Jíst se musí

K jídlu dostávali vězňové naběračku polévky s kusem chleba. Byla to teplá, odporně páchnoucí voda. Dostávali ji v kotlících, které se vyplachovaly jen studenou vodou. Není divu, že pak téměř neustále trpěli průjmy. Latrína byla otřesná. Toaletní papír chyběl. Smělo se na ni jen ráno před snídaní a pak až večer po apelu. Nemocní tedy používali kotle i jinak. A pak je zase opláchli jen studenou vodou.
„Zakrátko potom přinesli polévku, ve které plavalo možné i nemožné, jako například shnilý tuřín, pohanka, klasy všech druhů obilí, kousky zmrzlé dýně, košťály a červená řepa, která dodávala směsi růžovou barvu. Jedlo se z jednoho hrnce, vždy pět nebo deset lidí. Chuti, již tak bídné, to nedodalo, pomyslíme-li, že jsme neměli lžíce. Mnozí ohrnovali nos, nebo vůbec nejedli, ale to já zase ne, jíst se musí. Jak a co, je jedno. Nacpala jsem do sebe, kolik se jen vešlo. Pomáhala jsem si zuby a rukama, právě tak jako ostatní, co měli rozum a nedělali ze sebe fajnovky,“ líčila jídlo v Osvětimi tehdy čtrnáctiletá Helga Weissová.
Přesto lidé přežívali a přežili. Když je Rudá armáda našla v Osvětimi v zuboženém stavu, byli nemocní, omrzlí, roztřesení. Pramálo jim pomohlo, že Rudolf Höss, vedoucí tábora, byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1947 v Polsku popraven.