O filmu Avatar režiséra Jamese Camerona toho bylo řečeno už hodně.Film přirozeně má svoje slabiny, část diváků mu vyčítá jednoduchý schématický příběh. Potom se ovšem nelze podivit, že šli na film, který avizuje výskyt modrých třímetrových indiánů a postavu hlavního-špatňáka-na-první-pohled. Avatar je pohádka a rozčilovat se u pohádky, že je příběh předvídatelný a prvoplánový je scestné.
Film je však přinesl něco výjimečného a jedinečného, co jej staví milníkem kinematografie. Vizuální orgie, které Cameron pomocí technologie 3D projekce přenesl na plátno po mnoha a mnoha letech vrátily filmu absolutní iluzivnost. To co jsem osobně zažíval, co zažívali mí přátelé i ostatní návštěvníci kina - nakolik jsem zvládnul vypozorovat - bylo netoliko nadšení z filmu, ale unešení iluzí ono stvořeného, umělého světa. Vzpomenete si, jak podle dobových pamětí probíhala první představení bratří Lumiérů v Grand café? Jakékoliv obrazové sdělení ustupovalo do pozadí obrazovosti a zasažení smyslů na první dobrou.
O Avatarovi jako o filmu můžeme vést dlouhé diskuze. Ale pokud jde o Avatara jako audiovizuální iluzi, má prvenství a možná otevírá novou kapitolu umění vůbec. Protože jestli nás pionýr tohoto směru dokázal v naší vizuálně přesycené době takhle zaujmout, můžou být mladší příbuzní za pár let doslova kulervoucí.
