Crrrrrrr, prásk a ticho… Zvonící budík byl nemilosrdně zasažen automatickým chvatem ruky, který se opakuje skoro každé ráno. Ještě alespoň pět minut spánku. A dalších pět, a ještě jednou… Za půl hodiny přijde dost nepříjemné procitnutí: Je pozdě! Přichází každoranní dilema. Jít či nejít? Venku prší déšť se sněhem, je tam tma a zima. A ještě k tomu, už je stejně pozdě. Zkrátka hnus, ale dneska prostě do té školy musím! Na snídani už není čas a tak vyběhnu hladový ven na mráz a s taškou připomínající parní kotel se řítím za ujíždějícím autobusem. Všude kolem je ledová mlha. Pára, která mi jde od pusy se do toho mísí s černým kouřem z výfuku staré rozhrkané Karosy. Letím jako Forrest Gump a dobíhám autobus, jehož chlupatý řidič konečně zastavuje. Vrhne na mě strašlivý pohled, ale ten jde mimo mě… Já se už připravuji na kilometrový běh do vrchu ke škole, který mě čeká, až vystoupím z autobusu. Po chvíli se dveře otevírají a na všechny strany se rozeběhnou opozdilci. Znovu zařazuji vyšší rychlostní stupeň a snažím se být co nejdříve ve škole. Utíkám, jako kdybych právě vykradl banku, lidé se za mnou otáčejí… Přebíhám přechod na červenou, div mě na ulici nepřejede auto. Rozrazit školní vrata, vyběhnout schody, nesmést při tom uklízečku a celý uřícený vpadnout do třídy je již dílem okamžiku. Teď si honem sednout a dělat jakoby nic, ale to by hned za dveřmi nesmělo zahřmít: „Jakože jdeš zase pozdě?“
Co na to říct? Hledat odpověď na tuhle otázku každý druhý den je docela oříšek. A řekněme si upříme: Kdo z Vás by to neznal?
Martin Koťátko
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat