Život je nemoc a smrt začíná už narozením.
Bojíme se věcí, které neumím popsat. Bojíme se tmy, protože nevíme co v ní můžeme čekat. bojíme se zkoušet nová jídla, protože nevíme jak budou chutnat. Bojíme se nekonečnosti vesmíru, protože je to pro nás nepředstavitelné. A bojíme se smrti, protože nevíme co po ní bude. Bázeň a základní lidská potřeba si vše vysvětlovat, zkonkretizovat si beztvarost je jedním z důvodů, proč se v tolika náboženstvích a filosofií smrt řeší.
Základním problémem, proč smrt prozatím zůstane filosofickým tématem je ten, že se zatím nenašel nikdo, kdo by smrt zažil, a podal nám o ní hlášení.
Jistě, máme zde případy lidí, kteří zažili klinickou smrt a mluvili o tunelu, na jehož konci bylo světlo, avšak tyto případy jsou velmi ojedinělé, snadno zpochybnitelné a pro pochopení smrti a toho co po ní následuje, jsou velmi nedostačující.
„Mne klinická smrt potkala po porodu dcery. Když hrozilo, že vykrvácím a lékaři měli právě nejvíc napilno, ocitla jsem se někde nahoře pod vysokým klenutým stropem pražské porodnice U Apolináře a sledovala naprosto nezúčastněně to hemžení dole pode mnou. Čas jako by se zastavil, cítila jsem klid a zvláštní lehkost. Zatímco se tělo třáslo zimou, zřejmě z velké ztráty krve, já si plula prostorem jako v bavlnce.“
Hana Höschlová,
publicistka, spisovatelka
Zážitek poskytla časopisu 21. Století
Na opak mohu říci, že můj děda zažil klinickou smrt také a neviděl nic jako tunel.. prý neviděl vůbec nic a byl prostě mrtvý .. něco jako bezesný spánek.
Folkloristika..
Dokud člověk je není smrti, až smrt přijde, nebude už člověka, který by jí vnímal a rčení zapomněl na to, jako na smrt svědčí o tom že samo myšlení na to, že se naše tělo promění na prach a člověk nejspíše přestane existovat na tomto světě ve všech důsledcích si nechceme připomínat. Pakliže žijeme náš život, nechceme ani uvažovat nad tím, že jednou musí přijít pomyslný konec.
V pohádkách, které vznikly patrně z pohanských legend, se v naší kultuře s postavou smrti či se smrtí setkáváme často. Pohádka má blízko k mýtu, harmonizuje a předává obvykle dětem obecné pravdy a morální zákony. V pohádkách bývá smrt vnímána jako největší spravedlnost. Často se rozloučíme s padouchy a lidmi, kteří škodili, šidili, podváděli. Smrt je vnímána jako trest pro zlé. Dobrých lidí jako by se smrt moc netýkala, viz známé zakončení: „A Anička s Pepíčkem žili šťastně až do smrti. Další sféra pohádek se zabývá rovnováhou mezi nebem a peklem, kde obvykle postava smrti nefiguruje osobně ale v zastoupení, sluhů Ďáblových či Božích. Nemohu nezmínit klasickou pohádku Dařbuján a Pandrhola, jenž vychází ze starého příběhu o smrti, která se stane kmotrem smrtelníka a pak mu pomáhá léčit, smrtelníky pokud je to v jejím zájmu. Na této pohádce je zajímavé víc věcí. Především, že zde vystupuje postava smrtky, osoby či kostlivce s kosou, která však v tomto příběhu nepůsobí strašidelně. Osobně si to vysvětluju tím, že lidé zase ve svých vyprávěních potřebovali „změkčit“ strach ze smrti. Smrt je zde maximálně spravedlivá, navíc pomáhá smrtelníkům a jsou jí propůjčovány až lidské vlastnosti. Mohla se stát kmotrem.
Staří slované, měli bohyni Moranu, které se podařilo dostat do našeho folkloru. Byla to mračná starší žena, její jméno pochází ze slov mor a mráz. (otevřete-li si jakoukoliv knihu, či pustíte-li si jakýkoliv film, při příchodu smrti či duchů a jiných potvor ze záhrobí, obvykle se zřetelně ochladí) V jarních slavnostech, se vynášela smrt do řeky, za město nebo se upalovala. Na znamení toho že vláda smrti skončila. Lidé hřeje slunce, božské dobro a na smrt mohou zase zapomenout. Zároveň ukazují smrti epikurejské: my žijeme teď smrt nad námi nemá nadvládu (tedy alespoň v období jara) v našich životech a až nastolí svůj řád nebudeme už žít. V souvislosti s Moranou si vzpomeňte na žaludové eso v dvouhlavých kartách. Stará bába s chroštím v zasněžené krajině. Vysoká karta mocné ženy. Starců si vážíme i pro jejich učenost, i proto, že prozatím úspěšně přemáhají smrt. Archetyp mudrců a pohádkových chytrolínů je stáří. Smrt se v lidovém folklóru objevu stejně často jako sex.
Dětské vnímání smrti..
Před půlrokem jsem byl s bratrem 3,5 roku na hřbitově podívat se na hrob dědečka, bratr se značně nudil a dělal dětský hluk na místě odpočinku tělesných pozůstatků lidí. Vysvětlil jsem bratrovi, aby byl potichu, že tady odpočívají těla zesnulých lidí, a že tady máme dědečka. Ptal se kde je a já mu ukázal na náhrobek a řekl jsem mu, že tam dole děda spí. Bratr se začal usmívat skákat po hrobě a budil dělu slovy: “Dědo, vstávej“, stejně vesele a energicky jako budí nás. Dětská mysl je pro filosofii z mého hlediska velmi důležitá, protože je nabitá fantazií, umí uvažovat i jinak než mysl „dospělá“, hlavně proro, že nenní zatěžkána životními zkušenostmi a poznáním. Pro mého bratra v raném věku, byli světy či absolutní konec lidksého bytí nepředstavitelné. Jeho mysl nebyla schopná pojmout něco tak abstraktního. Věda a filosofie by se na dětské vnímání měla zaměřit. Další průzkum jsem provedl v kolektivu dětí v rozmezí 6-9 let.
Dětem jsem položil otázku: Co se stane s člověkem, když zemře?
Pavel - 6 let: odejde do vesmíru
Matěj - 6 let: jde do nebe
Richard - 8 let: odejde do hrobu a pak buď do nebe nebo do pekla.
Míša - 9 let: jde do nebe
Kačka - 9 let: převtělí se do jiného člověka.
Zřejmě nebude náhodou, že šestiletý Pavel si spojil dvě věci, které jeho rozum není schopný pojmout, věci, které si neumí vysvětlit a spojil tudíž smrt a vesmír, dvě nekonečna. Zbylé děti jsou očkovány zažitým stereotypem naší kultury a věří na nebe (taktéž nekonečnost). Kačka 9 let je ovlivněna východním náboženstvím.
A další otázka byla: Zdali se s odešlým dá nějak spojit?
Pavel: ne
Matěj: ne
Richard: ne
Míša: ne
Kačka: Když se s ním v tom novém životě potkáme a poznáme ho, tak ano.
Děti tedy nemají zcela shodnou představu, o tom kam se po smrti dostanou, jen se většinově shodují na tom, že pro tento svět je smrt přestupní zastávkou. Smrt nám nedovoluje setkat se se lidmi co zemřeli. Smrt je hranice.
Smrt a náboženství a filosofii..
Zde bych se rád pustil do kontroverznějších názorů. Vznik náboženství je záležitost o které je možno diskutovat a nedobrat se ke zdárnému konci. La Vey zjednodušeně tvrdí, že lidské superego není schopné pojmout sama sebe a tak je z psychologického hlediska nutné věřit v nějaké vyšší jsoucno. Z historického hlediska: lidé si nedovedli jisté vědci vysvětlit a tak začali uctívat přírodní živly, bohy. Bezpochyby jedna z věcí, nad kterou si lámali hlavu byla smrt. Náboženství také mohla vznikat z politických důvodů, buď aby se udržela morálka lidstva, nebo za účelem sjednocení skupin, či rozvrácení nějakého politického systému.
Manipulačním prostředkem je smrt. Mnoho náboženství (Islám, křesťanství apod) nabízejí možnost být po smrti poblíž bohu, některá orientální náboženství dávají veškerému bytí stejnou šanci a nabízejí z hromadného bytí udělat po životě bytí nové. Všimněte si dalších změkčování představ o tom, že po nás zbude jen prach.
Samotné božstvo je příkladem toho, jak se nás smrt dotýká. Božstvo je nesmrtelné, věčně mladé. Ideál nesmí umřít.
Některé primitivní kulty své bohy nebo boha, či jen přírodní živly uctívají oběťmi. Smrt a odchod má v sobě tolik mystiky a věcí, které si neumíme vysvětlit, že lepší způsob se těžko najde. To co sami nemůžeme pochopit, musí náležet do vyšších sfér, to znamená k bohu, k živlu, k něčemu vyššímu.
Zemřel vlastně i Ježíš naprostá ikona křesťanského náboženství, ale je velmi vidět, že smrt je natolik konečná a hrůzostrašná věc pro setrvávající na zemi, že jeho smrt byla změkčena zmrtvýchvstáním a nanebevzetím. Ať už to bylo jakkoliv a nikdo z nás už na to nejspíše nepřijde, ikona nemůže zemřít ikona dál žije, na nebeském trůně a ani hrozba smrti pro ni nebyla definitivní.
Tento fenomén můžeme také vidět v některých zemích s diktátorskými vládci, někteří jsou vzýváni i posmrtně.
Sama smrt úzce souvisí s filosofií jako takovou, už jen tím že je neodmyslitelně spojena s bytím. Smrt je obvykle konec bytí osobnosti na tomto světě. Křesťanský poslední soud se zabírá tím co se stane s duší po ukončení pozemské pouti. Na konci světa sestoupí Ježíš jakožto soudce soudců a duše naplňující představu křesťanství si vezme s sebou do království nebeského. Duše budou pobývat u boha. Z hlediska tohoto „prohlášení či pravidla“ by se křesťané na smrt mohli těšit. Co může smrtelník chtít víc než je pobývat po boku nejvyššího?
Tomáš Akvinský toto téma rozvíjí dále. Na konci světa bude svět natolik zkažený, že lidé nebudou mít šanci dostat se do Kristova království. Přichází se změkčením. 1000 let před koncem světa sestoupí Kristus a bude spravedlivě vládnout. Za jeho vlády lidé nebudou muset konat zlé a špatné činy a tak budou mít spravedlivé šance dostat se do království nebeského. Tato teorie však nebyla nikdy církví oficiálně uznána.
Křesťanství tedy staví na odměně, která se nedá nijak doložit, stejně jako ostatní náboženství. Změkčuje pocit definitivního zániku pobýváním u boha v radosti a štěstí. Akvinskému to však nepřišlo dost, a změkčuje již změkčené. Bojíte se smrti, bojíte se konce pojďte se chovat tak jak chceme a zaručíme vám, že smrt se vás tolik nedotkne. Po smrti budete existovat a budete rádi, že jste ji prodělali, pokud se budete řídit našimi pokyny.
Evropané jsou zvyklí pochovávat své zesnulé na hřbitovy, kde si je mohou připomenout, na místě si zatruchlit a zavzpomínat. Pochováváme své zesnulé žehem. Nebo v rakvi.
Islám má velmi podobné pojetí smrti. Konečnost se náboženstvím ztlumí na nekonečnost. Něco čeho se bojíme méně než toho, že po nás nic nezůstane. Bojíme se toho, že se vypaříme.
V islámských zemích se pohřbívá obvykle ten den kdy, člověk zemře. Tělo se zabalí do bílého plátna zvaného kafan na navršeném místě se vykope hrob, nad pochované tělo se dá pouze náhrobní kámen.
„Po omytí a zabalení do kafanu se za zemřelým shromáždí věřící, jeden z nich stojí před nimi jako imám, ostatní jsou v řadě (nebo v řadách) za ním, jako při běžné modlitbě a jsou otočeni směrem k Mekce. Modlitba však vypadá jinak, probíhá jen vestoje. Imám pronese „Alláhu akbar“ a věřící v duchu recitují první súru z Koránu (Otvíratelka Knihy), pak imám řekne podruhé „Alláhu akbar“ a muslimové recitují tzv. pozdrav prorokům Abrahámovi a Muhammadovi a jejich rodům. Po třetím „Alláhu akbar“ říkají prosbu pro zemřelého, aby s ním Alláh byl milosrdný, odpustil mu apod. Po čtvrtém „Alláhu akbar“ prosí za všechny věřící.“
Informace poskytl pan Sáňka, který je nejvyšším úředníkem muslimské sekce v praze
Práci doplním pro představu celým rozhovorem o pohřebních zvycích muslimů
Všichni filosofové zabývající se bytím se musí zabývat smrtí a tím co následuje. Vezměte si třeba jen Platóna a jeho světy Bytí a Ideí.
Jedním z filosofů, který si plně uvědomuje bázeň ze smrti je Epikúros.
Smrti není třeba se bát.
- zde poskytuje Epikúros, dá se říci, logické zdůvodnění – živý člověk se se smrtí nemůže setkat, je jen záležitostí mrtvých. A jelikož po smrti člověk vůbec nevnímá, protože jeho duše je smrtelná, nemusí nám na ničem, co se bude dít po smrti, záležet.
Spřátel se smrtí, neboť smrt není ničím, v tomto poznání je obsaženo veškeré dobro i zlo. Moudrý člověk neusiluje o to, aby žil co nejdéle, ale aby život prožil co nejpříjemněji. Proto se člověk nemá čeho bát. Jediné oč má usilovat je, aby se vyhnul bolestem a trápením pokud jsou nesnesitelné a úporné.
Smrt je záležitostí, která nás bude vždy fascinovat. Před smrtí jsme si všichni rovni, dostihne nás všechny. Co přijde po ní nemáme zatím šanci odhalit. V pohádkách a náboženství budeme smrt používat jako nástroj k moralizaci společnosti. Náboženství však nahrazuje nepochopené konečné, nepochopeným nekonečným.
Nikdo neví, co je smrt a přece se jí všichni bojí; třeba je pro člověka největším dobrem.
pondělí 7. prosince 2009
pátek 4. prosince 2009
Goebbels/Baarová - otazníky střední Evropy
(Praha) - 4.září 2009 měla v pražské Komedii premiéru inscenace Goebbels/Baarová, která zásadním způsobem otevírá novou dramaturgickou sezónu. Přináší rozpaky i úžas, obdiv k herecké empatii a otázky ohledně minulosti.
Dva téměř hodinové monology jsou postaveny na textech dvou autorů – německého dramaturga Olivera Reese, z jehož pera pochází Goebbels a režiséra inscenace Dušana Pařízka, který stojí za Baarovou.
Konečné? Řešení?
Více než samotné režijní řešení inscenace mně zaujalo její dramaturgické zařazení – Komedie po minulé sezóně, kdy uváděla především česká díla z meziválečného období se rozhodla představit českému publiku toto historické období z pohledu německých autorů. Ze společenského pohledu jde o zásadní dramturgický krok, který reaguje na myšlenkové pochody mnohých z nás...Není tomu dávno, kdy jsem se s několika přáteli bavil o kulturním zařazení Čech. Po jasném vlivu německém, během Rakouska-Uherska a hlavně období protektorátu přišlo podivné nemastné neslané kulturní období ovlivněné spíše než slovansky tak socialisticky. S pádem železné opony se ovšem zásadně střetly dvě kultury – zmíněná „česká-socialistická“ a západní. Součástí tohoto kulturního nárazu, který byl stejně divoký jako rozjezd ekonomiky v devadesátých letech je i střet české(a slovenské) kultury s kulturami střední Evropy – a jejich společnou historií, poznamenanou více nacismem než samotným socialismem. V posledních několika letech můžeme sledovat zvýšený zájem o tématiku holokaustu a české historie v rámci nacistické říše. Za všechny mohu spolu s Goebbels/Baarová jmenovat například Oběť Divadla Continuo či právě běžící film Protektor. Ale proč je tomu tak až nyní? Nepostavili jsme se k celému problému nacismu a vztažitě k tomu i naší vlastní kolaborace a osudům našich spoluobčanů tak trochu zády? Máme to vyřešeno?
Evidentně nikoliv. Potvrzují to naše v zásadě „kulturní anomálie“ v podobě neonacismu, který se ze šaškování pár hovádek z vyholenými hlavami přelívá do nebezpečně extrémistické siítě, jež zasahuje až do vysokých pater armády či policie. Kulturní anomálií je v plném slova smyslu a snad je zapříčiněn nedostatečným kulturním vymezením se, které pak přerůstá v nacionální otázky (jež jsou ovšem v dnešních multikulturních městech v zásadě směšné).
Makroregion střední Evropy
Tomáš Samek ve svém článku „O dvojím lidu“ (kulturní čtrnáctideník A2, 19/09) přichází se zajímavou definicí našeho kulturně-společenského smýšlení a tím je zájmeno „my“. „My“ které se vždy vyznačuje svou charakteristikou vůči „oni“, odlišuje se od „nich“. Dle Samka je zásadním převládajícím „My“ ono antikomunistické, vyhraňující se vůči čemukoliv levičáckému...Evidentně si tím řešíme nějakou otázku, možná docházíme k tomu, že onen nenáviděný režim, který nás formoval, byl vlastně formován námi. Ale co když to bylo stejně s oním protektorátním režimem, byla to opravdu implantace z říše, či jsme si ho taky trochu přisvojili? A budeme si někdy tu otázku řešit? Aby pak z toho nevznikl kostlivec ve skříni v podobě neonacistických buněk, které čerpají jen a jenom z nedostatku kulturního vymezení se.
Zde se připojuje zásadní otázka, kterou nám nadhazuje ve svém uchvacujícím monologu Goebbels – jak se má chovat umělec v diktaturním režimu? „Stranou musí jít ideály...tady se dělá propaganda...“ Goebbelsovým ideálním umělcem je právě Baarová – umělec-dělník, krása jak z výrobního pásu. Ale jak by měl reagovat na nacistické erby na přilbách vojáků v Afghánistánu český umělec? Jak by měl potažmo reagovat na naše kulturní vymezení se, které je, de facto, formováno pouze „globální kulturou“? Vrací nás to zpět..naše kulturní vztahy v rámci makroregionu střední Evropy jsou minimální, přeshraničních uměleckých projektů zvlášť směrem k německy hovořícím sousedům vzniká oproti zbytku Evropy žalostně málo a i umělecká spolupráce s naším slovenským bráškou je taky vlastně minimální. Nemohlo by tedy být oním „my“ naše středoevropanství se vší přiznanou historií a kulturou?
Na nakloněné plošině
Oproti velmi důležitému dramaturgickému kroku a okruhu působí samotná inscenace rozpačitě. První co diváka vyvede z míry, je zvláštní „nakloněná plošina“, která zasahuje téměř do poloviny hlediště. Programový leták hlásá střet citů nacistickéh pohlavára a české hvězdy filmového průmyslu a člověk tak v zásadě čeká především citové drama dvou význačných lidí. Goebbels a Baarová se však v zásadě na scéně jen „dotknou“, i když jsou na ni oba dva přítomni. Ohromující je však jejich herecké procítění. Martin Pechlát, vysoký a statný blonďák, který hraje (ve skutečnosti malého a hrbatého) Paula Josepha Goebbelse začíná svou polovinu představení na první pohled familiérně – začátkem svého příběhu. Vzápětí se performance zvrhne do nepřestávající palby jeho prohlášení, fanatických a doslova erotických projevů jeho lásky k vůdci. Někteří bezprostřednější diváci začínají několikrát v průběhu jeho monologu tleskat – nezvykle vzhledem k povaze Divadla Komedie. Martin Pechlát ze sebe opravdu vydává vše a propagandu hustí přímo do diváků, přibije vás k sedadlu. V pravém horním rohu scény celou tu dobu sedí před zrcadlem krásná Gabriela Míčová. Člověk by si jí během Pechlátova monologu téměř nevšiml, pokud by se několikrát nesvlékla a neoblékla do krásných prvorepublikových šatů.
Poté co Goebbels dokončí svůj dramatický příběh, který pospisuje i hořký konec jeho vztahu s Lídou Baarovou, nastupuje na scénu Míčová. V tomto momentu se na chvíli střetně Goebbels a Baarová, jako letmý dotyk procházejícího na ulici. Goebbels zaujímá místo u zrcadla a noří se do mlčení, zatímco Baarová, s lahví šampaňského a jednou cigaretou za druhou vypráví nyní již známý příběh lásky české herečky a německého pohlavára. Na filmařské stoličce působí už pouze obrázkem poražené i když krásné ženy, která nemá již absolutně žádnou moc a jediné, co ji čeká je osud loutky v rukou Říše. Osud zdaleka ne tak dramatický, jak jej podává Goebbels, avšak totálně procítěný..Slzám Gabriely Míčové se nedá odolat a když odchází z jeviště, je to Lída Baarová a ne Míčová, kdo se přichází uklonit. Herecká empatie je v představení Goebbels/Baarová dokonalá.
Oproti dokonalému hereckému projevu se zdá, že mírně pokulhává režijní pojetí. Zařazení monologu Baarové, který napsal Pařízek na motivy Škvoreckého knihy Útěky, se zásadně narušuje homogenita původního Reesova textu, která navíc svou kvalitou ten Pařízkův jednoznačně překonává. Nejenom na základě anotace by divák čekla více „citové interakce“ - osobně jsem čekal ve chvíli, kdy jsem uviděl Baarovou v rohu u zrcadla, zatímco hřímal Goebbels, že se stane sama „zrcadlem“ ke Goebbelsovi. Dovolilo by tak lépe sledovat souběžnost obou navzájem velmi provázaných příběhů.
Dalším zneklidňujícím prvkem je samotná scéna inscenace – a nezdá se že by bylo režijním záměrem aby taková byla. Je podivně vysunuta do diváků, přičemž by na základě rozměrů podia mohla klidně zůstat na něm. A pak je tu ta „nakloněná plošina“, která se jen těžko režijně vysvětluje. Jediné co evokuje, je snad kulisa filmového ateliéru.
Výše zmíněné však nic nemění na tom, že Goebbels/Baarová je strhujícím hereckým představením, které zásadně evokuje kulturní otázky aktuální pro 21. století v Čechách a celé střední Evropě. Dá se tím pádem považovat za inscenační počin nadnárodního významu.
Divadlo Komedie: Goebbels/Baarová 7.11.2009
Oliver Reese/Dušan D. Pařízek
Režie a scéna: Dušan D. Pařízek
Kostýmy: Kamila Polívková
Hrají: Martin Pechlát a Gabriela Míčová
Premiéra: 4.9.2009
Reprízy: 18.11., 22.11., 2.12., 15.12.
Dva téměř hodinové monology jsou postaveny na textech dvou autorů – německého dramaturga Olivera Reese, z jehož pera pochází Goebbels a režiséra inscenace Dušana Pařízka, který stojí za Baarovou.
Konečné? Řešení?
Více než samotné režijní řešení inscenace mně zaujalo její dramaturgické zařazení – Komedie po minulé sezóně, kdy uváděla především česká díla z meziválečného období se rozhodla představit českému publiku toto historické období z pohledu německých autorů. Ze společenského pohledu jde o zásadní dramturgický krok, který reaguje na myšlenkové pochody mnohých z nás...Není tomu dávno, kdy jsem se s několika přáteli bavil o kulturním zařazení Čech. Po jasném vlivu německém, během Rakouska-Uherska a hlavně období protektorátu přišlo podivné nemastné neslané kulturní období ovlivněné spíše než slovansky tak socialisticky. S pádem železné opony se ovšem zásadně střetly dvě kultury – zmíněná „česká-socialistická“ a západní. Součástí tohoto kulturního nárazu, který byl stejně divoký jako rozjezd ekonomiky v devadesátých letech je i střet české(a slovenské) kultury s kulturami střední Evropy – a jejich společnou historií, poznamenanou více nacismem než samotným socialismem. V posledních několika letech můžeme sledovat zvýšený zájem o tématiku holokaustu a české historie v rámci nacistické říše. Za všechny mohu spolu s Goebbels/Baarová jmenovat například Oběť Divadla Continuo či právě běžící film Protektor. Ale proč je tomu tak až nyní? Nepostavili jsme se k celému problému nacismu a vztažitě k tomu i naší vlastní kolaborace a osudům našich spoluobčanů tak trochu zády? Máme to vyřešeno?
Evidentně nikoliv. Potvrzují to naše v zásadě „kulturní anomálie“ v podobě neonacismu, který se ze šaškování pár hovádek z vyholenými hlavami přelívá do nebezpečně extrémistické siítě, jež zasahuje až do vysokých pater armády či policie. Kulturní anomálií je v plném slova smyslu a snad je zapříčiněn nedostatečným kulturním vymezením se, které pak přerůstá v nacionální otázky (jež jsou ovšem v dnešních multikulturních městech v zásadě směšné).
Makroregion střední Evropy
Tomáš Samek ve svém článku „O dvojím lidu“ (kulturní čtrnáctideník A2, 19/09) přichází se zajímavou definicí našeho kulturně-společenského smýšlení a tím je zájmeno „my“. „My“ které se vždy vyznačuje svou charakteristikou vůči „oni“, odlišuje se od „nich“. Dle Samka je zásadním převládajícím „My“ ono antikomunistické, vyhraňující se vůči čemukoliv levičáckému...Evidentně si tím řešíme nějakou otázku, možná docházíme k tomu, že onen nenáviděný režim, který nás formoval, byl vlastně formován námi. Ale co když to bylo stejně s oním protektorátním režimem, byla to opravdu implantace z říše, či jsme si ho taky trochu přisvojili? A budeme si někdy tu otázku řešit? Aby pak z toho nevznikl kostlivec ve skříni v podobě neonacistických buněk, které čerpají jen a jenom z nedostatku kulturního vymezení se.
