V letech 1964 – 1982 byl ve funkci generálního tajemníka komunistické strany Sovětského svazu Leonid Brežněv. Brežněvův režim vytvářel obraz pevnosti a zdánlivého růstu. RVHP umožnila dočasně zvýšit komfort konzumentů, ale kultura trpěla dalším „zmrazením“.
Alexandr Solženicyn, Andrej Sacharov aj. disidenti byli umlčeni vyhnáním do exilu. Sergej Paradžanov (Stíny zapomenutých předků, Barva granátového jablka) byl propuštěn z vězení, ale bylo mu zakázáno emigrovat a pracovat u filmu.
Goskino, úřad dohlížející na kinematografii, se stalo byrokracií, podporující lidovou zábavu, spolu s novým socialistickým konzumenstvím. Tato strategie byla odměněna mezinárodním úspěchem Moskva slzám nevěří (1980), prvním sovětským filmem, který získal Oscara.
Navzdory konzervatismu doby některé realistické filmy poukázaly na problémy každodenní existence. Režisérky Diana Asanova (Klíč, který by se neměl dostat dál, 1977), Lana Gogorberidzeová (Rozhovory o soukromém životě, 1977) a Larisa Šepiťková vytvořily významné psychologické studie. Filmy Larisy Šepiťkové zdůraznily individuální svědomí a morální volbu.
Několik režisérů natáčelo sebereflexivní umělecká díla, která odrážela jak evropský umělecký film, tak ruské tradice. Andrej Michalkov-Končalovskij (Sibiriáda 1979, zakázáno) natočil osobní historický epos, jeho bratr Nikita Michalkov experimentoval ve filmech Otrokyně lásky (1976) a Nedokončená skladba (1977) s reflexivitou po způsobu Felliniho.
Nejviditelnějším představitelem uměleckého filmu, stojícího v opozici k propagandistickým filmům, byl Andrej Tarkovskij. (Andrej Rublev 1966, Solaris, 1972, Zrcadlo 1975, Stalker 1979, Nostalghia 1983, Oběť 1986). Tarkovskij emigroval, neměl v úmyslu se nikdy vracet. V SSSR byly jeho filmy zakázané, o to větší úspěch sklízely v zahraničí. Zemřel v roce 1986, ale stal se skutečným velikánem evropského filmu, a symbolem pojmu „morálka v umění“. Prohlašoval, že: „Mistrovská díla se rodí z umělcova boje vyjádřit své etické ideály.“
Díky Tarkovskému se kinematografie změnila. Rolan Bykov ve filmu Čučelo (1983) o vesnické dívce, jíž pohrdají spolužáci, jemně vyzdvihuje tradice oproti sobeckosti nového Ruska. Stejnou myšlenku můžeme pozorovat v dalším filmu Larisy Šepiťkové Loučení / Loučení s Maťjorou (1983) – na motivy románu Valentina Rasputina. Film po její tragické smrti dokončil její manžel, režisér Elem Klimov, který natočil také kratší film o ní samotné, jednoduše nazvaný Larissa (1981).
Nezastíranou kritikou (s použitím filmových týdeníků) stalinistických koncepcí politického zločinu se stal film Můj přítel Ivan Lapšin (1984) režiséra Alexeje Germana. K žánru válečného filmu z druhé světové války se vrátil manžel Šepiťkové, Elem Klimov v portrétu německé okupace Běloruska Jdi a dívej se (1985). Tento film zobrazoval mladého naivního hrdinu, jenž rozhodně nepředstavoval ideál socialistického realismu.
V této době se také k natáčení vrátil Paradžanov a natočil film Legenda o Suramské pevnosti (1984). Potají se začíná objevovat dokonce i „paralelní kinematografie“, natáčená na 16mm a super 8mm film ve studentských bytech a uměleckých sklepech.
Michail Gorbačov převzal moc v roce 1985 a přiznal, že stát je na pokraji finančního kolapsu, a že si už nebude udržovat své satelity ve střední a východní Evropě. Po tomto prohlášení následovaly pády komunistických režimů v těchto zemích. Pro filmové tvůrce se tak započala další kapitola.
Zdroje:
„The Film Encyclopedia“, Fifth Edition; Ephraim Katz
HarperCollins Publishers, New York, 2005
„Dějiny filmu – Přehled světové kinematografie“, Kristin Thompson & David Bordwell
AMU Praha a Nakladatelství Lidové noviny, I.vydání, Praha 2007
Original: Film History. An Introduction, II.edition, McGraw-Hill Companies, 2004
„Women Directors: The Emergence of a New Cinema“, Barbara Koenig Quart
New York: Praeger, 1988
„Young Soviet Film Makers“ Jana Vronskaja,
London: George Allen and Unwin, 1972
Oficiální webový portál Mosfilm Cinema Concern
Žádné komentáře:
Okomentovat