlabí přišel výměnou za Petra Hracha začátkem listopadu do Benátek velice zkušený obránce Aleš Vála (na snímku). Aleš si zahrál extraligu za Pardubice, Liberec a Mladou Boleslav. První ligu okusil také v Táboře, Liberci, Ústí nad Labem a Mladé Boleslavi. Téma rozhovoru bylo nasnadě – sobotní domácí zápas s Vrchlabím. |
Aleši, do benáteckého týmu jsi přišel z Vrchlabí. Jak si vnímal náhlý odchod z tohoto celku?
"Takový je hokejový život. Ve Vrchlabí jsem měl podepsanou smlouvu. Kluby se však dohodly na dvouměsíční výměně." Naším příštím domácím soupeřem je právě tým z Vrchlabí. Bude u tebe panovat nějaká zvýšená motivace? Budeš vůbec moct nastoupit?
"Nastoupit mohu, žádná klauzule tam není. Stejně tak Petr Hrach ve Vrchlabí může hrát. Beru to jako každý jiný zápas, chci vyhrát! Trochu něco jiného to však přeci jen bude, protože jsem tam tři roky působil. Zvýšenou prestiž však nevnímám."
"Takový je hokejový život. Ve Vrchlabí jsem měl podepsanou smlouvu. Kluby se však dohodly na dvouměsíční výměně." Naším příštím domácím soupeřem je právě tým z Vrchlabí. Bude u tebe panovat nějaká zvýšená motivace? Budeš vůbec moct nastoupit?
"Nastoupit mohu, žádná klauzule tam není. Stejně tak Petr Hrach ve Vrchlabí může hrát. Beru to jako každý jiný zápas, chci vyhrát! Trochu něco jiného to však přeci jen bude, protože jsem tam tři roky působil. Zvýšenou prestiž však nevnímám."
Jak jsi zatím spokojen v Benátkách?
"Určitě jsem zde spokojený. Výměna mi prospěla, herně jsem se určitě zvedl. Myslím si, že teď nehrajeme vůbec špatně. Máme tři výhry za sebou, takže i tabulkou jdeme nahoru. Uvidíme, jak to bude dál." Jak již bylo řečeno, ve Vrchlabí jsi působil tři roky. Sleduješ i nadále výsledky tamního klubu?
"Samozřejmě, že sleduji. Vím například, že tam nedávno vyměnili trenéra. Dnes (středa pozn. red.) porazili Šumperk 4:2, předtím udělali bod v Hradci Králové. Takže se to i tam trochu zvedlo. Bude to zajímavý zápas."
Co myslíš, že bude na tohoto soupeře platit?
"Vrchlabí je zkušený mančaft, mají řadu extraligou protřelých hráčů. Takže se musíme vyvarovat zbytečných oslabení. Hráči jako Čaloun, Filip, Klimt, jsou hodně šikovní v přesilových hrách. Na to si budeme muset dát velký pozor."
V minulém zápase jste porazili celkem hladce Havířov 5:0. Jaké to bylo utkání?
"To je těžké (úsměv). Věděli jsme těsně před zápasem, že nastoupí v citelně oslabené sestavě. Snažili jsme se namotivovat. Takové zápasy jsou vždy hodně těžké. Ukázalo se, že první třetina byla hodně vyrovnaná. Měli jsme víc šancí, dobré bylo, že jsme vstřelili alespoň dva góly. Pak se to více uklidnilo a my si výsledek více hlídali. Bylo pár momentů, kdy nám ujeli. Příště si toto nemůžeme dovolit."
Děkujeme za rozhovor!
Zastupitelé dostáli svého slibu
V Berouně byl vystavěn profesionální skatepark, který patří mezi nejlepší v republice
Deset let trvaly boje o vybudování skateparku v Berouně. Nyní je nejen dobojováno, ale i dostavěno. První listopadovou sobotu roku 2008 proběhlo slavnostní otevření a bylo se na co dívat…
Beroun-Mnoho mladých lidí si v posledních letech oblíbilo skateboarding, ale i kola BMX, nebo In-line brusle. Nezbylo jim ovšem nic jiného, nežli jezdit na nevhodných místech, před supermarkety, pod dálničním mostem, nebo přímo na ulici. Z tohoto prostředí ovšem vzešel člověk, který v současné době patří mezi nejlepší české skateboardové jezdce a s touto situací se rozhodl něco udělat.
Tím je Berounský rodák Tomáš Vintr, který je mimo jiné může pyšnit titulem několikanásobného mistra republiky. Jeho zásluhy o vybudování berounského parku jsou neopomenutelné. Spolupracoval na celém projektu, vymýšlel podobu parku i možná místa pro jeho výstavbu. To vše musel řešit společně s berounským místostarostou Tomášem Havlem.
Podle berounských radních prý bylo největším problémem najít vhodné místo pro výstavbu parku a zajistit jeho financování. Říká se ale, že velkou roli hrála dlouhodobá lhostejnost zastupitelstva. Ať byly důvody jakékoli, podstatné je, že po dlouhých letech, se konečně od vedení města dostalo slibu, že této žádosti vyhoví. Dohromady o pět a půl milionu korun byla odlehčena pokladna Města Beroun, které nakonec financování vzalo samo na sebe. Jako nejvhodnější prostor byla nakonec zvolena plocha nedaleko berounského vlakového nádraží. Vlastní stavba areálu byla zadána profesionálům ve svém oboru, společnosti Mystic contructions. Těm šlo o co nejvěrnější kopii reálného pouličního prostředí. Ve skateparku tak můžeme najít všemožná schodiště, zábradlí, nájezdy a rampy, které využijí pokročilí jezdci, i začátečníci.
Díky úsilí všech, co se na projektu podíleli, jsme mohli být sedmého listopadu svědky stříhání slavnostní pásky v areálu již dokončeného skateparku. Toho se ujali právě Tomáš Vintr a místostarosta Tomáš Havel. Za firmu Mystic construction pak Radek Teichman. Následoval slavnostní přípitek, proslov a exhibiční jízdy předních českých skateboardistů včetně domácího Tomáše Vintra. Nakonec byl park uvolněn veřejnosti k volným jízdám, čehož mnoho lidí s velikou radostí využilo. Rachot skateboardů ozývající se ten den dlouho do noci byl důkazem, že mnoha lidem se splnilo jejich přání.
Martin Koťátko
Deset let trvaly boje o vybudování skateparku v Berouně. Nyní je nejen dobojováno, ale i dostavěno. První listopadovou sobotu roku 2008 proběhlo slavnostní otevření a bylo se na co dívat…
Beroun-Mnoho mladých lidí si v posledních letech oblíbilo skateboarding, ale i kola BMX, nebo In-line brusle. Nezbylo jim ovšem nic jiného, nežli jezdit na nevhodných místech, před supermarkety, pod dálničním mostem, nebo přímo na ulici. Z tohoto prostředí ovšem vzešel člověk, který v současné době patří mezi nejlepší české skateboardové jezdce a s touto situací se rozhodl něco udělat.
Tím je Berounský rodák Tomáš Vintr, který je mimo jiné může pyšnit titulem několikanásobného mistra republiky. Jeho zásluhy o vybudování berounského parku jsou neopomenutelné. Spolupracoval na celém projektu, vymýšlel podobu parku i možná místa pro jeho výstavbu. To vše musel řešit společně s berounským místostarostou Tomášem Havlem.
Podle berounských radních prý bylo největším problémem najít vhodné místo pro výstavbu parku a zajistit jeho financování. Říká se ale, že velkou roli hrála dlouhodobá lhostejnost zastupitelstva. Ať byly důvody jakékoli, podstatné je, že po dlouhých letech, se konečně od vedení města dostalo slibu, že této žádosti vyhoví. Dohromady o pět a půl milionu korun byla odlehčena pokladna Města Beroun, které nakonec financování vzalo samo na sebe. Jako nejvhodnější prostor byla nakonec zvolena plocha nedaleko berounského vlakového nádraží. Vlastní stavba areálu byla zadána profesionálům ve svém oboru, společnosti Mystic contructions. Těm šlo o co nejvěrnější kopii reálného pouličního prostředí. Ve skateparku tak můžeme najít všemožná schodiště, zábradlí, nájezdy a rampy, které využijí pokročilí jezdci, i začátečníci.
Díky úsilí všech, co se na projektu podíleli, jsme mohli být sedmého listopadu svědky stříhání slavnostní pásky v areálu již dokončeného skateparku. Toho se ujali právě Tomáš Vintr a místostarosta Tomáš Havel. Za firmu Mystic construction pak Radek Teichman. Následoval slavnostní přípitek, proslov a exhibiční jízdy předních českých skateboardistů včetně domácího Tomáše Vintra. Nakonec byl park uvolněn veřejnosti k volným jízdám, čehož mnoho lidí s velikou radostí využilo. Rachot skateboardů ozývající se ten den dlouho do noci byl důkazem, že mnoha lidem se splnilo jejich přání.
Martin Koťátko
Postavení Kulturní publicistiky v médiích
Každý má jistě nějakou představu o tom, co je to kultura. Většině lidí se jako první vybaví divadlo, film, hudba, literatura, výtvarné umění… Ale kulturu lze chápat i v daleko širším smyslu. kultura je v podstatě vše, co se učíme po narození, co přejímáme od starších a co nás v rámci společenství spojuje a zároveň odlišuje od jiných. Veškeré návyky chování, historie, duchovní hodnoty… I to je kultura.
Kulturní publicistika hraje v současných médích poměrně zásadní roli a rozhodně patří mezi neodmyslitelné žurnalistické žánry. Zabývá se především takzvanou vyšší kulturou. Tím se myslí vybrané ušlechtilé lidské činnosti, které se dají nazvat uměním. Dostávají se nám tak informace o chystaných, či právě probíhajících kulturních akcích, o zajímavých lidech, o uměleckých dílech které stojí za to vidět, slyšet… Dá se říci, že tento kulturní servis poskytují v současné době snad všechny dostupné mediální zdroje. Televize, rozhlas, internet i tištěná média. Takže jaké je tedy postavení kulturní publicistiky v médiích? Vedle zpravodajství, sportu a třeba ekonomiky stojí kultura naprosto pevně, má své jasně dané místo a svou důležitostí i rozsahem se může vyrovnat ostatním novinářským servisům. Kultura je masová záležitost, volnočasová aktivita pro potěšení i vzdělání. Zahrnuje do sebe obrovské množství činností, o kterých lidé budou nepřetržitě chtít čerpat nové informace. Tudíž bude kulturní publicistika i nadále obrovskou dílnou produkující recenze a jiné mediální výstupy, kterými bude kompenzovat neustávající poptávku po těchto informacích. Zkrátka má kulturní publicistika stále pro koho tvořit. Zároveň i kulturní dění má veliký spád a neustále se děje něco nového, takže bude vždy o čem psát. Tím pádem i vyhlídky kulturní publicistiky do budoucnosti jsou takřka neomezené a určitě nám bude kultura nepřetržitě poskytovat mnoho prostoru pro veškerou tvorbu. Určitě nelze opomenout i obrovský vliv kulturní publicistiky na veřejné mínění. Jak napíšete kritiku, či recenzi, tak bude mnohdy vypadat první obrázek, který se k veřejnosti dostane ještě před tím, než lidé sami shlédnou divadelní představení, výstavu, film… Takže k obrovskému tvůrčímu prostoru bych ještě zdůraznil velikou váhu veškeré publikované tvorby v tomto oboru. Kultura hýbe světem…
M.Koťátko
Kulturní publicistika hraje v současných médích poměrně zásadní roli a rozhodně patří mezi neodmyslitelné žurnalistické žánry. Zabývá se především takzvanou vyšší kulturou. Tím se myslí vybrané ušlechtilé lidské činnosti, které se dají nazvat uměním. Dostávají se nám tak informace o chystaných, či právě probíhajících kulturních akcích, o zajímavých lidech, o uměleckých dílech které stojí za to vidět, slyšet… Dá se říci, že tento kulturní servis poskytují v současné době snad všechny dostupné mediální zdroje. Televize, rozhlas, internet i tištěná média. Takže jaké je tedy postavení kulturní publicistiky v médiích? Vedle zpravodajství, sportu a třeba ekonomiky stojí kultura naprosto pevně, má své jasně dané místo a svou důležitostí i rozsahem se může vyrovnat ostatním novinářským servisům. Kultura je masová záležitost, volnočasová aktivita pro potěšení i vzdělání. Zahrnuje do sebe obrovské množství činností, o kterých lidé budou nepřetržitě chtít čerpat nové informace. Tudíž bude kulturní publicistika i nadále obrovskou dílnou produkující recenze a jiné mediální výstupy, kterými bude kompenzovat neustávající poptávku po těchto informacích. Zkrátka má kulturní publicistika stále pro koho tvořit. Zároveň i kulturní dění má veliký spád a neustále se děje něco nového, takže bude vždy o čem psát. Tím pádem i vyhlídky kulturní publicistiky do budoucnosti jsou takřka neomezené a určitě nám bude kultura nepřetržitě poskytovat mnoho prostoru pro veškerou tvorbu. Určitě nelze opomenout i obrovský vliv kulturní publicistiky na veřejné mínění. Jak napíšete kritiku, či recenzi, tak bude mnohdy vypadat první obrázek, který se k veřejnosti dostane ještě před tím, než lidé sami shlédnou divadelní představení, výstavu, film… Takže k obrovskému tvůrčímu prostoru bych ještě zdůraznil velikou váhu veškeré publikované tvorby v tomto oboru. Kultura hýbe světem…
M.Koťátko
Měli bychom zjednodušit přesilovky, dobře ví David Kajínek
 | Obránce David Kajínek (na snímku) vlétl do minulé sezóny jako kometa a vydobyl si čelní postavení mezi benáteckými beky. David je někdejším reprezentantem do dvaceti let, v loňské sezóně si zahrál extraligu za Bílé Tygry Liberec. Letos vytvořil kvalitní defenzivní dvojici s Václavem Drábkem, ale na svou první branku zatím čeká. I to bylo náplní našeho rozhovoru, který byl natočen po prohraném domácím zápase s Třebíčí. |
Davide, jak jsi viděl domácí zápas proti Třebíči?
“Je to velká škoda, že jsme prohráli. Třebíč je na tom podobně bodově jako my. Určitě jsme měli na výhru, ale největší problém byl v koncovce. Musíme začít proměňovat šance, které si vytvoříme. Jedna branka je prostě málo.“
Jsi v kladném poli statistik +/-, ale zatím jsi nevstřelil žádnou branku, čím to je?
“Zatím se mi nedaří tak, jako loni na začátku sezóny. Je to i tím, že jsem měl otřes mozku a díky tomu jsem nebyl v herní pohodě. Důležitější pro mě je, aby se dařilo týmu a vyhrávalo se. Osobní statistiky jsou druhořadé.“
Zatím se týmu nedaří ani v přesilových hrách. Určitě je hodně trénujete, ale efektivita není taková, jaká by měla být...
“To je naprostá pravda, že je hodně trénujeme. V zápase se nám je však nedaří sehrát tak, jak chceme. Měli bychom je více zjednodušit a tlačit se do branky. Musíme to tam prostě domlátit, když to nejde kombinačně.“
V nedávných dvou po sobě jdoucích domácích zápasech jste dostali branku právě při vlastní přesilové hře. Čím je to způsobeno?
“Udělali jsme chyby a soupeř to dokázal využít. Musíme se toho při dalších zápasech vyvarovat. Na přesilovky se chceme více koncentrovat, abychom naopak my dali nějaké góly.“
Zdá se, že Benátky mají větší sebevědomí na hřišti soupeřů, než na domácím kluzišti. Jak je to možné?
“Je škoda, že dobré výsledky z venku nedokážeme potvrdit v domácím prostředí. Nevím, čím to může být. Věřím však, že proti Šumperku doma vyhrajeme a budeme pravidelně bodovat i v dalších zápasech.“
Sleduješ také internetové stránky klubu? Jak je hodnotíš?
“Internetové stránky sleduji pravidelně. Hodnotím je kladně, protože jsou aktuální a pro fanoušky musí být zajímavé.“
V první lize máte patnáct soupeřů. Existuje nějaký tým, na který se víc vyhecuješ?
“Snažím se maximálně připravit na každého soupeře. O trošku více se však dokážu vyhecovat proti Ústí nad Labem. Je to z doby, kdy jsem hrál ještě za liberecké juniory a zápasy s Ústím byly dost vyhrocené. „
Děkujeme za rozhovor!
I´m sorry, I´m late…
Crrrrrrr, prásk a ticho… Zvonící budík byl nemilosrdně zasažen automatickým chvatem ruky, který se opakuje skoro každé ráno. Ještě alespoň pět minut spánku. A dalších pět, a ještě jednou… Za půl hodiny přijde dost nepříjemné procitnutí: Je pozdě! Přichází každoranní dilema. Jít či nejít? Venku prší déšť se sněhem, je tam tma a zima. A ještě k tomu, už je stejně pozdě. Zkrátka hnus, ale dneska prostě do té školy musím! Na snídani už není čas a tak vyběhnu hladový ven na mráz a s taškou připomínající parní kotel se řítím za ujíždějícím autobusem. Všude kolem je ledová mlha. Pára, která mi jde od pusy se do toho mísí s černým kouřem z výfuku staré rozhrkané Karosy. Letím jako Forrest Gump a dobíhám autobus, jehož chlupatý řidič konečně zastavuje. Vrhne na mě strašlivý pohled, ale ten jde mimo mě… Já se už připravuji na kilometrový běh do vrchu ke škole, který mě čeká, až vystoupím z autobusu. Po chvíli se dveře otevírají a na všechny strany se rozeběhnou opozdilci. Znovu zařazuji vyšší rychlostní stupeň a snažím se být co nejdříve ve škole. Utíkám, jako kdybych právě vykradl banku, lidé se za mnou otáčejí… Přebíhám přechod na červenou, div mě na ulici nepřejede auto. Rozrazit školní vrata, vyběhnout schody, nesmést při tom uklízečku a celý uřícený vpadnout do třídy je již dílem okamžiku. Teď si honem sednout a dělat jakoby nic, ale to by hned za dveřmi nesmělo zahřmít: „Jakože jdeš zase pozdě?“
Co na to říct? Hledat odpověď na tuhle otázku každý druhý den je docela oříšek. A řekněme si upříme: Kdo z Vás by to neznal?
Martin Koťátko
Co na to říct? Hledat odpověď na tuhle otázku každý druhý den je docela oříšek. A řekněme si upříme: Kdo z Vás by to neznal?
Martin Koťátko
Kůži lacino nedáme
 | O průběhu letní přípravy jsme se bavili i s novým trenérem Benátek panem Milanem Černým (na snímku). Téma rozhovoru nesměřovalo jen na přípravu před sezónou. Ptali jsme se také například, kde by benátecký tým potřeboval ještě posílit a také na to, jak při trénování pod Ještědem vychází benátecký mančaft se svými kolegy z Liberce. To vše a mnohem více se dozvíte z následujících řádků. |
Milane, moje první otázka je zřejmá. Jaká je zatím příprava hokejistů Benátek?
“Zatím jsem s přípravou velmi spokojený. Máme perfektní podmínky. Troufám si říci, že lepší, než většina extraligových týmů. Máme velice široký kádr hráčů. Nejdůležitější věcí je, že všichni trénují a jsou zdraví i přesto, že absolvují velké dávky tréninku.“
“Zatím jsem s přípravou velmi spokojený. Máme perfektní podmínky. Troufám si říci, že lepší, než většina extraligových týmů. Máme velice široký kádr hráčů. Nejdůležitější věcí je, že všichni trénují a jsou zdraví i přesto, že absolvují velké dávky tréninku.“
Jak bude příprava dále probíhat?
“Absolvujeme soustředění ve Špindlerově Mlýně, jinak budeme normálně dále trénovat v Liberci. Špindlerův Mlýn mám dokonale zmapovaný, byl jsem se tam podívat po sportovištích, kde budeme trénovat. Zde by to mělo být objemové vyvrcholení přípravy, protože tam budeme trénovat každý den dvoufázově s ještě větší délkou tréninků. Do konce června budeme trénovat, jak jsem již říkal, v Liberci.“
Kde vás v současné chvíli tlačí bota? Jak byste si představoval doplnění kádru?
“Byl bych velice rád, kdyby sem přišli dva útočníci, případně jeden útočník a jeden bek. Chtěl bych dva útočníky, o kterých vím, že jsou kvalitní a že nám přinesou nějaké kanadské body. Samozřejmě by to také měli být kluci, kteří pomohou mladým spoluhráčům.“
Jak těžké bude navázat na výsledky z premiérové sezóny v první lize?
“Z pohledu farmy si myslím, že daleko důležitější je základní část než play-off. Chceme hrát tak, aby nebyl příliš velký tlak na umístění. Musíme se dostat do takových pater, aby na nás nebyl velký psychický tlak, který by jistě mladí hráči těžko nesli. Nebudu to tady příliš zveličovat, že se chceme umístit výš než v loňské sezóně. Chceme však hrát o něco klidněji v základní části. Mám rád takové rčení, že snazší je hrát nahoře, než dole (smích). Nepředpokládám, že máme kádr na to, abychom hráli někde v první čtyřce. Myslím si, že vytvoříme takové jádro, že budeme těžkým soupeřem pro každého. Kůži lacino nedáme. Spokojený bych byl s umístěním kolem 10. místa a mít klidný bodový odstup od spodku tabulky.“
Jak vnímáte spolupráci s Libercem?
“Když řeknu slovo úžasné, tak si myslím, že nepřeháním. V Liberci máme dveře dokořán. Můžeme využívat řadu sportovišť, rehabilitační linku, sousedíme s kabinou Bílých Tygrů. To je podle mě velice pozitivní. Liberec by se klidně mohl uzavřít více pro sebe, pro přípravu mít větší klid. Domnívám se, že loni to tak trochu bylo. Letos nám jdou hodně na ruku. Například Jirka Kalous (trenér Bílých Tygrů, pozn. red.) nám ještě do kabiny přinese materiál, který potřebujeme k tréninku. Oni farmu vnímají a vnímají ji pozitivně.“
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí do nové sezóny.
Avatar nás vrací ke kořenům filmu
O filmu Avatar režiséra Jamese Camerona toho bylo řečeno už hodně.Film přirozeně má svoje slabiny, část diváků mu vyčítá jednoduchý schématický příběh. Potom se ovšem nelze podivit, že šli na film, který avizuje výskyt modrých třímetrových indiánů a postavu hlavního-špatňáka-na-první-pohled. Avatar je pohádka a rozčilovat se u pohádky, že je příběh předvídatelný a prvoplánový je scestné.
Film je však přinesl něco výjimečného a jedinečného, co jej staví milníkem kinematografie. Vizuální orgie, které Cameron pomocí technologie 3D projekce přenesl na plátno po mnoha a mnoha letech vrátily filmu absolutní iluzivnost. To co jsem osobně zažíval, co zažívali mí přátelé i ostatní návštěvníci kina - nakolik jsem zvládnul vypozorovat - bylo netoliko nadšení z filmu, ale unešení iluzí ono stvořeného, umělého světa. Vzpomenete si, jak podle dobových pamětí probíhala první představení bratří Lumiérů v Grand café? Jakékoliv obrazové sdělení ustupovalo do pozadí obrazovosti a zasažení smyslů na první dobrou.
O Avatarovi jako o filmu můžeme vést dlouhé diskuze. Ale pokud jde o Avatara jako audiovizuální iluzi, má prvenství a možná otevírá novou kapitolu umění vůbec. Protože jestli nás pionýr tohoto směru dokázal v naší vizuálně přesycené době takhle zaujmout, můžou být mladší příbuzní za pár let doslova kulervoucí.
Minstersvo čeho?
Ministerstvo kultury je tak trochu oříšek. Tušíte, co se tam vlastně děje? Čím by se mělo zabývat. kultura je dost neuchopitelný výraz, který často přenecháváme filosofům, teatrologům a pozérům. Víme, že hlavní náplní ministra kultury je přestřihávání pásek či zaštiťování nejrůznějších kulturních akcí. Ministerstvo kultury je v očích většiny lidí minesterstvo reprezentativní, úřad, který se sluší a patří mít.
Tahle chyba se nevymstí nám a skoro bych řek, že ani našem dětem. Vykořenit kulturu, pokud Vás neobsadí nájezdníci a násilně vás nepřevychovávají trvá dlouho. Přesto toho jednou naši potomci budou litovat a dotýká se to osobně i nás teď. Ministerstvo kultury by, stejně jako každé jiné ministerstvo mělo ochraňovat svůj resort. Vytvářet kultuře co nejlepší podmínky, stanovit priority a navrhnout koncept, jímž by se česká kultura měla ubírat. Česká kulturní koncepce... slyšeli jste o něčem takovém někdy?
Přirozeně, kultura je do velké míry organická vyvíjí se sama bez zásahů shora. Ovšem existence úřadu, který bude stimulovat, ochraňovat a rozvíjet to co je, nebo bylo a bylo nám zanecháno je bezpochyby. Koneckonců, kulturu, která je často nerentabilní je třeba brát jako z daní placenou státní službu. To, že lístek do divadla stojí 170 Kč a ne 600 (což je průměrná tržní cena) a divadlo tak zůstává dostupné prakticky každému jinak brát nelze.
Ministr kultury by si tohle měl uvědomit a stanovit koncepci toho, co se bude chránit. Koneckonců, není to tak dlouho, co jsme zjistili, že se ze Starého města pražského stalo ve vší své kráse město duchů, do nějž se život (kulturní i občanský) vrací jen pozvolna. Protže jsme chránili zdi a obsah nechali na pospas supům.
Proč jíst psy?
Hrobovým tónem nám reportér na tn.cz oznamuje smutnou zprávu. Policie odhalila v zadních místnostech krámku, patřícího Vietnamským majitelům, klece se psy. Mluvčí policie korektně říká, že vše je nutno prověřit, ale my už víme. Barbaři! Ty psy tam chovali na guláš, nebo jakoukoliv lokální asijskou úpravu. Cynické a odporné.
Proč si právě pes vydobyl výsostné postavení mezi domestikovanými zvířaty je jasné. Pudové chování psa nutí přijmout roli v lidské smečce, která je zpravidla podřízená. Tyto submisivní vlastnosti si člověk mylně vykládá a promítá si je do lidských atributů jako věrnost, přátelství a tak dále. Nicméně to, že si pes dobyl nedotknutelnou příčku, kdy smí být jen adorován a nejde ho sežrat, je čirá nespravedlnost. Na domácí mazlíčky jsme pasovali králíčky i prasátka a některé drobné ptactvo. Na vesnicích jsou nezřídka zahrnována láskou ta jehňátka či telátka, která později skončí rozemleta. Jen ten pes (a kočka abych spravedlivý) z toho nějak vyklouzl. A když se jedna rodina pokusí tuto nespravedlnost urovnat, je veřejně pranýřována.
Proto apeluji na vás všechny. Buďte solidární vůči jatečním zvířatům. Až Vám dnes skončí povinnosti, sedněte na tramvaj číslo 17, příjemnou cestou od zoologické zahrady se projděte k trojskému psímu útulku a vyberte si tam jednoho chlupáče. A doma ho udělejte na paprice. Pro rovnost věci.
úterý 12. ledna 2010
Šíma hodnotí rok 2009
Pražský tým na úspěšném Vánočním turnaji ve Velkých Popovicích, kde získal bronz
Ústřední výbor amatérského týmu ledního hokeje HC Hornets vydalo oficiální tiskovou zprávu k právě uplynuvší první polovině v premiérové sezóně své existence:
Vážení přátelé sportu pro radost, zvláště pak ledního hokeje,
úvodem přejeme Všem vše nejlepší v novém roce, hodně zdraví a úspěchů v osobním, školním, pracovním a samozřejmě hokejovém životě. Všem Vám také moc děkuji za osobní přínos pro vybudování našeho týmu HC Hornets. Pokud vezmu v úvahu, že na ustavující schůzi Hornetů dne 19.06.2009 se dostavilo pouze pět borců (Kori, Čihy, Fíla, Beny a já jo a pár fanynek)a na otázku: brankař - odpověď: neni. Co trenér: neni. Máme zkušený hokejisty: ten blonďák, takovej snědej a možná dorazí i Talůžci, beru to co dnes máme jako malý zázrak. Dále můžu pokračovat prvním tréninkem na Štvanici, ze kterého půlka hráčů celkem nasr... odjela někam do Berouna a zbytek se tam brodil po plasty ve vodě,... . No tak když tohle všechno srhnu a konstatuju, že v současné době máme tři kvalitní brankaře, dva rozdílné, nicméně oba přínosné trenéry, konsolidovaný tým hráčů, scházíme se na tréninky a zápasy, ale hlavně že je v kabině i na ledě vidět že to každýho baví a těší se, tak to je velký úspěch díky každému kdo tam to nadšení vnáší a to jsou všichni.
Sportu zdar a amatérskému hokeji zvlášť,
přeje za ÚV HC Hornets Martin Šíma.
Třetí zpověď
11.1.2010, 1:41
Proud myšlenek (bez mazání, tak jak to je v hlavě)
Poslední sklenka vína.
Dopíjím poslední sklenku a přemýšlím zda to co jsem do teď napsal, nesmazat. Však vše vypovídá o mé osobě o mně samém. Přeci se nikomu nelíbí když o něm ví druzí jeho vnitřní myšlení a tak nějak poodhalí své soukromí.
Kouřím cigaretu a přemýšlím nad tím, že bych si dal ještě jednu sklenku. Všude okolo mě je zavřeno a do nonstop se mi fakt nechce, jdu zítra do školy. Přemýšlím, že mohu vypadat jako menší alkoholik. Hraje radio Wawe a jede tu dost hustý ,,regé,,. Před chvilkou přišel spolubydlící se svojí buchtou. Která odsuď odešla v pět odpoledne s jiným spolubydlícím. A tak nějak se mi honí hlavou co všechno musela prožit za tu dobu co jsem tu já seděl u ,,poče,, a zabýval se školními povinnostmi. A přece je vše takové zvláštní. Můj spolubydlící Lukáš měl a má několik holek, momentálně dvě které se tu střídají jak na běžícím pásu. Jak uvažuje? Co je pro něj důležité? Co je to za holky? Jedna pracuje ve veřejných službách, druhý umřel táta v září minulého roku. Ta první je hezká a když přijde, koketuje semnou i já sní. Je jí okolo 24. Ta druhá nechodí do školy, jen je na nějaké nahlášená a to z důvodu aby pobírala sirotčí důchod, nebo tak nějak. Ráda by studovala, ale nějak se jí do toho nechce. Co tyhle dvě holky spojuje, že tráví svůj volný čas a co si budeme říkat nabízejí tělo Lukáši? Jsou mladé? Nemají pevně stanovené své hodnoty?...
Nemám spíš řešit sám sebe?
Druhý spolubydlící, který je ve vedlejším pokoji, má přezdívku Štarmi. Má dnes u sebe taky jednu žábu (nevím kde ty výrazy pro holky, dámy beru). Štarmy je velmi zodpovědný mladý chlapík, na rozdíl od ostatních spolubydlící, dává mi nájem včas, ptá, se zda si může cokoli půjčit, a hlavně tahá si domu jen jednu holku. Tak čím to je, že jedni třebas starší než on se tím životem ser*o, tahají si jednu za druhou a rozdávají si to snima, nevadí jim, že vedle na druhé posteli spí jejich kamarád. A druzí jsou v klidu a dokáží být zodpovědní vůči druhým?
Už mě to dneska nebaví, chce se mi spát, ale má revize mi před psaní téhle věty dala informaci, že mi chybí 150 slov do splnění článku na zápočet TŠM. Teď je to 401 slov, letí to.
Báseň.
Abych zabil poslední řádku zkopíruji sem jednu báseň kterou jsem napsal na střední škole, ale neodevzdal jsem jíJ, styděl jsem se za ní. Přeji příjemné začtení.
Můj domov je bohatství mé.
Víš, tak jako nejsou na Zemi dvě slunce, tak já nemohu mít dvě místa na světe, které pokládám za domov. Možná přijde i doba kdy při pomyšlení na slovo domov již budu zapomínat jeho pravý význam, ale nyní při hlubším zamyšlení pociťuji blažený pocit ve svém srdci, jenž je tak mladé, nezkušené a rozkvetlé jak letní kvítí plápolající při západu slunce. Doufám je,n že přijde den, kdy mé srdce bude stárnout, uvadat, umírat a já budu mít pevné a stálé kořeny, tak jak? podzimní strom, který se loučí se svými dětmi v pozdním a chladivém večeru plného poletujících hedvábných závojů. Víš, tak jako má ryba své vody, pták svou oblohu, srnka svá luka, hvězda své stálé místo..,tak já mám svůj domov. To je to nejcennější, nejdražší, největší bohatství na které si šetřit, studiem se trápit nemusíš jen si ho vážit, pečovat o něj, hýčkat.. Nevím od koho, čeho.. Jedno vím určitě, pokud si nebudu vážit domova, nebude si již vážit čeho. Domov to je mé bohatství. V současné době vidí každý bohatství v něčem jiném.. v rodině, ve sbírce známek v nepřehledném množství hraček..jsou i tací, kteří ho vidí v moci. V moci ovládat druhé, v možnosti ovládat hezké auto. A přece vše skončí, jak začalo.
11.01.2010, 2:15
Proud myšlenek (bez mazání, tak jak to je v hlavě)
Poslední sklenka vína.
Dopíjím poslední sklenku a přemýšlím zda to co jsem do teď napsal, nesmazat. Však vše vypovídá o mé osobě o mně samém. Přeci se nikomu nelíbí když o něm ví druzí jeho vnitřní myšlení a tak nějak poodhalí své soukromí.
Kouřím cigaretu a přemýšlím nad tím, že bych si dal ještě jednu sklenku. Všude okolo mě je zavřeno a do nonstop se mi fakt nechce, jdu zítra do školy. Přemýšlím, že mohu vypadat jako menší alkoholik. Hraje radio Wawe a jede tu dost hustý ,,regé,,. Před chvilkou přišel spolubydlící se svojí buchtou. Která odsuď odešla v pět odpoledne s jiným spolubydlícím. A tak nějak se mi honí hlavou co všechno musela prožit za tu dobu co jsem tu já seděl u ,,poče,, a zabýval se školními povinnostmi. A přece je vše takové zvláštní. Můj spolubydlící Lukáš měl a má několik holek, momentálně dvě které se tu střídají jak na běžícím pásu. Jak uvažuje? Co je pro něj důležité? Co je to za holky? Jedna pracuje ve veřejných službách, druhý umřel táta v září minulého roku. Ta první je hezká a když přijde, koketuje semnou i já sní. Je jí okolo 24. Ta druhá nechodí do školy, jen je na nějaké nahlášená a to z důvodu aby pobírala sirotčí důchod, nebo tak nějak. Ráda by studovala, ale nějak se jí do toho nechce. Co tyhle dvě holky spojuje, že tráví svůj volný čas a co si budeme říkat nabízejí tělo Lukáši? Jsou mladé? Nemají pevně stanovené své hodnoty?...
Nemám spíš řešit sám sebe?
Druhý spolubydlící, který je ve vedlejším pokoji, má přezdívku Štarmi. Má dnes u sebe taky jednu žábu (nevím kde ty výrazy pro holky, dámy beru). Štarmy je velmi zodpovědný mladý chlapík, na rozdíl od ostatních spolubydlící, dává mi nájem včas, ptá, se zda si může cokoli půjčit, a hlavně tahá si domu jen jednu holku. Tak čím to je, že jedni třebas starší než on se tím životem ser*o, tahají si jednu za druhou a rozdávají si to snima, nevadí jim, že vedle na druhé posteli spí jejich kamarád. A druzí jsou v klidu a dokáží být zodpovědní vůči druhým?
Už mě to dneska nebaví, chce se mi spát, ale má revize mi před psaní téhle věty dala informaci, že mi chybí 150 slov do splnění článku na zápočet TŠM. Teď je to 401 slov, letí to.
Báseň.
Abych zabil poslední řádku zkopíruji sem jednu báseň kterou jsem napsal na střední škole, ale neodevzdal jsem jíJ, styděl jsem se za ní. Přeji příjemné začtení.
Můj domov je bohatství mé.
