Tartuffe trochu jinak

Moliérův příběh o lstivém a přetvařujícím se Tartuffovi každý dobře zná. Režisér Jan Frič se však nespokojil jen s historickou hrou. Zachoval zde hlavní motiv a děj, ale pozměnil prostředí, jazyk a stvořil pár nových postav. Nacházíme se v Paříži v polovině 17. století. Na zeleně nasvíceném jevišti tančí tmavé postavy. V bytě jednoho z halvních hrdinů - Orgona probíhá večírek. Bujné veselí přerušuje příchod staré dámy - Orgonovy matky. Navzdory svému stáří umí pěkně nadávat. Pohled se však vzápětí stáčí na Orgona, který je tu představen jako vášnivý zahrádkář. Dalším překvapením jsou dva úředníci, kteří se tu čas od času zastaví, aby ohodnotili výkony a při velkém hluku herce napomenou. Na konci hry se z nich stanou exekutoři, kteří nemilosrdně zabavují Orgonův majetek. A aby těch proměn nebylo málo, do třetice se nám představí jako investoři, kteří prokoukli Tartuffovu přetvářku. Z Orgonova domu nakonec udělají kasino, kde se navzdory všem křivdám všichni seskupí kolem Tartuffa a spokojeně se pohupují do rytmu jeho písně.
Velká originalita se projevuje v zásadních pasážích hry, které jsou převzaté např. od Honzy Nedvěda, ten uvažuje, co bude, jestli neni žádnej Bůh. Nemalou roli tu hrají výroky Nietzscheho o pravdě a lži nebo Egona Bondyho o tom, jak se bojí.
Každý tu mluví tak, jak mu pusa narostla a na diváka se neohlíží. Zářným příkladem je moravský hantec služebné Doriny, a proto atmosféra je příjemně uvolněná a zostřuje se jen tehdy, když na scénu vstupuje buď Tartuffe nebo Orgon. Jsou to totiž jediné dvě postavy, které zažijí velký pád a úspěch. Každý však v jiném pořadí. Mají v sobě potenciál, který by měli naplnit a předvést co nejlépe. Pavel Liška v roli Tartuffa se postupně přes puritánského až svatého žebráka dostává k otevřenému vypočítavci a kruťasovi. To velice dobře ztvárňuje ve chvíli, kdy vyhání Orgona z jeho vlastního domu, nadává mu do hlupáků a naivků. Naopka Jiří Ornest coby Orgon je zezačátku celý nadšený, vychvaluje Tartuffa a bezmezně mu věří. Nesmírně se rozčiluje ve chvíli, kdy konečně prozře, ale vzápětí je zatlačen do kouta a uchyluje se k mlčenlivé laxonosti. Důkazem je text písně - Tak odjíždí poslední kovboj, se kterým se stařičký Orgon ztotožňuje. Vousy ke kolenům a nepřítomný pohled mluví za vše.