Zde se připojuje zásadní otázka, kterou nám nadhazuje ve svém uchvacujícím monologu Goebbels – jak se má chovat umělec v diktaturním režimu? „Stranou musí jít ideály...tady se dělá propaganda...“ Goebbelsovým ideálním umělcem je právě Baarová – umělec-dělník, krása jak z výrobního pásu. Ale jak by měl reagovat na nacistické erby na přilbách vojáků v Afghánistánu český umělec? Jak by měl potažmo reagovat na naše kulturní vymezení se, které je, de facto, formováno pouze „globální kulturou“? Vrací nás to zpět..naše kulturní vztahy v rámci makroregionu střední Evropy jsou minimální, přeshraničních uměleckých projektů zvlášť směrem k německy hovořícím sousedům vzniká oproti zbytku Evropy žalostně málo a i umělecká spolupráce s naším slovenským bráškou je taky vlastně minimální. Nemohlo by tedy být oním „my“ naše středoevropanství se vší přiznanou historií a kulturou?
Na nakloněné plošině
Oproti velmi důležitému dramaturgickému kroku a okruhu působí samotná inscenace rozpačitě. První co diváka vyvede z míry, je zvláštní „nakloněná plošina“, která zasahuje téměř do poloviny hlediště. Programový leták hlásá střet citů nacistickéh pohlavára a české hvězdy filmového průmyslu a člověk tak v zásadě čeká především citové drama dvou význačných lidí. Goebbels a Baarová se však v zásadě na scéně jen „dotknou“, i když jsou na ni oba dva přítomni. Ohromující je však jejich herecké procítění. Martin Pechlát, vysoký a statný blonďák, který hraje (ve skutečnosti malého a hrbatého) Paula Josepha Goebbelse začíná svou polovinu představení na první pohled familiérně – začátkem svého příběhu. Vzápětí se performance zvrhne do nepřestávající palby jeho prohlášení, fanatických a doslova erotických projevů jeho lásky k vůdci. Někteří bezprostřednější diváci začínají několikrát v průběhu jeho monologu tleskat – nezvykle vzhledem k povaze Divadla Komedie. Martin Pechlát ze sebe opravdu vydává vše a propagandu hustí přímo do diváků, přibije vás k sedadlu. V pravém horním rohu scény celou tu dobu sedí před zrcadlem krásná Gabriela Míčová. Člověk by si jí během Pechlátova monologu téměř nevšiml, pokud by se několikrát nesvlékla a neoblékla do krásných prvorepublikových šatů.
Poté co Goebbels dokončí svůj dramatický příběh, který pospisuje i hořký konec jeho vztahu s Lídou Baarovou, nastupuje na scénu Míčová. V tomto momentu se na chvíli střetně Goebbels a Baarová, jako letmý dotyk procházejícího na ulici. Goebbels zaujímá místo u zrcadla a noří se do mlčení, zatímco Baarová, s lahví šampaňského a jednou cigaretou za druhou vypráví nyní již známý příběh lásky české herečky a německého pohlavára. Na filmařské stoličce působí už pouze obrázkem poražené i když krásné ženy, která nemá již absolutně žádnou moc a jediné, co ji čeká je osud loutky v rukou Říše. Osud zdaleka ne tak dramatický, jak jej podává Goebbels, avšak totálně procítěný..Slzám Gabriely Míčové se nedá odolat a když odchází z jeviště, je to Lída Baarová a ne Míčová, kdo se přichází uklonit. Herecká empatie je v představení Goebbels/Baarová dokonalá.
Oproti dokonalému hereckému projevu se zdá, že mírně pokulhává režijní pojetí. Zařazení monologu Baarové, který napsal Pařízek na motivy Škvoreckého knihy Útěky, se zásadně narušuje homogenita původního Reesova textu, která navíc svou kvalitou ten Pařízkův jednoznačně překonává. Nejenom na základě anotace by divák čekla více „citové interakce“ - osobně jsem čekal ve chvíli, kdy jsem uviděl Baarovou v rohu u zrcadla, zatímco hřímal Goebbels, že se stane sama „zrcadlem“ ke Goebbelsovi. Dovolilo by tak lépe sledovat souběžnost obou navzájem velmi provázaných příběhů.
Dalším zneklidňujícím prvkem je samotná scéna inscenace – a nezdá se že by bylo režijním záměrem aby taková byla. Je podivně vysunuta do diváků, přičemž by na základě rozměrů podia mohla klidně zůstat na něm. A pak je tu ta „nakloněná plošina“, která se jen těžko režijně vysvětluje. Jediné co evokuje, je snad kulisa filmového ateliéru.
Výše zmíněné však nic nemění na tom, že Goebbels/Baarová je strhujícím hereckým představením, které zásadně evokuje kulturní otázky aktuální pro 21. století v Čechách a celé střední Evropě. Dá se tím pádem považovat za inscenační počin nadnárodního významu.
Divadlo Komedie: Goebbels/Baarová 7.11.2009
Oliver Reese/Dušan D. Pařízek
Režie a scéna: Dušan D. Pařízek
Kostýmy: Kamila Polívková
Hrají: Martin Pechlát a Gabriela Míčová
Premiéra: 4.9.2009
Reprízy: 18.11., 22.11., 2.12., 15.12.
čtvrtek 3. prosince 2009
Oběť... Netradiční monodrama Divadla Continuo
Divadlo Continuo přišlo na jaře roku 2009 s premiérou sólového představení v podání Ivo Jurečky. Představení, pod kterým je režijně podepsán umělecký vedoucí Continua Pavel Štourač je působivé a pro mnohé může být až destruktivní.
Oběť sleduje příběh lékaře židovského původu, který přes Itálii utíká do Argentiny. A my s ním. Každý máme své číslo palubního lístku, který Vám na začátku představení dá děsivá parodie vojáka. Všichni jsme na jedné lodi.
Přichází však zádrhel, úředník imigračního úřadu nebyl ten správný, podplacený, a lékař zůstává v Německu...a my s ním.
Děti? Ano, má chlapečka a holčičku. Tedy ne! Bezdětný...manželka? Manželka se stará o děti....NE! Manželka se stará....manželka se stará sama o sebe.
Lvov, Krakow...Birkenau...Osvětim.
Roztáčí se před námi děsivá historie jednoho lidského osudu, fascinace mocí a ptaní se po smyluplnosti jednoho lidského života. Lékař přežívá tyfus, trpí.
A pak má na sobě nacistický kabát a jen ukazuje – napravo, nalevo, nalevo, nalevo, napravo, nalevo...Nalevo do plynu, napravo do pracovního nasazení.
Deníkové zápisky, které Ivo Jurečka cituje, se vztahují na dvě věci – kvalita večeře a číslo dnešního transportu.
Lékař staví v Osvětimi školu pro děti, maluje jim trpazliky...A pak dvojčata, jak je úžasné sledovat dvojčata, nemoci jim společné a jak na ně každé z nich reaguje...Najednou jsou všude boty, vlasy, talíře i příbory....brýle.Brýle se roztečou před očima a zůstane hmota, lidská hmota se kterou si hraje.
Obět sleduje příběh lékaře židovského původu, který přes Itálii utíká do Argentiny. Každý máme své číslo palubního lístku, které Vám na začátku předá děsivá karikatura vojáka. Všichni jsme na jedné lodi...
A Lékař? Nepamatuji si jeho jméno..nestojí za to. Na konci se jednomu ani tleskat nechce, taková historie si potlesk nezaslouží. Ale každý, přestože otřesen smrští hrůzy, musí vzdát
hold Ivo Jurečkovi, který na sebe vzal tu oběť společné historie a odvážil se s ní přijít na prkna.
Pavel Štourač šel s inspirací za těmi nejpostiženějšími – scénář je složen na základě výpovědí Eriky Bezdíčkové, Marty Kottové a Adolfa Burgera – žijících pamětníků a bývalých vězňů koncentračního tábora Osvětim. Inspiruje se také materiály z knihy Mnegele-Anděl smrti či Weissovy hry Přelíčení. Jurečkovo představení tne do živého v době, kdy si myslíme že vše už je daleko za námi...
Obět coby činoherní monodrama je z pohledu Continua a jeho tvorby dost netradiční záležitostí.Oproti původně novocirkusovým technikám a žánru site specific divadla se performence přemístila dovnitř, na prostor typické malé scény – pro tentokrát karlínského Undergroundu. Přesto je v každém pohybu Ivo Jurečky cítit pohybový náboj, i malý krok, pohyb ramen se zdá býti významějším, vidíme každou z imaginárních postav, jakoby formovali jeho pohyb, tak jej formují ostatní lidé ve společném prostoru.
Divadlo Continuo: Oběť
23.10.2009, Prostor Underground, Karlín
Obsazení: Ivan Jurečka, Kateřina Šobáňová, Lianca Pandolfini, Pavel Štourač
Scénář: Ivan Jurečka, Pavel Štourač
Režie: Pavel Štourač
Dramaturgie: Jana Pilátová
Výtvarná spolupráce: Helena Štouračová, Kristýna Patková
Hudba: Lianca Pandolfini, Pavel Štourač
Světla: Michal Kalivoda, Pavel Štourač
Produkce: Zuzana Bednarčiková, Jakub Vedral, ART Prometheus
Premiéry: 5. a 6.3.2009
Reprízy: 10. a 11.12.2009
Oběť sleduje příběh lékaře židovského původu, který přes Itálii utíká do Argentiny. A my s ním. Každý máme své číslo palubního lístku, který Vám na začátku představení dá děsivá parodie vojáka. Všichni jsme na jedné lodi.
Přichází však zádrhel, úředník imigračního úřadu nebyl ten správný, podplacený, a lékař zůstává v Německu...a my s ním.
Děti? Ano, má chlapečka a holčičku. Tedy ne! Bezdětný...manželka? Manželka se stará o děti....NE! Manželka se stará....manželka se stará sama o sebe.
Lvov, Krakow...Birkenau...Osvětim.
Roztáčí se před námi děsivá historie jednoho lidského osudu, fascinace mocí a ptaní se po smyluplnosti jednoho lidského života. Lékař přežívá tyfus, trpí.
A pak má na sobě nacistický kabát a jen ukazuje – napravo, nalevo, nalevo, nalevo, napravo, nalevo...Nalevo do plynu, napravo do pracovního nasazení.
Deníkové zápisky, které Ivo Jurečka cituje, se vztahují na dvě věci – kvalita večeře a číslo dnešního transportu.
Lékař staví v Osvětimi školu pro děti, maluje jim trpazliky...A pak dvojčata, jak je úžasné sledovat dvojčata, nemoci jim společné a jak na ně každé z nich reaguje...Najednou jsou všude boty, vlasy, talíře i příbory....brýle.Brýle se roztečou před očima a zůstane hmota, lidská hmota se kterou si hraje.
Obět sleduje příběh lékaře židovského původu, který přes Itálii utíká do Argentiny. Každý máme své číslo palubního lístku, které Vám na začátku předá děsivá karikatura vojáka. Všichni jsme na jedné lodi...
A Lékař? Nepamatuji si jeho jméno..nestojí za to. Na konci se jednomu ani tleskat nechce, taková historie si potlesk nezaslouží. Ale každý, přestože otřesen smrští hrůzy, musí vzdát
hold Ivo Jurečkovi, který na sebe vzal tu oběť společné historie a odvážil se s ní přijít na prkna.
Pavel Štourač šel s inspirací za těmi nejpostiženějšími – scénář je složen na základě výpovědí Eriky Bezdíčkové, Marty Kottové a Adolfa Burgera – žijících pamětníků a bývalých vězňů koncentračního tábora Osvětim. Inspiruje se také materiály z knihy Mnegele-Anděl smrti či Weissovy hry Přelíčení. Jurečkovo představení tne do živého v době, kdy si myslíme že vše už je daleko za námi...
Obět coby činoherní monodrama je z pohledu Continua a jeho tvorby dost netradiční záležitostí.Oproti původně novocirkusovým technikám a žánru site specific divadla se performence přemístila dovnitř, na prostor typické malé scény – pro tentokrát karlínského Undergroundu. Přesto je v každém pohybu Ivo Jurečky cítit pohybový náboj, i malý krok, pohyb ramen se zdá býti významějším, vidíme každou z imaginárních postav, jakoby formovali jeho pohyb, tak jej formují ostatní lidé ve společném prostoru.
Divadlo Continuo: Oběť
23.10.2009, Prostor Underground, Karlín
Obsazení: Ivan Jurečka, Kateřina Šobáňová, Lianca Pandolfini, Pavel Štourač
Scénář: Ivan Jurečka, Pavel Štourač
Režie: Pavel Štourač
Dramaturgie: Jana Pilátová
Výtvarná spolupráce: Helena Štouračová, Kristýna Patková
Hudba: Lianca Pandolfini, Pavel Štourač
Světla: Michal Kalivoda, Pavel Štourač
Produkce: Zuzana Bednarčiková, Jakub Vedral, ART Prometheus
Premiéry: 5. a 6.3.2009
Reprízy: 10. a 11.12.2009
Jak nedělat boty v kultůře...
V únoru letošního roku probíhala konference Fórum pro kreativní Evropu. Zároveň ohlásil pořádající ministr kultury Jehlička 35% škrtání v oblasti grantů pro nezávislé umění. Tento brutální zásah, který mimo jiné porušil zákon o kultuře (1% ze státního rozpočtu pro kulturu), se výrazně projevil na fungování většiny nezávislých kulturních produkcí i nezávislých časopisů. Pro některé z nich byl tento krok téměř eliminační. Na obranu nezávislé kultury v Čechách se zformovala Iniciativa Za Česko kulturní. S jedním z jejích zakladatelů, Honzou Vávrou, členem redakce kulturního čtrnáctideníku A2, jsem hovořil o tom co bylo, bude a především by mělo být.
AO: Rok 2009 bude evidentně spojován se slovem krize. Přinesla mnohé změny a jedno takové zemětřesení zažila i česká kultura a kulturní politika. Jaký dopad to mělo na redakci A Dvojky a dalších kulturních organizací?
JV: Myslím si, že dopady pocítíme až v následujících letech. Je spousta malých organizací, které jestli přežijí tento rok, tak ten příští už nikoli. Anebo tenhle rok neproběhlo několik festivalů. Uvidíme jestli budou schopny se vrátit zpět.To jsou nevratné ztráty – když něco pět let funguje a ty peníze a kreativní potenciál je do toho investován a pak zmizí...to se těžko znova nahazuje.
Sčítání škod teprve nastane...uvidíme jak velké budou, jak veliký bude ten zásah a jak se podaří znovu vše nastartovat.
A co se týče časopisu A2, je v zásadě obecně známo, že my, na základě toho jak je to nastaven, žijeme z roku na rok, což rozhodně není pro stabilitu dobré. Mohlo to skončit letos, může to skončit za pět let...Ale strašně nám chyb í ta zmíněná stabilita a tu nemá, žádný z kulturních časopisů – to mohu s klidem v duši hovořit za všechny. Na ministerské úrovni není možné pro subjekt, jako je A2, získat čtyřleté granty. Ministerstvo má problém s tím určit si nějaké priority a když se na ně někdo zeptá, vznikají ad hoc nějaké akce. V zásadě v tom absolutně není pořádek.
AO:Tohle vše je důsledkem změny kulturní politiky anebo jde o jednorázovou „chybu“ na ministerstvu?
JV: Je důsledkem toho, že tady není jasně definovaná kulturní politika či ta role, kterou by měla plnit. Ta kulturní politika se v zásadě snaží podporovat všemožné proklamace různých politiků. Ovšem narážíme tu na zásadní rozdíly mezi slovy a činy.
A je to i důsledkem toho jak moc si to nechají kulturní organizace líbit – a teď je důležité vytyčit rozdíl mezi příspěvkovými organizacemi Ministerstva kultury a normálními organizacemi, které žádají granty a dotace v otevřené soutěži. Za těch dvacet let, co se týče například reprezentace ČR navenek, tak tahle málo financovaná sféra kulturních organizací udělala pro propagaci Česka mnohem více než ty velké domy, které jednou za čas vyjedou s představením za hranice. My to vnímáme tak, že za menší peníze, které se do toho investují, může stát získat daleko více, než kdy je nacpe do molochu jako je Národní Divadlo. Mělo by se to zrovnoprávnit.
AO: Iniciativa si na základě zmíněných škrtů vytyčila svůj program a manifest. Jak se jej daří naplňovat?
JV: V tom manifestu se jednak mluví o tom, že by bylo vhodné dorovnat prostředky určené na financování neziskové kultury za rok 2008. Neziskovou kulturou zde myslíme umění především v podobě alternativních divadel bez vlastní scény, festivalů a mezinárodních projektů. Živá kultura jak se říká.
To se podařilo zčásti a vlastně jenom díky tomu, že padla vláda, a že se proměnili lidé v ministerském křesle. To bychom mohli považovat za splněnou část našeho programu, ale spíše bych chtěl upozornit na to, že se povedlo tím tlakem na dodržování platných dokumentů, jako je “Koncepce účinnější podpory umění 2007-2013“...tam se píše, že má vzniknout Rada pro umění, coby poradní hlas ministra. Ta Rada měla vzniknout již v roce 2007a vlastně nebyl ustanovena až do června 2009. To opět je v podstatě činem nového ministra Riedlbaucha, ale zase na druhou stranu, kdybychom na to neupozorňovali tak by se na to zapomnělo i nadále. Ta rada jakkoli zasedala pouze párkrát tak si přesto myslím, že začíná být na ministerstvu dobrým advokátem pro živou kulturu a doufám, že díky tomu nebudeme muset očekávat podobné „boty“ i příští rok.
AO: Současná Iniciativa vychází z Iniciativy za Prahu kulturní, která, i když ne úplně, dosáhla ve svém boji vítězství...co by jsi pojmenoval jako finální úspěch Iniciativy Za Česko kulturní? A hodlá pouze řešit současné problémy či navrhovat i konceptuální řešení budoucí kulturní politiky?
JV: Rozhodně všichni v zásadě stále bojujeme za Prahu kulturní, každý jsme v tom byli alespoň trochu činní. Tam šlo ovšem o konkrétní selhání konkrétního nejmenovaného člověka (radního pro kulturu Milana Richtera - pozn. Red.), který na základě svého ideového nepochopení víceméně přesunul velkou část prostředků na neziskové, především divadelní, umění otevřeně do rukou ziskových subjektů. To je proč bychom na to chtěli navázat, souvisí to s tím systémem, že tu najednou je možné, že prostě se něco proklamuje a najednou příjde jeden úředník a jedním škrtem vše zruší...My jsem to v rámci Iniciativy chtěli povýšit trochu výše a neřešit jen ad hoc problémy, ale jak nastavit ten systém tak, aby se mohlo financování živého umění rozvíjet jak na regionální, tak na celostátní úrovni. To znamená, že pro nás je hlavním cílem jedním slovem transparentnost. A myslím si, že Ministerstvo kultury má hodně daleko k tomu být nazýváno transparentním. Pokud jim bude někdo koukat pod ruce, tak se bude moci veřejnost přesvědčit, zda tam nejsou jen ty slova ale i činy.
AO: Měla by to být Rada pro umění a kulturu kdo by jim měl koukat pod ruce? Může mít Iniciativa, coby reprezentant občanské společnosti vliv na to, kdo tam sedí?
JV: Rada pro umění a kulturu je poradním orgánem ministra. Ta může být nepříjemná a může spoustu věcí připomínkovat, na druhou stranu, my se nebudeme zasazovat o nějaký oficiální kontrolní orgán. Chceme to hlídat přesně coby člen občanské společnosti a vytvářet tak tlak ze dvou směrů, jak zevnitř, tak zvenku.
AO: V prohlášení Iniciativy Za Česko kulturní se píše, že její sdružení vznikla po roce 89 či vycházejí z undergroundu. Dá se říci, že A2 ještě stále, či už zase, není oním undergroundem? Je Á dvojka stále nezávislá?
JV: My nejsme součástí oficiální kultury, která musí být ze zákona finančně podporovaná, jako je tomu například u zmíněných příspěvkových organizací. My nemusíme být samozřejmě podporovaní ale je to tak, že jsme nezávislí v tom, že se každý rok ucházíme o dotace v otevřeném grantovém řízení. V pojmenování závislá a nezávislá kultura je malinko problém, nezávislá kultura je samo o sobě asi dost fiktivní označení. Je to kultura, která vzniká zdola, ať už to za komunistů byl underground, teď je to nějaké vlastní snažení lidí, kteří každý tu svou kreativní záležitost vymyslí a chtějí ji udělat a potom shánějí prostředky kde se dá. Co se Á Dvojky týče, já jsem toho názoru, že bychom nebyli například členy Iniciativy Za Česko kulturní, kdybychom brali ohledy na ministerstvo kultury, naopak ta naše pozice je velmi nezávislá. Pokud se někdo na Ministerstvu rozhodne, že nám tu dotaci prostě nedá tak to bude z nějakého důvodu, který je oprávněn některou z jejich priorit. Pokud coby kulturní časopis nespadáme do priorit ministerstva kultury, budiž. Zatím se však tak nestalo, naštěstí. Musím však říci, že všechny ty organizace o kterých mluvíme, malé produkce, časopisy, jsou de facto takovým novým undergroundem...
AO: Evropská unie si svým rokem kreativity a inovace 2009 evidentně konečně uvědomila to, na co dlouho evropská kultura a umění čekalo. A to, že jsou vývěsním štítem starého kontinentu, v moderní řeči jeho PR a marketingem. Na toto zjištění čekáme již velmi dlouho i u nás. Škrty v kulturní politice především silně zasáhli umělce, kteří reprezentují ČR navenek. Evidentně ale nikdo nedokáže ocenit tuto formu marketingu České republiky - je to celospolečenský problém, nebo se dá řešit na úrovni tvůrců kulturní politiky?
JV: Samozřejmě – reprezentanti venku jsou těžce podceňováni. To že nám končí rok Kreativity a Inovace se nevztahuje pouze na kulturu, ale celkově na kreativní průmysly. Těmi se označuje terciální průmysl využívající kreativitu – reklama, marketing, design...To je ten motor hospodářství, který právě teď v čase krize by měl efektivním způsobem vyvést ven státy Evropy. Staré metody, staří průmysloví tahouni už dnes vůbec nejsou těmi hlavními. Myslím si, že to že si hrajeme takhle na nějaké roky Kreativity a roky Inovace je v zásadě podružné, ale ten rok 2009 byl zásadní tím, že přinesl novou ekonomickou ideu.
To jestli se budeme skrze nezávislé umění prezentovat venku, to se prozatím prezentujeme. Když však stát řekne, že jeho priority jsou jinde, tak se prostě prezentovat nebudeme. Takhle, narovinu – ať stát řekne, jestli chce podporovat kulturu, my mu řekneme co za to všechno může dostat za těch velice málo peněz, v porovnání například s investicemi do infrastruktury. To může být investice za hodně málo peněz a ty výsledky z toho jsou převyšující hodnotu investice.
Když bude chtít stát říci „ne, kultura není naše priorita“ tak na to má samozřejmě právo, ale musí zvážit zda opravdu chce být naplno nekulturní. A my se odstěhujeme jinam, třeba...
AO: Jasně, budeme dělat kulturu někde jinde..takže v podstatě chceš říct, že by kultura měla mít větší podíl na výši HDP než takový automobilový průmysl?
JV: No to je taková často zaklínaná formule..na úrovni Evropské unie se to už povedlo – je prokazatelné, že všechny tyto kreativní průmysly mají dnes na HDP Evropské Unie celkově větší podíl než automobilový nebo chemický průmysl.
AO: No tak to je pro mě novinka...
JV: To, proti čemu také bojujeme, je ten společenský kontext – o kterém mnoho lidí nerado slyší..ale je to v zásadě marxistické pojetí kultury. Nejdůležitější pro naši ekonomiku a pro náš život je ta ekonomická oblast, ta výrobní sféra, a to co je nad to, to znamená prostě kultura, umění, tak to si můžeme po práci vzít židle a hrát si divadlo v hospodě...nadstavba. A náš základní argument je, že v souvislosti s politikami Unie i dalších států, že investice do kultury je investice, která se vrátí. Že to není lití peněž do černé díry, jak se může některým zdát, ale je investicí, která tvoří součást ekonomického profitu státu.
AO: Iniciativa za Česko kulturní, jíž je A Dvojka členem, poukazuje i na „provincializaci“ Česka a to vinou nedostatečné mezinárodní spolupráce. Jaké může mít dopady tento pasivní přístup k vytváření obousměrných kulturních vztahů?
JV: To je přesně ono, o čem hovoříme..když nebudeme chtít stimulovat naši uměleckou spolupráci se zahraničím, tak se nakonec staneme nekulturní zemí. Je to jako kdybychom dnes řekli naplno „dobře, my nebudeme obchodovat se sousedními státy a všechno si uděláme sami“. Nikdo si v dnešním světe netroufne žít v nějakém vakuu, ale co je palčivé je to, že o tom nejsme schopni mluvit. Pro nás to může mít takový dopad, že si tady budeme dělat nějaké umění ale pak nebudeme mít vůbec žádnou interakci s tím, jak to chodí ve světě, nebude žádná zpětná vazba a všichni se tady budeme plácat po zádech.
AO: Jedním ze zásadních nástrojů vytváření kulturních vztahů je v západní Evropě networking, jako jsou sítě Rhiz.eu, culture.info apodobně. Jak jsou na tom čeští kulturní organizátoři s networkingem v rámci střední Evropy?
JV: Co můžu mluvit sám za sebe tak vidím, že Češi neumějí udělat pořádný network ani v rámci České republiky. Určitě projekt od projektu se to i na té evropské bázi povede. My bychom ale měli začínat s tím že vytvoříme silnou síť v rámci České republiky. Proto se snažíme coby Za Česko kulturní dát pohromadě více kulturních organizací, které pak můžou mít společně nějaký hlas směrem ke státu a budou moci tak ovlivňovat i názorově a koncepčně podobu české kultury. Tahle zóna drobných kulturních subjektů nemá vůbec žádné zastání a proto se letos stalo co se stalo.
AO: Za Česko kulturní zaznamenalo krátce po jeho vzniku relativní úspěch, či minimálně mediální zájem. Ten však po chvíli opadl a problém 35% mínus se s novou, úřednickou vládou, tak trochu zametl pod koberec. Objevil se však zároveň problém dost podobný – nová politika přerozdělování financí pro vědu. Jak k tomu došlo, že se propojili akce Za Česko kulturní a Věda žije?
JV: Já si nemyslím, že by se to zametlo pod koberec. Jenomže jsme se přesunuli od prvotních ad hoc reakcí k tomu, že teď systematicky pracujeme na tom, aby se to v příštím roce nestalo. Na ministerstvu připomínkujeme vše, co se nám zdá jako nesprávný postup. Druhá věc je co se děje s financováním základního akademického výzkumu. My si myslíme, že ty situace jsou dost analogické a pro mě osobně a myslím i pro mnoho lidí okolo mne, věda, kultura a vzdělávání jsou provázané oblasti a všechny tři vytvářejí kulturní kapitál této země. Nemáme tu žádné ropné vrty, nemáme nerostné bohatství, nemáme na čem stavět. Ta společnost je po léta založená na tom, že vyváží ven své kulturní bohatství a vědce a objevy a další subjekty, které jsou schopny se prosadit na mezinárodní scéně. Pokud my nebudeme do těchto oblastí investovat, tak se nám to nebude vracet, jednoduchá logika...úplně přesně vidím v tom, co se dělo okolo Za Česko kulturní a ještě předtím Za Prahu kulturní, snahu politiků vymanévrovat ze situace s co nejmenšími ztrátami.
AO: Já se vrátím trochu k tomu undergroundu, Může být alternativní a nezávislé umění finančně soběstačné? Nebo jej právě definuje závislost na veřejných rozpočtech a dotačních titulech? Nevytváříme tak „fiktivní“ diváky?
JV: V zájmu státu by mělo být aby tady fungovala kulturní rozmanitost. A on aby na to dával peníze, ale stát tu kulturní rozmanitost udělat nemůže. Je jasné, že když má divadlo sedmdesát míst, a chce udělat kvalitní, současné představení, tak je jasné, že nemůže dát vstupné osm set korun i když ta částka dost pravděpodobně představuje reálný náklad toho představení. Alternativní umění nemůže být soběstačné, jelikož musí být pro diváky finančně únosné. Ty dotace zde přibližují diváky ke kultuře i finančně. Jak se zdá tak v zájmu státu se ale zmíněná kulturní rozmanitost příliš neobjevuje. Přitom máme jasné osvědčené příklady, kde to fungovalo. Jedna z prvních věcí, kterou udělal v rámci kulturní politiky britský premiér Tony Blair bylo dostat střední třídu ven, aby nehloupla doma u televize. Nastolil tak politiku vstupného zdarma do všech galerií v Británii a následně se začaly vytvářet speciální edukativní programy, které stát masivně podporuje. Jediným cílem této politiky bylo zvýšit vzdělanostní a kreativní potenciál země. Tony Blair tehdy nechtěl, aby lidé něco pouze pasivně přijímali, ale aby i utvářeli – sebe, své okolí, sousedy...A potom můžou být obyčejní lidé kreativní. Řeknu to na příkladu: Když někdo dělá jako dělník v dole a ten důl zavřou, tak prostě půjde na pracovní úřad a bude tam rok hledat nějaký flek. Kdežto kreativní člověk, když zavřou řekněme nějakou agenturu, kde pracoval, tak si bude schopen pro sebe vytvořit pracovní místo. Začne mnohdy sám podnikat a podobně. To znamená, že i stát má s kreativním člověkem menší náklady, respektive se mu vrátí právě ta investice do kreativního potenciálu lidí.
No a to, jestli může být alternativní projekt úspěšný? No ano, známe takové, jenom bych rád upozornil, že vždy šlo na začátku o nějakou státní investici, podporu. Známe to i z oblasti populární hudby – když zase šáhnu do té Anglie...Fungují tam takzvané ArtCouncils, které rozdělují drobné podpory a granty regionálním umělcům. Kdysi ArtCouncil schválil žádost o basové kombo jednomu klukovi, ten kluk založil kapelu, ta kapela se jmenovala The Police, ten kluk potom udělal sólovou kariéru jako Sting a na daních vrátil Spojenému království mnohokrát více než stojí basové kombo...Na takovéhle případy by se nemělo zapomínat.
AO: Na závěr: neodráží ta „kulturní krize“ intelektuální stav celé společnosti a mediální oblasti? Jako ta, zahraničními intelektuály zmiňovaná krize občanské společnosti ve státech střední a východní Evropy? A formuje občanská společnost kulturu nebo kultura občanskou společnost?
JV: Já bych řekl, že je to vzájemné.Kulturní, nebo intelektuální krize to už tady bylo milionkrát. Všichni hovoří o „krizi hodnot“, ale ta krize nastane ve chvíli kdy zabijeme onen kreativní potenciál lidí a začneme všechno přepočítávat na peníze. Tak se nikdy nedostaneme z toho post totalitního mindráku. Samozřejmě nemůžeme eliminovat věci, které se tu za těch posledních dvacet let staly a uvedli národ i zemi do „hodně blbý nálady“ jak to nedávno právě pojmenoval Václav Havel. Ovšem to, že v rámci této „hodně blbé nálady“ jsme schopni tady nechat vznikat hodnotná umělecká díla, představení, zajímavý časopisy tak je stále ještě dobré znamení. Když přestanou vycházet a když se přestanou dělat představení tak to pak budeme v opravdu hluboké, hluboké krizi. Rozhodně je třeba se na to dívat trošku pozitivně.
AO: Rok 2009 bude evidentně spojován se slovem krize. Přinesla mnohé změny a jedno takové zemětřesení zažila i česká kultura a kulturní politika. Jaký dopad to mělo na redakci A Dvojky a dalších kulturních organizací?
JV: Myslím si, že dopady pocítíme až v následujících letech. Je spousta malých organizací, které jestli přežijí tento rok, tak ten příští už nikoli. Anebo tenhle rok neproběhlo několik festivalů. Uvidíme jestli budou schopny se vrátit zpět.To jsou nevratné ztráty – když něco pět let funguje a ty peníze a kreativní potenciál je do toho investován a pak zmizí...to se těžko znova nahazuje.
Sčítání škod teprve nastane...uvidíme jak velké budou, jak veliký bude ten zásah a jak se podaří znovu vše nastartovat.
A co se týče časopisu A2, je v zásadě obecně známo, že my, na základě toho jak je to nastaven, žijeme z roku na rok, což rozhodně není pro stabilitu dobré. Mohlo to skončit letos, může to skončit za pět let...Ale strašně nám chyb í ta zmíněná stabilita a tu nemá, žádný z kulturních časopisů – to mohu s klidem v duši hovořit za všechny. Na ministerské úrovni není možné pro subjekt, jako je A2, získat čtyřleté granty. Ministerstvo má problém s tím určit si nějaké priority a když se na ně někdo zeptá, vznikají ad hoc nějaké akce. V zásadě v tom absolutně není pořádek.
AO:Tohle vše je důsledkem změny kulturní politiky anebo jde o jednorázovou „chybu“ na ministerstvu?
JV: Je důsledkem toho, že tady není jasně definovaná kulturní politika či ta role, kterou by měla plnit. Ta kulturní politika se v zásadě snaží podporovat všemožné proklamace různých politiků. Ovšem narážíme tu na zásadní rozdíly mezi slovy a činy.
A je to i důsledkem toho jak moc si to nechají kulturní organizace líbit – a teď je důležité vytyčit rozdíl mezi příspěvkovými organizacemi Ministerstva kultury a normálními organizacemi, které žádají granty a dotace v otevřené soutěži. Za těch dvacet let, co se týče například reprezentace ČR navenek, tak tahle málo financovaná sféra kulturních organizací udělala pro propagaci Česka mnohem více než ty velké domy, které jednou za čas vyjedou s představením za hranice. My to vnímáme tak, že za menší peníze, které se do toho investují, může stát získat daleko více, než kdy je nacpe do molochu jako je Národní Divadlo. Mělo by se to zrovnoprávnit.