Víš, tak jako nejsou na Zemi dvě slunce, tak já nemohu mít dvě místa na světe, které pokládám za domov. Možná přijde i doba kdy při pomyšlení na slovo domov již budu zapomínat jeho pravý význam, ale nyní při hlubším zamyšlení pociťuji blažený pocit ve svém srdci, jenž je tak mladé, nezkušené a rozkvetlé jak letní kvítí plápolající při západu slunce. Doufám je,n že přijde den, kdy mé srdce bude stárnout, uvadat, umírat a já budu mít pevné a stálé kořeny, tak jak? podzimní strom, který se loučí se svými dětmi v pozdním a chladivém večeru plného poletujících hedvábných závojů. Víš, tak jako má ryba své vody, pták svou oblohu, srnka svá luka, hvězda své stálé místo..,tak já mám svůj domov. To je to nejcennější, nejdražší, největší bohatství na které si šetřit, studiem se trápit nemusíš jen si ho vážit, pečovat o něj, hýčkat.. Nevím od koho, čeho.. Jedno vím určitě, pokud si nebudu vážit domova, nebude si již vážit čeho. Domov to je mé bohatství. V současné době vidí každý bohatství v něčem jiném.. v rodině, ve sbírce známek v nepřehledném množství hraček..jsou i tací, kteří ho vidí v moci. V moci ovládat druhé, v možnosti ovládat hezké auto. A přece vše skončí, jak začalo.
11.01.2010, 2:15
Druhá zpověď
11.1.2010, 0:31.
Všední věci
Několik uplynulých týdnů, dejme tomu měsíců které jsem prožil by byly pro jisté lidské povahy zdrcující pro některé by představovali zkoušku a našli by se i tací jenž by si to fakt hustě užili.
Jdeme na to.
Začneme od září. Nastoupil jsem do školy po dvou letech od maturity jsem prošel několik pomaturitních studií a dalších kurzů. Našel, poznal a potkal jsem plno zajímavých lidí, ale že by mi studium nějakým způsobem rozšířilo a zvýšilo mojí šanci dostat se do pracovní procesu který bych si přál a zvýšilo můj status na trhu práce? No tak to teda ne. Tedy nastoupil jsem do školy. Splní takhle škola to co chci? A chci vůbec tuhle školu? ..
Člověk si vybere školu proč? Chce studovat a rozšířit si své znalosti? Chce dělat vysněné povolání? Nařídili mu to rodiče? Nebo co..Vybrat si školu je velmi těžké a vybrat si tu správnou školu je ještě těžší, jelikož se jedná o zásadní zlom v životě který bude formovat naší osobu která se postupně vyvíjí do dospělosti.
Začal jsem studovat ,,vošku,, publicistiky v Praze, jelikož by mě bavilo psát o společenském životě a nesprávném zacházení s demokracií. Bavilo by mě se setkávat s lidmi z různých oborů, dostávat se na různé spol. akce a pozorovat dění ve společnosti, následně o všem psát a vyvozovat závěry. Vše by bylo super jen kdybych nebyl ,,zasekanej,, prací kterou mám, jenž velmi miluji a která mě živí. Práce barmana, číšníka, chcete-li ,,pingla,,.
Představte si, že chodíte do školy vstáváte v průměru okolo deváté ráno, celé dopoledne se ,,šrotíte,, ve škole a poté hned ze škole frčíte do práce, kde podáváte výkony, které hraničí se zdravím. Končíte v průměru okolo jedné hodiny ranní a jedete půl hodiny domu. Spát jdete okolo druhé ranní. To vše se opakuje v intervalu týden co týden. Je to na palici. Avšak musíte platit nájem, zálohy, telefon, nějakou tu půjčku, zaplatíte si školu, kupujete si jídlo, šaty, nějaký to pojištění a ve volném dni zaplatíte za zábavu. Tedy celý týden máte ,,zabitej,, . Průměr jsou dva dny volna na týden v tom horším případě jeden (to když kolega vypadne, je problém). Do toho si představte nepřeberné množství okolních problémů, jak osobních, tak rodinných, i školní se najdou no a máte tu mladého člověka který jede na 150% a to vše táhne už na poslední válec.
Proč to píšu?
Z dvou důvodů – toto je zpovědnice a z druhého, že vším co tu píšu tak současně žiju, tedy je to odraz mého současného já ve společnosti.
Ne že by mě to nějak sr*o, ale nevím, zda to vše má nějaký smysl.
Co mám a co nemám.
Nemám čas na školu. Nemám čas pracovat se svým týmem na špíglu. Nemám čas na úkoly. Nemám osobní život. Nemám čas zajet za svou holkou. Nemám zaplacený složenky. Nemám dobrou angličtinu a češtinu,(jsem na škole kde je nejdůležitějším předmětem český jazyk a já píšu jak prase). Nemám umytí nádobí v dřezu. Prostě toho nemám hodně..
Avšak mám práci. Mám dobrý plat. Mám dobré kamarády. Mám co jíst, pít a kde spát. Mám maturitu. Mám dobrou náladu. Mám fajn spolubydlící. Mám holku. Mám zdravou rodinu. Mám vypraný prádlo. Mám fantazii a optimismus (jak kdy). Mám o pár kilo navícJ Mám taky ,,rosekanej noťas!,, (kamarádi). Mám toho hodně..
Uvidím jak to půjde dál.
11.1.2010, 1:25
Všední věci
Několik uplynulých týdnů, dejme tomu měsíců které jsem prožil by byly pro jisté lidské povahy zdrcující pro některé by představovali zkoušku a našli by se i tací jenž by si to fakt hustě užili.
Jdeme na to.
Začneme od září. Nastoupil jsem do školy po dvou letech od maturity jsem prošel několik pomaturitních studií a dalších kurzů. Našel, poznal a potkal jsem plno zajímavých lidí, ale že by mi studium nějakým způsobem rozšířilo a zvýšilo mojí šanci dostat se do pracovní procesu který bych si přál a zvýšilo můj status na trhu práce? No tak to teda ne. Tedy nastoupil jsem do školy. Splní takhle škola to co chci? A chci vůbec tuhle školu? ..
Člověk si vybere školu proč? Chce studovat a rozšířit si své znalosti? Chce dělat vysněné povolání? Nařídili mu to rodiče? Nebo co..Vybrat si školu je velmi těžké a vybrat si tu správnou školu je ještě těžší, jelikož se jedná o zásadní zlom v životě který bude formovat naší osobu která se postupně vyvíjí do dospělosti.
Začal jsem studovat ,,vošku,, publicistiky v Praze, jelikož by mě bavilo psát o společenském životě a nesprávném zacházení s demokracií. Bavilo by mě se setkávat s lidmi z různých oborů, dostávat se na různé spol. akce a pozorovat dění ve společnosti, následně o všem psát a vyvozovat závěry. Vše by bylo super jen kdybych nebyl ,,zasekanej,, prací kterou mám, jenž velmi miluji a která mě živí. Práce barmana, číšníka, chcete-li ,,pingla,,.
Představte si, že chodíte do školy vstáváte v průměru okolo deváté ráno, celé dopoledne se ,,šrotíte,, ve škole a poté hned ze škole frčíte do práce, kde podáváte výkony, které hraničí se zdravím. Končíte v průměru okolo jedné hodiny ranní a jedete půl hodiny domu. Spát jdete okolo druhé ranní. To vše se opakuje v intervalu týden co týden. Je to na palici. Avšak musíte platit nájem, zálohy, telefon, nějakou tu půjčku, zaplatíte si školu, kupujete si jídlo, šaty, nějaký to pojištění a ve volném dni zaplatíte za zábavu. Tedy celý týden máte ,,zabitej,, . Průměr jsou dva dny volna na týden v tom horším případě jeden (to když kolega vypadne, je problém). Do toho si představte nepřeberné množství okolních problémů, jak osobních, tak rodinných, i školní se najdou no a máte tu mladého člověka který jede na 150% a to vše táhne už na poslední válec.
Proč to píšu?
Z dvou důvodů – toto je zpovědnice a z druhého, že vším co tu píšu tak současně žiju, tedy je to odraz mého současného já ve společnosti.
Ne že by mě to nějak sr*o, ale nevím, zda to vše má nějaký smysl.
Co mám a co nemám.
Nemám čas na školu. Nemám čas pracovat se svým týmem na špíglu. Nemám čas na úkoly. Nemám osobní život. Nemám čas zajet za svou holkou. Nemám zaplacený složenky. Nemám dobrou angličtinu a češtinu,(jsem na škole kde je nejdůležitějším předmětem český jazyk a já píšu jak prase). Nemám umytí nádobí v dřezu. Prostě toho nemám hodně..
Avšak mám práci. Mám dobrý plat. Mám dobré kamarády. Mám co jíst, pít a kde spát. Mám maturitu. Mám dobrou náladu. Mám fajn spolubydlící. Mám holku. Mám zdravou rodinu. Mám vypraný prádlo. Mám fantazii a optimismus (jak kdy). Mám o pár kilo navícJ Mám taky ,,rosekanej noťas!,, (kamarádi). Mám toho hodně..
Uvidím jak to půjde dál.
11.1.2010, 1:25
Interview s writerkou Lilly (část 3.)
Co je uměleckou podstatou graffiti?
Tvary, nápady, kreativita, stíny, odlesky...
Podle čeho hodnotíš díla ty?
Osobně cením spíš kvalitní oldschooly, klasický chromy a barevný věci.
Poměr kvalita a nápad?
Existujou lidi, co předběhli dobu, byli, jsou a vždycky budou originální a pořád to bude kvalita.
Přijde mi, že na ulicích je vidět hodně čmáranic, co vypadají doopravdy špatně.
Lidi, co začínají, jsou na tom s kvalitou často dost zle, měli by začínat s oldschoolem, naučit se pořádně základní tvary, udělat si svůj styl, trochu u toho přemýšlet a pak teprve začít experimentovat. Mělo by to mít přirozený vývoj, nejdřív jsi vajíčko a pak... až za dlouho je z tebe dinosaur (smích).
Jakým směrem by se měl podle tebe člověk, co se věnuje graffiti ubírat?
Měl by Postupně využívat nový formy a prostředky, přemýšlet o tom, proč kdo co a jak dělá. Experimentovat, nebát se toho a posouvat věci dál, otevřít oči a neochuzovat se omezeným pohledem na věc o spoustu zajímavých možností. Graffiti je cesta objevování.
Proč jsi s tím přestala?
Už jsem se necítila dobře v pozici "být součástí továrny na dokonalost", kopírování zajetých pravidel, který už kde kdo promáknul, naučila jsem se a skončila, jdu dál, jedu další formy (smích).
Čemu se věnuješ teď?
Věnuju se umění z jiného místa než je ulice, maluju velká plátna, komiksy a baví mě street art ve všech jeho možných formách
Postupuješ u malování stejně jako u graffiti?
Začala jsem s malováním stejně postupně, jako si myslím, že by to mělo být v graffiti, to znamená figurální kresba, atd. a až později abstrakce, apod.
Dozvěděl jsem se, že svá díla vystavuješ, mohou se na tebe přijít podívat čtenáři někam do galerie?
Čtenáři si musí asi ještě chvíli počkat, protože moje tři výstavy už promeškali (smích).
Tvary, nápady, kreativita, stíny, odlesky...
Podle čeho hodnotíš díla ty?
Osobně cením spíš kvalitní oldschooly, klasický chromy a barevný věci.
Poměr kvalita a nápad?
Existujou lidi, co předběhli dobu, byli, jsou a vždycky budou originální a pořád to bude kvalita.
Přijde mi, že na ulicích je vidět hodně čmáranic, co vypadají doopravdy špatně.
Lidi, co začínají, jsou na tom s kvalitou často dost zle, měli by začínat s oldschoolem, naučit se pořádně základní tvary, udělat si svůj styl, trochu u toho přemýšlet a pak teprve začít experimentovat. Mělo by to mít přirozený vývoj, nejdřív jsi vajíčko a pak... až za dlouho je z tebe dinosaur (smích).
Jakým směrem by se měl podle tebe člověk, co se věnuje graffiti ubírat?
Měl by Postupně využívat nový formy a prostředky, přemýšlet o tom, proč kdo co a jak dělá. Experimentovat, nebát se toho a posouvat věci dál, otevřít oči a neochuzovat se omezeným pohledem na věc o spoustu zajímavých možností. Graffiti je cesta objevování.
Proč jsi s tím přestala?
Už jsem se necítila dobře v pozici "být součástí továrny na dokonalost", kopírování zajetých pravidel, který už kde kdo promáknul, naučila jsem se a skončila, jdu dál, jedu další formy (smích).
Čemu se věnuješ teď?
Věnuju se umění z jiného místa než je ulice, maluju velká plátna, komiksy a baví mě street art ve všech jeho možných formách
Postupuješ u malování stejně jako u graffiti?
Začala jsem s malováním stejně postupně, jako si myslím, že by to mělo být v graffiti, to znamená figurální kresba, atd. a až později abstrakce, apod.
Dozvěděl jsem se, že svá díla vystavuješ, mohou se na tebe přijít podívat čtenáři někam do galerie?
Čtenáři si musí asi ještě chvíli počkat, protože moje tři výstavy už promeškali (smích).
Ondřej Pacner
Interview s Writerkou Lilly (část 2.)
V ČR tedy graffiti mimo Prahy nikde jinde nenajdu?
V ČR se bere co se týká graffiti jen Praha. Zbytek se nepočítá (smích). Nemůžeš srovnávat město – Prahu a venkov, což je zbytek republiky. Bez ohledu na to, kde a kdy to začalo, kde to jede a jet bude je sakra rozdíl malovat v Praze, kde kámen mrdá cihlu a ve městě buranů.
Praha je tedy hlavním městem i pro graffiti?
Platilo to v 90. letech a platí to i teď, i když to není na první pohled (podle legálů) patrné. Pražská scéna totiž zvysoka "kašle" na legály. Všichni jsme tady těžký pragocentrici a jiný města, kromě NY nás nezajímají, ani nikdy nezajímali. Je pravda, že Praha hrotí a zpětně mi to někdy připadá trochu jako extrém ve stylu "ty děláš kaňky a já když si ukápnu, tak je to narýsovaný" (smích).
Jak to dnes co se týče kvality v Praze vypadá?
Problém Prahy je v poslední době ten, že kromě králů jako jsou Lavor, 518, Koby, Ash, Bior, což jsou lidi, co překročili hranici, legendy, u kterých nemá smysl debatovat o kvalitě, jelikož jedou 100% styl, je tu i spousta newcomers, kteří mají místo skillz jen hodně velký sebevědomí.
Je třeba se obávat záplavy neumětelských děl?
Dinosauři jako je Cakes, Blunk, Key, Phoe a další už nestíhají držet úroveň a nemůžou tvořit tvar pražský scény donekonečna. I když jsou ve vysoce majoritním postavení, pomalu mizí v záplavě hnusu a bezestylových hovadin od lidí, kladně hodnotících sebe samotné podle toho, kolik na piece vypotřebovali sprejů. Takový lidi jedou "toypopětidnechpikostyl", prostě největší disgrafický zvěrstva (smích).
Co by podle tebe Praha potřebovala?
Chtělo by to víc tvarů a míň barevných omalovánek, trojuhelníčků a krabiček.
Pozoruješ vývoj?
Spousta lidí si jede svůj styl už několik měsíců, let, v jejich práci není žádný progres, na druhou stranu graffiti není jukebox a vývoj za každou cenu je křeč. Na třetí stranu spousta lidí se snaží být tak originální a upínají se k newschoolu, že se z jejich tvorby vytrácí podstata graffiti.
V ČR se bere co se týká graffiti jen Praha. Zbytek se nepočítá (smích). Nemůžeš srovnávat město – Prahu a venkov, což je zbytek republiky. Bez ohledu na to, kde a kdy to začalo, kde to jede a jet bude je sakra rozdíl malovat v Praze, kde kámen mrdá cihlu a ve městě buranů.
Praha je tedy hlavním městem i pro graffiti?
Platilo to v 90. letech a platí to i teď, i když to není na první pohled (podle legálů) patrné. Pražská scéna totiž zvysoka "kašle" na legály. Všichni jsme tady těžký pragocentrici a jiný města, kromě NY nás nezajímají, ani nikdy nezajímali. Je pravda, že Praha hrotí a zpětně mi to někdy připadá trochu jako extrém ve stylu "ty děláš kaňky a já když si ukápnu, tak je to narýsovaný" (smích).
Jak to dnes co se týče kvality v Praze vypadá?
Problém Prahy je v poslední době ten, že kromě králů jako jsou Lavor, 518, Koby, Ash, Bior, což jsou lidi, co překročili hranici, legendy, u kterých nemá smysl debatovat o kvalitě, jelikož jedou 100% styl, je tu i spousta newcomers, kteří mají místo skillz jen hodně velký sebevědomí.
Je třeba se obávat záplavy neumětelských děl?
Dinosauři jako je Cakes, Blunk, Key, Phoe a další už nestíhají držet úroveň a nemůžou tvořit tvar pražský scény donekonečna. I když jsou ve vysoce majoritním postavení, pomalu mizí v záplavě hnusu a bezestylových hovadin od lidí, kladně hodnotících sebe samotné podle toho, kolik na piece vypotřebovali sprejů. Takový lidi jedou "toypopětidnechpikostyl", prostě největší disgrafický zvěrstva (smích).
Co by podle tebe Praha potřebovala?
Chtělo by to víc tvarů a míň barevných omalovánek, trojuhelníčků a krabiček.
Pozoruješ vývoj?
Spousta lidí si jede svůj styl už několik měsíců, let, v jejich práci není žádný progres, na druhou stranu graffiti není jukebox a vývoj za každou cenu je křeč. Na třetí stranu spousta lidí se snaží být tak originální a upínají se k newschoolu, že se z jejich tvorby vytrácí podstata graffiti.
První zpověď
10.1.2010, 23:07
Můj dnešní den
5 hodin spánku
Přišel jsem domu v 5 ráno. Je to normální? Jakmile jsem vložil klíč do dírky, otočil, vyběhl kocour Oskar. Zmizel někde o dvě patra výše v našem činžovním domě ze 60.let. Tedy čekal mě běh za naším, všemi milovaným koucouříkem. Nakonec vše ok dopadlo a já jsem mohl otevřít svůj pokoj a shodit ze sebe zasněžené věci. Po uklidnění kocoura jsem se vrhl na pračku. Byl jsem jediný člověk z Prahy 4 co pere 12hod v kuse a následně vše v 5 ráno jde hází na sušák (maminka by ze mě měla radost). V polovině věšení ,, zvonek,,. Říkám si ,, co je to za kreténa,, , byl to můj spolubydlící, který pro změnu také šel z práce, ovšem byl na tom o něco lépe než já s kocourem, přišel s nějakou buchtou (dělejte barmana a máte o devčata postaráno). Naváli se do mého pokoje s tím, že jestli si můžou ubalit ,,brko,,. Stáhli mě o ,,cígo,, prej, že je ta krize a začala konverzace. 3 osoby – Já, spolubydlící – řikejme mu Fiky, a ona dívčí osoba. Já rozbaloval dopisy, složenky a všechno možné harampádí, které se vám nakupuje v schránce. Byla zde jedna zajímavá věc a to dvd Štíhačky, které odkazovalo na rychlou odpověď a výhru tří milionů korun (to už je druhej dopis za týden a touhle trapnou soutěží). Všichni jsme se tomu smáli a dali si kvíz ze zadní strany DVD. Kdy se vyrábí Falconet FTC 87? Tři možné otázky atd. V tomhle duchu se táhl kvíz a mi z toho měli děsnou srandu. Brko bylo ubalení a padla otázka za ho můžou rozpálit tady, rázně jsem je vyhodil a jen slyšel, jak za dveřmi ,,tahaj,, až k prasknutí. Do toho všeho se probudil další spolubydlící a padla otázka zda nepůjdeme postavit iglú. Celá chalupa vzhůru, tak proč ne. Nakonec z toho nic nebylo. Já si rozestlal a usnul.
Probuzení
Jako obvykle mě vzbudil telefon. Ne, že by to byl budík, ale lidé vám nedají pokoj nikdy, smsky, telefonáty, a je to tu. Vždy víte, kdy začíná den. Telefon jsem zahodil, je přeci neděle, a já mám po týdnu jeden volný den, tak na všechny se.u. Rozkoukal jsem se a dal se do úklidu. Opět jsem naplnil pračku a dal prát. Poklidil jsem věci, vyházel milion kapesníků od mé vzácné dědičné rýmy. Pozdravil jsem probuzené osoby z vedlejších pokojů (jsou tu tři pokoje při čemž jeden je po dvou a ostatních po jednom lidském tvoru). Pustil jsem ,,noťase,, a začal řešit. Placení složenek, převody peněz, vyřízení emailů, škola. Po nějakém čase jsem si udělal pozdní snídani, která spočívala ze dvou druhů ovesných vloček, to vše jsem zalil mlékem a dal se do jídla. Mezitím si Fiky (spolubydlící) začal připravovat oběh. Máme v lednici asi 200 vajíček, která ukradl můj další spolubydlící Luky ve svojí práci. No a tak co jiného si dát něž tohle. Však ono toho v té lednici toho zas tak nebylo, mléko, nakrájená cibule od minulého týdne, nějaké hořčice a nádobka zabalená v pytlíku, která, když tak přemýšlím, tam je možná už od léta. No nic. Spolubydlící se najedl, já taky i ona dívka. A začal můj učební den. Doba žápočtů se blíží a já opravdu nemám nic hotového. Co jsem si sakra myslel? Že to dam na poslední a na dobrou? No to jsem se pěkně mýlil, ovšem pokud bych měl více volného času, rád bych se tomu věnoval.
Zkrátí me to.
Přišlo mi pár smsek, udělal jsem pár telefonátů, zjistil jsem, že jsem rupnul z testu na angličtinu a to jsem se jí skoro celé odpoledne věnoval (5 domácích úkolů) – prostě ta angličtina mě nebere. Ted je něco po půlnoci. Jsem po večeři, popíjím vínko, poslouchám muziku a pokouším se napsat 3 články na TŠM. Při pomyšlení, že za pár hodin vstávám do školy a pak opět celý týden škola, práce, škola, je mi nějak divně, ale těším se na to, však jaké si to uděláš, takové to máš.
11.1. 00:12
Můj dnešní den
5 hodin spánku
Přišel jsem domu v 5 ráno. Je to normální? Jakmile jsem vložil klíč do dírky, otočil, vyběhl kocour Oskar. Zmizel někde o dvě patra výše v našem činžovním domě ze 60.let. Tedy čekal mě běh za naším, všemi milovaným koucouříkem. Nakonec vše ok dopadlo a já jsem mohl otevřít svůj pokoj a shodit ze sebe zasněžené věci. Po uklidnění kocoura jsem se vrhl na pračku. Byl jsem jediný člověk z Prahy 4 co pere 12hod v kuse a následně vše v 5 ráno jde hází na sušák (maminka by ze mě měla radost). V polovině věšení ,, zvonek,,. Říkám si ,, co je to za kreténa,, , byl to můj spolubydlící, který pro změnu také šel z práce, ovšem byl na tom o něco lépe než já s kocourem, přišel s nějakou buchtou (dělejte barmana a máte o devčata postaráno). Naváli se do mého pokoje s tím, že jestli si můžou ubalit ,,brko,,. Stáhli mě o ,,cígo,, prej, že je ta krize a začala konverzace. 3 osoby – Já, spolubydlící – řikejme mu Fiky, a ona dívčí osoba. Já rozbaloval dopisy, složenky a všechno možné harampádí, které se vám nakupuje v schránce. Byla zde jedna zajímavá věc a to dvd Štíhačky, které odkazovalo na rychlou odpověď a výhru tří milionů korun (to už je druhej dopis za týden a touhle trapnou soutěží). Všichni jsme se tomu smáli a dali si kvíz ze zadní strany DVD. Kdy se vyrábí Falconet FTC 87? Tři možné otázky atd. V tomhle duchu se táhl kvíz a mi z toho měli děsnou srandu. Brko bylo ubalení a padla otázka za ho můžou rozpálit tady, rázně jsem je vyhodil a jen slyšel, jak za dveřmi ,,tahaj,, až k prasknutí. Do toho všeho se probudil další spolubydlící a padla otázka zda nepůjdeme postavit iglú. Celá chalupa vzhůru, tak proč ne. Nakonec z toho nic nebylo. Já si rozestlal a usnul.
