Všude venku je tma, když vcházíme do divadla Kámen, kam jsme přišli na premiéru hry Eliška. Jinak také nazvané: improvizované noční setkání s palčivě hubenou rodinou historií, nad prázdným stolem s několika židlemi. Tento název už říká mnohem více a na představení plně sedí. Divadlo je malinké jako pokojíček pro panenky a tak nás ani nepřekvapí, když vcházíme do sálu, kde hlediště má asi pět řad po sedmi. Přitisknutí ke stěnám stojí herci, kteří se střídají a pořád dokolečka čtou nesmyslný text: …skoro každý prázdniny jsme sem skoro všichni…někdo tady i bydlel, žejo…někdo tady prostě bydlel…když se na to teď zpětně dívám, divím se, že se nikdy nikomu nic vážnýho nestalo…pro Eélišku jsme třeba nebyli dost zajímaví…pro Eélišku.
Byli jste někdy na nějaké improvizaci?? Jestli ano, pak víte, že divadlo plánované třeba na 90 minut se snadno protáhne na dvojnásobek. Přesně to se také stalo. Diváci zařezaní do sedaček se neodvážili ani muknout, natož se zvednout a odejít. Pro lidi, kteří mají dost času nad tímto performance přemýšlet, to není zatěžující. Ale co si s tím mají počít diváci, kteří chtěli mít jednorázový zážitek? Kteří to chtěli pochopit už v tom divadle? Mají holt smůlu.
Představení Eéliška je velice svérázné. Rozhodně to není typ umění, které představí divákovi svou ideu hned a naservírovanou tak, aby ji pochopil.
Herci si pro svou potřebu vyhradili první řadu hlediště, odkud vycházejí na pódium. Jsou tím blíž divákovi, ale jen fyzicky. Tím, co se snaží říct se neblíží naprosto nikomu.
Divák je hned na začátku vrhnut do reality, kterou pochopí jen zčásti. Pár kamarádů z dětství se scházejí, aby oslavili Silvestra. Místo děje odhadneme podle náznaků. Zřejmě je to nějaká stará ocelárna nebo elektrárna? Všechny mužské postavy se neustále zmiňují o jakési Eélišce, ale nikdo neví, kdo to má být. Prý nosila kdysi dávno u sebe nějaký ostrý předmět. Byla psychicky nemocná? Proč jí vůbec mají všichni tak rádi? Otázkou je, jestli samotní herci to vědí či ne? Melou páté přes deváté, někdy se zaseknou a opakují jednu jedinou větu. Jindy stojí a tupě zírají před sebe. Na místě činu je asi zima, pochmurno a nemají co jíst. Jejich hostitelka se tam totiž skrývá zřejmě před policií. Co provedla? Někdo si stěžuje, někdo chce jít hledat již zmíněnou Elišku… Herci se na malém pódiu střídají celkem čile. Ale všechno působí drobet zdlouhavě, zmateně a vyvrcholení nastává až ve chvíli, kdy se objeví tajemná Eéliška. V přítmí divák vidí obrysy nůžek, kterými přejíždí kolem hlavy svých obětí. Jednoho muže dokonce zabije.
Kdo chce, má o čem přemýšlet, ostatní zřejmě odcházejí se smíšenými pocity.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat