Goebbels/Baarová - otazníky střední Evropy

(Praha) - 4.září 2009 měla v pražské Komedii premiéru inscenace Goebbels/Baarová, která zásadním způsobem otevírá novou dramaturgickou sezónu. Přináší rozpaky i úžas, obdiv k herecké empatii a otázky ohledně minulosti.
Dva téměř hodinové monology jsou postaveny na textech dvou autorů – německého dramaturga Olivera Reese, z jehož pera pochází Goebbels a režiséra inscenace Dušana Pařízka, který stojí za Baarovou.

Konečné? Řešení?

Více než samotné režijní řešení inscenace mně zaujalo její dramaturgické zařazení – Komedie po minulé sezóně, kdy uváděla především česká díla z meziválečného období se rozhodla představit českému publiku toto historické období z pohledu německých autorů. Ze společenského pohledu jde o zásadní dramturgický krok, který reaguje na myšlenkové pochody mnohých z nás...Není tomu dávno, kdy jsem se s několika přáteli bavil o kulturním zařazení Čech. Po jasném vlivu německém, během Rakouska-Uherska a hlavně období protektorátu přišlo podivné nemastné neslané kulturní období ovlivněné spíše než slovansky tak socialisticky. S pádem železné opony se ovšem zásadně střetly dvě kultury – zmíněná „česká-socialistická“ a západní. Součástí tohoto kulturního nárazu, který byl stejně divoký jako rozjezd ekonomiky v devadesátých letech je i střet české(a slovenské) kultury s kulturami střední Evropy – a jejich společnou historií, poznamenanou více nacismem než samotným socialismem. V posledních několika letech můžeme sledovat zvýšený zájem o tématiku holokaustu a české historie v rámci nacistické říše. Za všechny mohu spolu s Goebbels/Baarová jmenovat například Oběť Divadla Continuo či právě běžící film Protektor. Ale proč je tomu tak až nyní? Nepostavili jsme se k celému problému nacismu a vztažitě k tomu i naší vlastní kolaborace a osudům našich spoluobčanů tak trochu zády? Máme to vyřešeno?
Evidentně nikoliv. Potvrzují to naše v zásadě „kulturní anomálie“ v podobě neonacismu, který se ze šaškování pár hovádek z vyholenými hlavami přelívá do nebezpečně extrémistické siítě, jež zasahuje až do vysokých pater armády či policie. Kulturní anomálií je v plném slova smyslu a snad je zapříčiněn nedostatečným kulturním vymezením se, které pak přerůstá v nacionální otázky (jež jsou ovšem v dnešních multikulturních městech v zásadě směšné).

Makroregion střední Evropy

Tomáš Samek ve svém článku „O dvojím lidu“ (kulturní čtrnáctideník A2, 19/09) přichází se zajímavou definicí našeho kulturně-společenského smýšlení a tím je zájmeno „my“. „My“ které se vždy vyznačuje svou charakteristikou vůči „oni“, odlišuje se od „nich“. Dle Samka je zásadním převládajícím „My“ ono antikomunistické, vyhraňující se vůči čemukoliv levičáckému...Evidentně si tím řešíme nějakou otázku, možná docházíme k tomu, že onen nenáviděný režim, který nás formoval, byl vlastně formován námi. Ale co když to bylo stejně s oním protektorátním režimem, byla to opravdu implantace z říše, či jsme si ho taky trochu přisvojili? A budeme si někdy tu otázku řešit? Aby pak z toho nevznikl kostlivec ve skříni v podobě neonacistických buněk, které čerpají jen a jenom z nedostatku kulturního vymezení se.
Zde se připojuje zásadní otázka, kterou nám nadhazuje ve svém uchvacujícím monologu Goebbels – jak se má chovat umělec v diktaturním režimu? „Stranou musí jít ideály...tady se dělá propaganda...“ Goebbelsovým ideálním umělcem je právě Baarová – umělec-dělník, krása jak z výrobního pásu. Ale jak by měl reagovat na nacistické erby na přilbách vojáků v Afghánistánu český umělec? Jak by měl potažmo reagovat na naše kulturní vymezení se, které je, de facto, formováno pouze „globální kulturou“? Vrací nás to zpět..naše kulturní vztahy v rámci makroregionu střední Evropy jsou minimální, přeshraničních uměleckých projektů zvlášť směrem k německy hovořícím sousedům vzniká oproti zbytku Evropy žalostně málo a i umělecká spolupráce s naším slovenským bráškou je taky vlastně minimální. Nemohlo by tedy být oním „my“ naše středoevropanství se vší přiznanou historií a kulturou?

Na nakloněné plošině

Oproti velmi důležitému dramaturgickému kroku a okruhu působí samotná inscenace rozpačitě. První co diváka vyvede z míry, je zvláštní „nakloněná plošina“, která zasahuje téměř do poloviny hlediště. Programový leták hlásá střet citů nacistickéh pohlavára a české hvězdy filmového průmyslu a člověk tak v zásadě čeká především citové drama dvou význačných lidí. Goebbels a Baarová se však v zásadě na scéně jen „dotknou“, i když jsou na ni oba dva přítomni. Ohromující je však jejich herecké procítění. Martin Pechlát, vysoký a statný blonďák, který hraje (ve skutečnosti malého a hrbatého) Paula Josepha Goebbelse začíná svou polovinu představení na první pohled familiérně – začátkem svého příběhu. Vzápětí se performance zvrhne do nepřestávající palby jeho prohlášení, fanatických a doslova erotických projevů jeho lásky k vůdci. Někteří bezprostřednější diváci začínají několikrát v průběhu jeho monologu tleskat – nezvykle vzhledem k povaze Divadla Komedie. Martin Pechlát ze sebe opravdu vydává vše a propagandu hustí přímo do diváků, přibije vás k sedadlu. V pravém horním rohu scény celou tu dobu sedí před zrcadlem krásná Gabriela Míčová. Člověk by si jí během Pechlátova monologu téměř nevšiml, pokud by se několikrát nesvlékla a neoblékla do krásných prvorepublikových šatů.
Poté co Goebbels dokončí svůj dramatický příběh, který pospisuje i hořký konec jeho vztahu s Lídou Baarovou, nastupuje na scénu Míčová. V tomto momentu se na chvíli střetně Goebbels a Baarová, jako letmý dotyk procházejícího na ulici. Goebbels zaujímá místo u zrcadla a noří se do mlčení, zatímco Baarová, s lahví šampaňského a jednou cigaretou za druhou vypráví nyní již známý příběh lásky české herečky a německého pohlavára. Na filmařské stoličce působí už pouze obrázkem poražené i když krásné ženy, která nemá již absolutně žádnou moc a jediné, co ji čeká je osud loutky v rukou Říše. Osud zdaleka ne tak dramatický, jak jej podává Goebbels, avšak totálně procítěný..Slzám Gabriely Míčové se nedá odolat a když odchází z jeviště, je to Lída Baarová a ne Míčová, kdo se přichází uklonit. Herecká empatie je v představení Goebbels/Baarová dokonalá.

Oproti dokonalému hereckému projevu se zdá, že mírně pokulhává režijní pojetí. Zařazení monologu Baarové, který napsal Pařízek na motivy Škvoreckého knihy Útěky, se zásadně narušuje homogenita původního Reesova textu, která navíc svou kvalitou ten Pařízkův jednoznačně překonává. Nejenom na základě anotace by divák čekla více „citové interakce“ - osobně jsem čekal ve chvíli, kdy jsem uviděl Baarovou v rohu u zrcadla, zatímco hřímal Goebbels, že se stane sama „zrcadlem“ ke Goebbelsovi. Dovolilo by tak lépe sledovat souběžnost obou navzájem velmi provázaných příběhů.
Dalším zneklidňujícím prvkem je samotná scéna inscenace – a nezdá se že by bylo režijním záměrem aby taková byla. Je podivně vysunuta do diváků, přičemž by na základě rozměrů podia mohla klidně zůstat na něm. A pak je tu ta „nakloněná plošina“, která se jen těžko režijně vysvětluje. Jediné co evokuje, je snad kulisa filmového ateliéru.

Výše zmíněné však nic nemění na tom, že Goebbels/Baarová je strhujícím hereckým představením, které zásadně evokuje kulturní otázky aktuální pro 21. století v Čechách a celé střední Evropě. Dá se tím pádem považovat za inscenační počin nadnárodního významu.


Divadlo Komedie: Goebbels/Baarová 7.11.2009
Oliver Reese/Dušan D. Pařízek

Režie a scéna: Dušan D. Pařízek
Kostýmy: Kamila Polívková
Hrají: Martin Pechlát a Gabriela Míčová
Premiéra: 4.9.2009
Reprízy: 18.11., 22.11., 2.12., 15.12.