Probuzení
Jako obvykle mě vzbudil telefon. Ne, že by to byl budík, ale lidé vám nedají pokoj nikdy, smsky, telefonáty, a je to tu. Vždy víte, kdy začíná den. Telefon jsem zahodil, je přeci neděle, a já mám po týdnu jeden volný den, tak na všechny se.u. Rozkoukal jsem se a dal se do úklidu. Opět jsem naplnil pračku a dal prát. Poklidil jsem věci, vyházel milion kapesníků od mé vzácné dědičné rýmy. Pozdravil jsem probuzené osoby z vedlejších pokojů (jsou tu tři pokoje při čemž jeden je po dvou a ostatních po jednom lidském tvoru). Pustil jsem ,,noťase,, a začal řešit. Placení složenek, převody peněz, vyřízení emailů, škola. Po nějakém čase jsem si udělal pozdní snídani, která spočívala ze dvou druhů ovesných vloček, to vše jsem zalil mlékem a dal se do jídla. Mezitím si Fiky (spolubydlící) začal připravovat oběh. Máme v lednici asi 200 vajíček, která ukradl můj další spolubydlící Luky ve svojí práci. No a tak co jiného si dát něž tohle. Však ono toho v té lednici toho zas tak nebylo, mléko, nakrájená cibule od minulého týdne, nějaké hořčice a nádobka zabalená v pytlíku, která, když tak přemýšlím, tam je možná už od léta. No nic. Spolubydlící se najedl, já taky i ona dívka. A začal můj učební den. Doba žápočtů se blíží a já opravdu nemám nic hotového. Co jsem si sakra myslel? Že to dam na poslední a na dobrou? No to jsem se pěkně mýlil, ovšem pokud bych měl více volného času, rád bych se tomu věnoval.
Zkrátí me to.
Přišlo mi pár smsek, udělal jsem pár telefonátů, zjistil jsem, že jsem rupnul z testu na angličtinu a to jsem se jí skoro celé odpoledne věnoval (5 domácích úkolů) – prostě ta angličtina mě nebere. Ted je něco po půlnoci. Jsem po večeři, popíjím vínko, poslouchám muziku a pokouším se napsat 3 články na TŠM. Při pomyšlení, že za pár hodin vstávám do školy a pak opět celý týden škola, práce, škola, je mi nějak divně, ale těším se na to, však jaké si to uděláš, takové to máš.
11.1. 00:12
Interview s Writerkou Lilly (část 1.)
S bývalou writerkou Lilly jsem se seznámil před několika měsíci v kavárně a galerii NOD. Uvolila se k interview pod podmínkou, že nebude uvedeno její pravé jméno ani writerská přezdívka. Následující rozhovor proběhl v jejím bytě s roztomilým interiérem, plným obrazů a různobarevných plyšových hraček.
Na legálních zónách se s graffiti začíná?
Oproti všeobecně rozšířenému mýtu, že na legály malují jen toys nebo newcomers, jsou tu naopak většinou vidět věci od lidí, co malují už roky.
Takže na legálech je k vidění z většiny jen to nejlepší?
V ulicích je poslední dobou vidět jen pár jmen. I když je pravda, že legály tvoří tak 1 % graffiti, některý jsou dost špatný, ale město žije! Na legálech to občas vypadá jako na dětským hřišti. Největší ostuda jsou lidi, co nemají ani trochu soudnosti a úcty a přejedou za 15 minut rybí sračkou věc, co někomu trvala udělat tři hodiny.
Neexistuje nic jako pravidla mezi writery?
Dnešní doba se bohužel těmihle nejmenovanými pravidly neřídí. Dřív jsme respektovali věci, co kdo dělá, nechápali jsme, v dobrém slova smyslu, kde kdo dává, obdivovali stobarevný filliny a obtahy zavánějící nedbalou elegancí (smích). Přesně tohle všechno může writer na writerovi obdivovat a uznávat.
Někteří lidé spojují politiku a tagy, jak to je?
V ČR nefunguje graffiti jako politická záležitost, pro writers je to čistě o stylu, chillu, pohodě, zábavě a seberealizaci. Podle mě spoustě lidí leží v žaludku hlavně tagy.
Můžeš upřesnit, co jsou to tagy?
Graffiti bez tagu by bylo jako stromy bez kořenů. Tag je základ. Tvary, Jméno. Musí být vidět všude, musí ho být plný město. Není lepší pocit, než vidět svý jméno. Všude.
Co udává v ČR směr graffitům?
Směr udává a vždycky jednoznačně udávala Praha, možná i díky tomu, že dokázala nejrychleji adaptovat to, co zrovna jinde frčí a vydávala to za svý (smích)!
Na legálních zónách se s graffiti začíná?
Oproti všeobecně rozšířenému mýtu, že na legály malují jen toys nebo newcomers, jsou tu naopak většinou vidět věci od lidí, co malují už roky.
Takže na legálech je k vidění z většiny jen to nejlepší?
V ulicích je poslední dobou vidět jen pár jmen. I když je pravda, že legály tvoří tak 1 % graffiti, některý jsou dost špatný, ale město žije! Na legálech to občas vypadá jako na dětským hřišti. Největší ostuda jsou lidi, co nemají ani trochu soudnosti a úcty a přejedou za 15 minut rybí sračkou věc, co někomu trvala udělat tři hodiny.
Neexistuje nic jako pravidla mezi writery?
Dnešní doba se bohužel těmihle nejmenovanými pravidly neřídí. Dřív jsme respektovali věci, co kdo dělá, nechápali jsme, v dobrém slova smyslu, kde kdo dává, obdivovali stobarevný filliny a obtahy zavánějící nedbalou elegancí (smích). Přesně tohle všechno může writer na writerovi obdivovat a uznávat.
Někteří lidé spojují politiku a tagy, jak to je?
V ČR nefunguje graffiti jako politická záležitost, pro writers je to čistě o stylu, chillu, pohodě, zábavě a seberealizaci. Podle mě spoustě lidí leží v žaludku hlavně tagy.
Můžeš upřesnit, co jsou to tagy?
Graffiti bez tagu by bylo jako stromy bez kořenů. Tag je základ. Tvary, Jméno. Musí být vidět všude, musí ho být plný město. Není lepší pocit, než vidět svý jméno. Všude.
Co udává v ČR směr graffitům?
Směr udává a vždycky jednoznačně udávala Praha, možná i díky tomu, že dokázala nejrychleji adaptovat to, co zrovna jinde frčí a vydávala to za svý (smích)!
pondělí 11. ledna 2010
Bydlel na konci vesnice, kluk jako ty, stejný, stejný krk, stejné rameno, stejné nohy, a taky kamarád, jak už hoši dospělí mívají, na život a na smrt, z vedlejšího baráčku Lojzík od rybníčka. Spolu chytali čolky, spolu sežrali strašlivě prvního psa a spolu zulíbali holky až kromě ???. A všechno jejich kamarádství se zdálo být čisté až do té chvíle, než zastavil jednoho odpoledne autobus na návsi a vystopila z něj krásná podučitelka Pyzducha. Do srdcí obou hochů vstoupila láska a pocítili že nad jejich kamarádstvím se vznáší černý mrak. Přesto se rozhodli ztvrdit přísahou své přátelství, aby je nemohlo nic ohrozit a rozťali jednou zápěstí a spojili krví tento slib. Přesto však Petr, Petr tušil, že se něco vkrádá do jeho pánevního ústrojí a naposledy si zpíval.
Kunratice malá ves, ukrad bábě bundu pes. Bába křičí, naříká, že pes s bundou utíká.
K dramatickému vývoji došlo jednoho pozdního odpoledne, kdy v místní sokolovně hrála pokleslá zábavová skupina. Oba chlapci se tam odešli pobavit po práci a po perném pracovním týdnu a rozhodli se, že spolu se podívají na tančící páry, aby viděli jak to chodí mezi chlapci a dívkami, když oni sami mají jenom svůj chlapeckochlapecký vztah. Petr se trochu zdržel při dojení malých selat v místním kravíně, a když přišel přes mlhu jindřichohradecké lihoviny viděl, jak jeho nejoblíbenější přítel vytáčí sólo s dívkou Pyzduchou, a jak se tisknou k sobě a přes fialové oblečky elpo stéká červená limonáda pomocimo až do jejich botiček a divě to čvachtá. Prázdný panák ukončil velice rychle tento zrádceplný vztah, který přichystal svému příteli dementní Lojzík z dolní chalupy, ano ten jehož vrata byla pobita ropuchami a čolky. Znáte jak to končívá. Dobrovolné hasičstvo, sbor, všechno se hroutí, všechno se padá a ještě naposledy se ozývá ze zamřížovaného okénka antonu zběsilý skřek.
Kunratice malá ves, ukrad bábě bundu pes. Bába křičí, naříká, že pes s bundou utíká.
Dohra celého případu byla jednoduchá a strašlivá. Soud který zasedal byl velký, silný, mocný, spravedlivý, všestraný a naprosto nestraný, a tak jednoho rána, když slunce zrovna nevyšlo a bylo hrozně mlhavo a sychravo vyvedli na pankrácký dvoreček, kde se ohýbalo několik starých sekvojí smutně k zemi, Jeníka na čerstvě ohoblovaná prkna a říkali mu Jeníku, on je opravil ne, jmenuji se Petr, abyste se nepletli a navlékli mu na krk konopnou oprátku, která měla skončit jeho život. Jak se díval přes střípky, kde vůbec neligotalo a nemigotalo sluníčko, protože bylo pod mrakem naposledy si vzpomněl na svého přítele i na Pyzduchu a než se zhoupl naposledy zpíval:
Kunratice malá ves, ukrad bábě bundu pes. Bába křičí, naříká, že pes s bundou utíká.
Jan Podroužek
Kunratice malá ves, ukrad bábě bundu pes. Bába křičí, naříká, že pes s bundou utíká.
K dramatickému vývoji došlo jednoho pozdního odpoledne, kdy v místní sokolovně hrála pokleslá zábavová skupina. Oba chlapci se tam odešli pobavit po práci a po perném pracovním týdnu a rozhodli se, že spolu se podívají na tančící páry, aby viděli jak to chodí mezi chlapci a dívkami, když oni sami mají jenom svůj chlapeckochlapecký vztah. Petr se trochu zdržel při dojení malých selat v místním kravíně, a když přišel přes mlhu jindřichohradecké lihoviny viděl, jak jeho nejoblíbenější přítel vytáčí sólo s dívkou Pyzduchou, a jak se tisknou k sobě a přes fialové oblečky elpo stéká červená limonáda pomocimo až do jejich botiček a divě to čvachtá. Prázdný panák ukončil velice rychle tento zrádceplný vztah, který přichystal svému příteli dementní Lojzík z dolní chalupy, ano ten jehož vrata byla pobita ropuchami a čolky. Znáte jak to končívá. Dobrovolné hasičstvo, sbor, všechno se hroutí, všechno se padá a ještě naposledy se ozývá ze zamřížovaného okénka antonu zběsilý skřek.
Kunratice malá ves, ukrad bábě bundu pes. Bába křičí, naříká, že pes s bundou utíká.
Dohra celého případu byla jednoduchá a strašlivá. Soud který zasedal byl velký, silný, mocný, spravedlivý, všestraný a naprosto nestraný, a tak jednoho rána, když slunce zrovna nevyšlo a bylo hrozně mlhavo a sychravo vyvedli na pankrácký dvoreček, kde se ohýbalo několik starých sekvojí smutně k zemi, Jeníka na čerstvě ohoblovaná prkna a říkali mu Jeníku, on je opravil ne, jmenuji se Petr, abyste se nepletli a navlékli mu na krk konopnou oprátku, která měla skončit jeho život. Jak se díval přes střípky, kde vůbec neligotalo a nemigotalo sluníčko, protože bylo pod mrakem naposledy si vzpomněl na svého přítele i na Pyzduchu a než se zhoupl naposledy zpíval:
Kunratice malá ves, ukrad bábě bundu pes. Bába křičí, naříká, že pes s bundou utíká.
Jan Podroužek
Titul v rukou tenisových toreadorů
Daviscupová čtyřhra mezi páry Verdasco – López a Berdych – Štěpánek rozhodla o konci českých nadějí. Španělé po roce obhájili zisk salátové mísy a stačili jim k tomu první tři duely. Po pátečních dvouhrách a úspěších Rafaela Nadala a Davida Ferrera měli borci z Pyrenejského poloostrova nakročeno skvěle.
Pro sobotní zápas byl opět do deblu nominován český pár Radek Štěpánek a Tomáš Berdych. Pro zachování alespoň teoretických šancí však museli porazit španělské deblisty Fernanda Verdaska a Feliciana Lópeze. A už samotný začátek vyjevil, jak složité to pro naše tenisty bude.
Hned v prvním gamu utkání si Češi prohráli své podání a na koně se rychle dostali Španělé. V průběhu první sady si ale Berdych se Štěpánkem vzali svůj servis zpět a set tak dospěl do tie-breaku. V něm odvrátili čeští tenisté dva setboly soupeře a sami se postavili do výhodné role, když vývoj prodloužení otočili. Ani náš pár ale rozhodující krok neudělal a úspěch tak v první sadě slavili agilní Verdasco s Lópezem.
O osudu druhého setu rozhodla jedenáctá hra, v níž nedokázali Češi udržet při vlastním servisu vedení 40:0. Break Španělé potvrdili následně ve dvanáctém gamu a získali i druhou sadu v poměru 7:5.
Zápas si vyžádal rozhodnutí ve třech setech. Dvojice pod vedením Alberta Costy prolomila hned první podání českých tenistů a duel spěl k oslavám země slavné koridy. Španělé už zakolísání nedopustili a třetí set vyhráli jednoznačně 6:2.
Jan Podroužek
středa 6. ledna 2010
ROMEO A JULIE ZNOVU OŽILI
Druhého prosince se v Berounském kulturním domě uskutečnila premiéra nového vzdělávacího projektu pro základní školy Romeo a Julie. Za projektem stojí Jan Liška a Taneční centrum R.A.K Beroun. Vystoupení podporované Středočeským krajem a městem Beroun představuje moderně pojatý klasický příběh od Williama Shakespeara.
V Berouně, nedaleko Prahy, se první středu v prosinci rozezněly verše z legendárního díla Shakespeara. V bezmála třičtvrtěhodinovém vystoupení se objevilo spousta tance, světelných efektů a video projekce s Leopardem DiCapriem a Claire Danes z filmu Romeo + Julie od režiséra Baz Luhrmanna z roku 1996. Protože za tento projekt vymyslela a uskutečnila taneční škola Jana Lišky, vystoupení bylo plné tanečních kreací. Obsazeni byli ti nejlepší tanečníci z berounského Tanečního centra R.A.K., jako například Jan Pristaš, který si zahrál samotného Romea a nebo Šárka Nováková, která obsadila roli Julie. Zatančil si i Liška – vžil se do postavy Parise. V projektu se objevilo spoustu tanečníků, někteří tančili street dance, break dance, jiný balet a scénický tanec. Dohromady však působili jako jedno tělo.
Krátce před devátou hodinou ranní se sál kulturního domu v Berouně zaplnil žáky druhých stupňů berounských škol. Netrvalo dlouho a všichni se na svých místech utišili, protože zazněly první tóny a s nimi úvodní titulky. Ženský hlas uvedl první scénu a na podiu se objevili tanečníci, kteří svým tancem vyprávěli úžasný příběh Romea a Julie. „Taneční herci“ a jejich tanec by sám o sobě stačil, protože bylo jasně poznat, co svými pohyby vypráví. Video projekce z filmu Romeo + Julie a audio nahrávky veršů byly jen příjemné zpestření.
Cílem projektu je přiblížit a zábavnou formou představit klasická díla, jako je například Romeo a Julie. „Spojení tance, moderní hudby a klasiky vznikla směs, před kterou ani student v pubertě neohrne nos.“ Nechal se slyšet autor projektu Jan Liška. „Když bude mít Romeo a Julie úspěch, možná udělám postupně i takový cyklus klasických děl.“ Dodává.
Po skončení pořadu se uskutečnila otevřená diskuze, kde autor pořadu Jan Liška, zasedl před diváky a dal prostor pro diskuzi. Chtěl slyšet pochvaly i kritiku. Bezesporu obdržel spoustu kladných bodů, ale i pár minusových. Některým studentům se nelíbila ztráta středověké atmosféry originálního Shakespearova díla a projekce, kde se objevovali pistole, války gangů a vymoženosti techniky, jim přišla nevkusná. Všechny tyto názory pan Liška přijímal a všechny ujistil, že si nechá vše projít hlavou a příště to bude zas o něco lepší.
V Berouně vznikl nápad, který stojí za pozornost. Nezbývá, než čekat na jeho další vývoj.
ztracené synagogy
Pokud chci mluvit o těchto synagogách, nemůžu se nezmínit o asanaci židovského města, ke které došlo v 80. letech 19.století, židovské město bylo v té době chudinskou čtvrtí s mnoha hygienickými i kriminálními problémy a proto se vyhlásila veřejná soutěž pro novou zástavbu této oblasti. S největší pravděpodobností zde šlo také o lukrativní pozemky v centru města. V návrzích na novou zástavbu můžeme vidět snahu architektů připodobnit se západním modernějším městům jako třeba Vídeň či Paříž. Proto se v nových plánech objevovaly široké bulváry, tím největším, který v této době měl vzniknout, byl nepochybně v ulici Pařížská. Měl propojovat Václavské náměstí se Staroměstským a dále pokračovat ve směru Čechova mostu a skrze Letnou dále. K tomu ale, díky odporu obyvatel, nedošlo.
Také v Židovském městě došlo k mnoha změnám, nebo lépe řečeno, až na pár výjimek zde nezbylo skoro nic. Ušetřeno bylo pouze šest synagog (Klausová, Maiselova, Vysoká, Staronová, Pinkasova a Španělská), židovská radnice a židovský hřbitov. Zbytek budov byl zničen a nahrazen novými stavbami se širšími ulicemi. Ze zničených synagog uvedu například Novou, Velkodvorskou nebo Cikánova.
Pro všechny synagogy, zbourané i ty, které zůstaly, byly zásadní dva požáry, ke kterým došlo ještě před asanací. K jednomu došlo roku 1689 a později ještě k druhému 1754. Proto byly všechny několikrát obnovovány a přestavovány. Jejich tehdejší podobu známe z dobových záznamů, ale také ze známého Langweilova modelu Prahy.
Také v Židovském městě došlo k mnoha změnám, nebo lépe řečeno, až na pár výjimek zde nezbylo skoro nic. Ušetřeno bylo pouze šest synagog (Klausová, Maiselova, Vysoká, Staronová, Pinkasova a Španělská), židovská radnice a židovský hřbitov. Zbytek budov byl zničen a nahrazen novými stavbami se širšími ulicemi. Ze zničených synagog uvedu například Novou, Velkodvorskou nebo Cikánova.
Pro všechny synagogy, zbourané i ty, které zůstaly, byly zásadní dva požáry, ke kterým došlo ještě před asanací. K jednomu došlo roku 1689 a později ještě k druhému 1754. Proto byly všechny několikrát obnovovány a přestavovány. Jejich tehdejší podobu známe z dobových záznamů, ale také ze známého Langweilova modelu Prahy.
úterý 5. ledna 2010
Obce žádají miliony
Fond rozvoje obcí a měst Středočeského kraje bude pomáhat především venkovu
i v příštím roce. Aby obce mohly realizovat své projekty za peníze z tohoto fondu,
musí podat žádost do konce tohoto roku. „To se ale týká všech dotačních titulů s výjimkou fondu hejtmana, který bude sloužit i ke zmírnění následků přírodních katastrof,“ vysvětlil poslanec Parlamentu ČR a předseda komise
pro rozvoj měst a obcí Středočeského kraje Richard Dolejš (ČSSD).
Ten se nedávno sešel se starosty obcí, které úspěšně žádaly o dotaci v příštím roce.
„Většina akcí za tyto peníze je již zcela dokončena, zbývající budou hotovy do konce
roku. Důležité je, že na vzhledu či vybavenosti obcí je to vidět. Peníze tedy nepřišly vniveč,“ podotkl Richard Dolejš.Žádosti o dotace Středočeského kraje budou
hrát v obecních rozpočtech významnou roli. O peníze na pokračující rekonstrukci
školy bude žádat Liteň, podobné úpravy chce udělat i Osek. Ve Rpetech se chystají dokončit výměnu oken víceúčelové budovy, která je sídlem obecního úřadu i společenských a kulturním centrem obce. Vyměnit okna a dát škole novou fasádu chtějí tlustičtí zastupitelé.Žádostí je však mnohem více. „Úspěšnost žádostí
nelze předjímat. Snahu obcí získat peníze na opravy obecního majetku vítám, proto
tyto záměry mají moji osobní podporu,“ doplnil Richard Dolejš.
i v příštím roce. Aby obce mohly realizovat své projekty za peníze z tohoto fondu,
musí podat žádost do konce tohoto roku. „To se ale týká všech dotačních titulů s výjimkou fondu hejtmana, který bude sloužit i ke zmírnění následků přírodních katastrof,“ vysvětlil poslanec Parlamentu ČR a předseda komise
pro rozvoj měst a obcí Středočeského kraje Richard Dolejš (ČSSD).
Ten se nedávno sešel se starosty obcí, které úspěšně žádaly o dotaci v příštím roce.
„Většina akcí za tyto peníze je již zcela dokončena, zbývající budou hotovy do konce
roku. Důležité je, že na vzhledu či vybavenosti obcí je to vidět. Peníze tedy nepřišly vniveč,“ podotkl Richard Dolejš.Žádosti o dotace Středočeského kraje budou
hrát v obecních rozpočtech významnou roli. O peníze na pokračující rekonstrukci
školy bude žádat Liteň, podobné úpravy chce udělat i Osek. Ve Rpetech se chystají dokončit výměnu oken víceúčelové budovy, která je sídlem obecního úřadu i společenských a kulturním centrem obce. Vyměnit okna a dát škole novou fasádu chtějí tlustičtí zastupitelé.Žádostí je však mnohem více. „Úspěšnost žádostí
nelze předjímat. Snahu obcí získat peníze na opravy obecního majetku vítám, proto
tyto záměry mají moji osobní podporu,“ doplnil Richard Dolejš.
Prst přišitý ke dlani
Na centrálním příjmu Nemocnice Hořovice řešili zajímavý případ.Mladý muž si způsobil pracovní úraz, když si v lisu poranil prostředník levé ruky. Po dohodě s lékaři podstoupil pacient drobný plastický zákrok, jehož výsledkem je dnes téměř plně funkční prst. Lékaři dočasně přišili špičku prstu do dlaně postižené ruky, aby v druhé fázi oddělili část přihojené kůže a nahradili úrazem ztracenou kůži na posledním článku prstu. Tímto netradičním úrazem a jeho řešením s nadsázkou zahájili sezónu naopak tradičních podzimních úrazů.Pracovní úrazy bývají na Hořovicku
a Berounsku poměrně časté. Je to dáno poměrně velkým počtem zde umístěných továren.
David Kapras z Kařezu si pamatuje zejména silnou bolest poškozeného prstu.
Přesto, když mu lékaři sdělili možnosti léčby,neváhal ani chvilku a vybral si méně komfortní léčbu s možným rizikem nezdaru. Proti plastickému zákroku stála bezpečnější amputace posledního článku prstu. „Souhlasil jsem s tím, aby mi přišili prst do dlaně. Jsem sice pravák, ale ke své práci potřebuji obě ruce.Vsadil jsem na možnost záchrany a vyplatilo se to,“ říká pan Kapras.
a Berounsku poměrně časté. Je to dáno poměrně velkým počtem zde umístěných továren.
David Kapras z Kařezu si pamatuje zejména silnou bolest poškozeného prstu.
Přesto, když mu lékaři sdělili možnosti léčby,neváhal ani chvilku a vybral si méně komfortní léčbu s možným rizikem nezdaru. Proti plastickému zákroku stála bezpečnější amputace posledního článku prstu. „Souhlasil jsem s tím, aby mi přišili prst do dlaně. Jsem sice pravák, ale ke své práci potřebuji obě ruce.Vsadil jsem na možnost záchrany a vyplatilo se to,“ říká pan Kapras.
Vánoční běh Komárovem – XXVI. ročník
Startovní povel v 10.00 hodin zahájil v pátek 26. prosince 2009 již dvacátý šestý ročník
Vánočního běhu Komárovem, který pořádal odbor turistiky TJ SOKOL Komárov.
Soutěžilo se v kategoriích muži do 39 let (22 běžců), od 40 do 49 let (14), od 50 do 59 let
(8), od 60 do 69 let (5) a 70 let a výš (4). Ženy běžely ve dvou kategoriích: do 35 let (5) a nad 36 let
(3).
Samostatnou kategorií je „přeborník TJ SOKOL Komárov“. V této kategorii změří své síly
mezi sebou pouze členové komárovského sokola – letos se na start postavilo 11 „sokolíků“ – 10
mužů a chlapců a 1 dívka.
Muži závodí na trati dlouhé 7,6 kilometrů (2 okruhy); muži „sedmdesátníci“, ženy a
„přeborníci“ 3,8 kilometry (jeden okruh).
Závodníci běželi za slunného, ale větrného počasí, teplota se pohybovala nad bodem mrazu
Povrch tratě v terénu běžcům vyhovoval, místa, která byla v předchozích dnech pokryta ledovkou,
byla pořadateli zabezpečena posypem pilin.
Na 26. ročník „Vánočního běhu“ se na start nové tratě postavilo 72 závodníků převážně
středních a západních Čech, z toho bylo devět žen. Barvy Komárova hájilo celkem 14 běžců.
Poprvé v tomto běhu závodilo 13 mužů. Trasa byla změněna z důvodu nevyhovující části trati nad
Drátenickým rybníkem, kde v současné době probíhá oprava hráze rybníka.
Nejvzdálenější účastník přijel z Výprachtic z Orlických hor..
Vánočního běhu Komárovem, který pořádal odbor turistiky TJ SOKOL Komárov.
Soutěžilo se v kategoriích muži do 39 let (22 běžců), od 40 do 49 let (14), od 50 do 59 let
(8), od 60 do 69 let (5) a 70 let a výš (4). Ženy běžely ve dvou kategoriích: do 35 let (5) a nad 36 let
(3).
Samostatnou kategorií je „přeborník TJ SOKOL Komárov“. V této kategorii změří své síly
mezi sebou pouze členové komárovského sokola – letos se na start postavilo 11 „sokolíků“ – 10
mužů a chlapců a 1 dívka.
Muži závodí na trati dlouhé 7,6 kilometrů (2 okruhy); muži „sedmdesátníci“, ženy a
„přeborníci“ 3,8 kilometry (jeden okruh).
Závodníci běželi za slunného, ale větrného počasí, teplota se pohybovala nad bodem mrazu
Povrch tratě v terénu běžcům vyhovoval, místa, která byla v předchozích dnech pokryta ledovkou,
byla pořadateli zabezpečena posypem pilin.
Na 26. ročník „Vánočního běhu“ se na start nové tratě postavilo 72 závodníků převážně
středních a západních Čech, z toho bylo devět žen. Barvy Komárova hájilo celkem 14 běžců.
Poprvé v tomto běhu závodilo 13 mužů. Trasa byla změněna z důvodu nevyhovující části trati nad
Drátenickým rybníkem, kde v současné době probíhá oprava hráze rybníka.
Nejvzdálenější účastník přijel z Výprachtic z Orlických hor..
pondělí 4. ledna 2010
Dlouho očekávaná Lam Pham Thi
14.ročník Literární ceny Knižního klubu vyhrála na plné čáře kniha Bílej kůň, žlutej drak nesoucí autorské jméno šestnáctileté vietnamky žijící v Čechách. Nebo možná šestnáctileté češky s vietnamskými kořeny. Anebo to také bylo úplně jinak.
Literární událost podzimu 2009 – cena Knižního klubu udělená próze popisující nelehké životní příhody vietnamské komunity v České republice vyvolala menší názorovou bouři. Českobudějovickému rodáku, cestovateli a občasnému spisovateli Janu Cempírkovi se více než měsíc dařilo vodit za nos celou českou literární kritiku i porotce zmíněné ceny. Proč se Čech rozhodl pro mystifikaci, která v porevolučním období nemá obdoby, není doteď jasné, ale čert to vem, co takhle se zamyslet na dopadem celé causy? Nimrání se v důvodech a etickém pozadí takové mystifikace můžeme ponechat naší mediální scéně. Je koneckonců celkem pochopitelné, že má chuť na revanš.
Bílej kůň, žlutej drak je kratičká próza, popisující několik na sebe navazujících, snad autobiografických příhod mladé Vietnamky, která od svého narození žije v Čechách. Je onou poslední dobou spekulovanou „druhou generací“, tou, která se má definitivně začlenit a stát se opravdovými Čechy. Již první z citací však toto vyvrací - „Mám sice rodný list ze Sokolova, ale navždy a pro všechny zůstanu Vietnamkou...“ říká hned v úvodu mladičká Lan. Následuje celkem poutavý řetez situací popisujících xenofobii, rasistické útoky, aroganci úředníků k cizincům i romantický prvek, kdy se Lan zamiluje do podnájemníka uměleckého malíře. Na každého jen trochu zběhlejšího čtenáře zapůsobí dílko jako jedna celkem povedená povídka, roztažená do šíře menšího románu. To a neschopnost rozpracovat dějovou linku do širších souvislostí však z tohoto literárního počinu dělá v zásadě nekvalitní dílo. Akorát tak na pult vedle ság červené knihovny.
Otázka, která se zde přímo vnucuje, je, jak je možné, že když porotci posuzují díla anonymně (bez toho že by znali jméno autora) mohli vybrat takto stylisticky i dějově nekvalitní knihu? Hned si tuto otázku ospravedlním – předpokládal jsem totiž, že kniha z pera „druhé generace“ přistěhovalců, bude dlouho očekávaným vydavatelským úspěchem, stejně tak jak se stalo v Anglii v komunitě indických a pákistánských přistěhovalců. Vždyť i v posledních letech dvě nebo tři vydané knihy afghánce Hosseiního šli na dračku. A vyznačovali se přitom stejně brakovitým výzorem jako Bílej kůň, žlutej drak. Pokud bych byl vydavatelem (v případě zmiňované publikace je jím Knižní Klub – Euromedia Group), v klidu bych si s vidinou zisku lajsnul domluvenou mystifikaci i udělení ceny. To se však pravděpodobně nestalo, bohudík.
Kvalita zmíněného dílka se dá ale naprosto přehlédnout vzhledem k naléhavosti jeho tématu – v České republice žije nejvíce vietnamců z celé Evropské unie a dávno jsou doby, kdy jako ve filmu „Jak umírají básníci“ byl africký student raritou. I proto se v Evropě nehovoří o integraci cizinců jen tak na půl huby, ale věnují se jí nejen vlády, nevládní sektor ale rovněž umělci či literáti. U nás se zdá, „že se to přehání“, ale ono vůbec. V Německu aktuálně vyrůstá pátá generace německých turků, či jak chcete, tureckých němců, potomků původních gastarbeitrů. A slova, kterými popisují své zažazení do společnosti jsou naprosto totožná, jako slova naší šestnáctileté Lan. Vykořenění, mluvící pouze německy. Vyznávají islámské náboženství, ale to především kvůli tomu, že se nemají čeho jiného chytnout. Když přijedou za svou vzdálenou rodinou do Turecka, jsou tam považováni za cizince. Německá vláda se nedávno rozhodla řešit sociální problémy jiné skupiny gastarbeitrů, albánců, drastickým odsunem zpět do jejich vlasti. Neslyšící chlapec měl od německého školství hrazeno naslouchadlo a tak mohl chodit do školy spolu s ostatními dětmi. Po pár dnech v Albánii mu došli baterky do naslouchadla a on bude muset zůstat pravděpodobně po zbytek života doma.
Přitom si neuvědomujeme, kolik toho evropští imigranti přináší. Albánský cirkus stál u zrodu novofrancouzského cirkusového stylu, imigranti ze severní afriky jsou nejlepšími elektronickými producenty v Paříži a Londýně. Bylo by smutné dovolit, aby Lan a jejím potomkům hrozilo podobné vykořenění jaké zažívají všichni němečtí turci, italští rumuni či velká část francouzských a britských arabů. Proto bych více, než hledání autora či posuzování etičnosti počinu Jana Cempírka, preferoval zamyslet se nad tím, jak na příběh Lan Pham Thi reagovat, jak jej reflektovat a vycházet z něj coby jedné z mnoha životních zkušeností. Janu Cempírkovi, přesto, že v rozhovorech působí naprosto nezaujatě a nenadšeně, patří za to velký dík. Nikoliv kvůli obohacení literární scény, ale za nedocenitelný kulturní apel.
Literární událost podzimu 2009 – cena Knižního klubu udělená próze popisující nelehké životní příhody vietnamské komunity v České republice vyvolala menší názorovou bouři. Českobudějovickému rodáku, cestovateli a občasnému spisovateli Janu Cempírkovi se více než měsíc dařilo vodit za nos celou českou literární kritiku i porotce zmíněné ceny. Proč se Čech rozhodl pro mystifikaci, která v porevolučním období nemá obdoby, není doteď jasné, ale čert to vem, co takhle se zamyslet na dopadem celé causy? Nimrání se v důvodech a etickém pozadí takové mystifikace můžeme ponechat naší mediální scéně. Je koneckonců celkem pochopitelné, že má chuť na revanš.
Bílej kůň, žlutej drak je kratičká próza, popisující několik na sebe navazujících, snad autobiografických příhod mladé Vietnamky, která od svého narození žije v Čechách. Je onou poslední dobou spekulovanou „druhou generací“, tou, která se má definitivně začlenit a stát se opravdovými Čechy. Již první z citací však toto vyvrací - „Mám sice rodný list ze Sokolova, ale navždy a pro všechny zůstanu Vietnamkou...“ říká hned v úvodu mladičká Lan. Následuje celkem poutavý řetez situací popisujících xenofobii, rasistické útoky, aroganci úředníků k cizincům i romantický prvek, kdy se Lan zamiluje do podnájemníka uměleckého malíře. Na každého jen trochu zběhlejšího čtenáře zapůsobí dílko jako jedna celkem povedená povídka, roztažená do šíře menšího románu. To a neschopnost rozpracovat dějovou linku do širších souvislostí však z tohoto literárního počinu dělá v zásadě nekvalitní dílo. Akorát tak na pult vedle ság červené knihovny.
Otázka, která se zde přímo vnucuje, je, jak je možné, že když porotci posuzují díla anonymně (bez toho že by znali jméno autora) mohli vybrat takto stylisticky i dějově nekvalitní knihu? Hned si tuto otázku ospravedlním – předpokládal jsem totiž, že kniha z pera „druhé generace“ přistěhovalců, bude dlouho očekávaným vydavatelským úspěchem, stejně tak jak se stalo v Anglii v komunitě indických a pákistánských přistěhovalců. Vždyť i v posledních letech dvě nebo tři vydané knihy afghánce Hosseiního šli na dračku. A vyznačovali se přitom stejně brakovitým výzorem jako Bílej kůň, žlutej drak. Pokud bych byl vydavatelem (v případě zmiňované publikace je jím Knižní Klub – Euromedia Group), v klidu bych si s vidinou zisku lajsnul domluvenou mystifikaci i udělení ceny. To se však pravděpodobně nestalo, bohudík.
Kvalita zmíněného dílka se dá ale naprosto přehlédnout vzhledem k naléhavosti jeho tématu – v České republice žije nejvíce vietnamců z celé Evropské unie a dávno jsou doby, kdy jako ve filmu „Jak umírají básníci“ byl africký student raritou. I proto se v Evropě nehovoří o integraci cizinců jen tak na půl huby, ale věnují se jí nejen vlády, nevládní sektor ale rovněž umělci či literáti. U nás se zdá, „že se to přehání“, ale ono vůbec. V Německu aktuálně vyrůstá pátá generace německých turků, či jak chcete, tureckých němců, potomků původních gastarbeitrů. A slova, kterými popisují své zažazení do společnosti jsou naprosto totožná, jako slova naší šestnáctileté Lan. Vykořenění, mluvící pouze německy. Vyznávají islámské náboženství, ale to především kvůli tomu, že se nemají čeho jiného chytnout. Když přijedou za svou vzdálenou rodinou do Turecka, jsou tam považováni za cizince. Německá vláda se nedávno rozhodla řešit sociální problémy jiné skupiny gastarbeitrů, albánců, drastickým odsunem zpět do jejich vlasti. Neslyšící chlapec měl od německého školství hrazeno naslouchadlo a tak mohl chodit do školy spolu s ostatními dětmi. Po pár dnech v Albánii mu došli baterky do naslouchadla a on bude muset zůstat pravděpodobně po zbytek života doma.
Přitom si neuvědomujeme, kolik toho evropští imigranti přináší. Albánský cirkus stál u zrodu novofrancouzského cirkusového stylu, imigranti ze severní afriky jsou nejlepšími elektronickými producenty v Paříži a Londýně. Bylo by smutné dovolit, aby Lan a jejím potomkům hrozilo podobné vykořenění jaké zažívají všichni němečtí turci, italští rumuni či velká část francouzských a britských arabů. Proto bych více, než hledání autora či posuzování etičnosti počinu Jana Cempírka, preferoval zamyslet se nad tím, jak na příběh Lan Pham Thi reagovat, jak jej reflektovat a vycházet z něj coby jedné z mnoha životních zkušeností. Janu Cempírkovi, přesto, že v rozhovorech působí naprosto nezaujatě a nenadšeně, patří za to velký dík. Nikoliv kvůli obohacení literární scény, ale za nedocenitelný kulturní apel.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)