AO: Iniciativa si na základě zmíněných škrtů vytyčila svůj program a manifest. Jak se jej daří naplňovat?
JV: V tom manifestu se jednak mluví o tom, že by bylo vhodné dorovnat prostředky určené na financování neziskové kultury za rok 2008. Neziskovou kulturou zde myslíme umění především v podobě alternativních divadel bez vlastní scény, festivalů a mezinárodních projektů. Živá kultura jak se říká.
To se podařilo zčásti a vlastně jenom díky tomu, že padla vláda, a že se proměnili lidé v ministerském křesle. To bychom mohli považovat za splněnou část našeho programu, ale spíše bych chtěl upozornit na to, že se povedlo tím tlakem na dodržování platných dokumentů, jako je “Koncepce účinnější podpory umění 2007-2013“...tam se píše, že má vzniknout Rada pro umění, coby poradní hlas ministra. Ta Rada měla vzniknout již v roce 2007a vlastně nebyl ustanovena až do června 2009. To opět je v podstatě činem nového ministra Riedlbaucha, ale zase na druhou stranu, kdybychom na to neupozorňovali tak by se na to zapomnělo i nadále. Ta rada jakkoli zasedala pouze párkrát tak si přesto myslím, že začíná být na ministerstvu dobrým advokátem pro živou kulturu a doufám, že díky tomu nebudeme muset očekávat podobné „boty“ i příští rok.
AO: Současná Iniciativa vychází z Iniciativy za Prahu kulturní, která, i když ne úplně, dosáhla ve svém boji vítězství...co by jsi pojmenoval jako finální úspěch Iniciativy Za Česko kulturní? A hodlá pouze řešit současné problémy či navrhovat i konceptuální řešení budoucí kulturní politiky?
JV: Rozhodně všichni v zásadě stále bojujeme za Prahu kulturní, každý jsme v tom byli alespoň trochu činní. Tam šlo ovšem o konkrétní selhání konkrétního nejmenovaného člověka (radního pro kulturu Milana Richtera - pozn. Red.), který na základě svého ideového nepochopení víceméně přesunul velkou část prostředků na neziskové, především divadelní, umění otevřeně do rukou ziskových subjektů. To je proč bychom na to chtěli navázat, souvisí to s tím systémem, že tu najednou je možné, že prostě se něco proklamuje a najednou příjde jeden úředník a jedním škrtem vše zruší...My jsem to v rámci Iniciativy chtěli povýšit trochu výše a neřešit jen ad hoc problémy, ale jak nastavit ten systém tak, aby se mohlo financování živého umění rozvíjet jak na regionální, tak na celostátní úrovni. To znamená, že pro nás je hlavním cílem jedním slovem transparentnost. A myslím si, že Ministerstvo kultury má hodně daleko k tomu být nazýváno transparentním. Pokud jim bude někdo koukat pod ruce, tak se bude moci veřejnost přesvědčit, zda tam nejsou jen ty slova ale i činy.
AO: Měla by to být Rada pro umění a kulturu kdo by jim měl koukat pod ruce? Může mít Iniciativa, coby reprezentant občanské společnosti vliv na to, kdo tam sedí?
JV: Rada pro umění a kulturu je poradním orgánem ministra. Ta může být nepříjemná a může spoustu věcí připomínkovat, na druhou stranu, my se nebudeme zasazovat o nějaký oficiální kontrolní orgán. Chceme to hlídat přesně coby člen občanské společnosti a vytvářet tak tlak ze dvou směrů, jak zevnitř, tak zvenku.
AO: V prohlášení Iniciativy Za Česko kulturní se píše, že její sdružení vznikla po roce 89 či vycházejí z undergroundu. Dá se říci, že A2 ještě stále, či už zase, není oním undergroundem? Je Á dvojka stále nezávislá?
JV: My nejsme součástí oficiální kultury, která musí být ze zákona finančně podporovaná, jako je tomu například u zmíněných příspěvkových organizací. My nemusíme být samozřejmě podporovaní ale je to tak, že jsme nezávislí v tom, že se každý rok ucházíme o dotace v otevřeném grantovém řízení. V pojmenování závislá a nezávislá kultura je malinko problém, nezávislá kultura je samo o sobě asi dost fiktivní označení. Je to kultura, která vzniká zdola, ať už to za komunistů byl underground, teď je to nějaké vlastní snažení lidí, kteří každý tu svou kreativní záležitost vymyslí a chtějí ji udělat a potom shánějí prostředky kde se dá. Co se Á Dvojky týče, já jsem toho názoru, že bychom nebyli například členy Iniciativy Za Česko kulturní, kdybychom brali ohledy na ministerstvo kultury, naopak ta naše pozice je velmi nezávislá. Pokud se někdo na Ministerstvu rozhodne, že nám tu dotaci prostě nedá tak to bude z nějakého důvodu, který je oprávněn některou z jejich priorit. Pokud coby kulturní časopis nespadáme do priorit ministerstva kultury, budiž. Zatím se však tak nestalo, naštěstí. Musím však říci, že všechny ty organizace o kterých mluvíme, malé produkce, časopisy, jsou de facto takovým novým undergroundem...
AO: Evropská unie si svým rokem kreativity a inovace 2009 evidentně konečně uvědomila to, na co dlouho evropská kultura a umění čekalo. A to, že jsou vývěsním štítem starého kontinentu, v moderní řeči jeho PR a marketingem. Na toto zjištění čekáme již velmi dlouho i u nás. Škrty v kulturní politice především silně zasáhli umělce, kteří reprezentují ČR navenek. Evidentně ale nikdo nedokáže ocenit tuto formu marketingu České republiky - je to celospolečenský problém, nebo se dá řešit na úrovni tvůrců kulturní politiky?
JV: Samozřejmě – reprezentanti venku jsou těžce podceňováni. To že nám končí rok Kreativity a Inovace se nevztahuje pouze na kulturu, ale celkově na kreativní průmysly. Těmi se označuje terciální průmysl využívající kreativitu – reklama, marketing, design...To je ten motor hospodářství, který právě teď v čase krize by měl efektivním způsobem vyvést ven státy Evropy. Staré metody, staří průmysloví tahouni už dnes vůbec nejsou těmi hlavními. Myslím si, že to že si hrajeme takhle na nějaké roky Kreativity a roky Inovace je v zásadě podružné, ale ten rok 2009 byl zásadní tím, že přinesl novou ekonomickou ideu.
To jestli se budeme skrze nezávislé umění prezentovat venku, to se prozatím prezentujeme. Když však stát řekne, že jeho priority jsou jinde, tak se prostě prezentovat nebudeme. Takhle, narovinu – ať stát řekne, jestli chce podporovat kulturu, my mu řekneme co za to všechno může dostat za těch velice málo peněz, v porovnání například s investicemi do infrastruktury. To může být investice za hodně málo peněz a ty výsledky z toho jsou převyšující hodnotu investice.
Když bude chtít stát říci „ne, kultura není naše priorita“ tak na to má samozřejmě právo, ale musí zvážit zda opravdu chce být naplno nekulturní. A my se odstěhujeme jinam, třeba...
AO: Jasně, budeme dělat kulturu někde jinde..takže v podstatě chceš říct, že by kultura měla mít větší podíl na výši HDP než takový automobilový průmysl?
JV: No to je taková často zaklínaná formule..na úrovni Evropské unie se to už povedlo – je prokazatelné, že všechny tyto kreativní průmysly mají dnes na HDP Evropské Unie celkově větší podíl než automobilový nebo chemický průmysl.
AO: No tak to je pro mě novinka...
JV: To, proti čemu také bojujeme, je ten společenský kontext – o kterém mnoho lidí nerado slyší..ale je to v zásadě marxistické pojetí kultury. Nejdůležitější pro naši ekonomiku a pro náš život je ta ekonomická oblast, ta výrobní sféra, a to co je nad to, to znamená prostě kultura, umění, tak to si můžeme po práci vzít židle a hrát si divadlo v hospodě...nadstavba. A náš základní argument je, že v souvislosti s politikami Unie i dalších států, že investice do kultury je investice, která se vrátí. Že to není lití peněž do černé díry, jak se může některým zdát, ale je investicí, která tvoří součást ekonomického profitu státu.
AO: Iniciativa za Česko kulturní, jíž je A Dvojka členem, poukazuje i na „provincializaci“ Česka a to vinou nedostatečné mezinárodní spolupráce. Jaké může mít dopady tento pasivní přístup k vytváření obousměrných kulturních vztahů?
JV: To je přesně ono, o čem hovoříme..když nebudeme chtít stimulovat naši uměleckou spolupráci se zahraničím, tak se nakonec staneme nekulturní zemí. Je to jako kdybychom dnes řekli naplno „dobře, my nebudeme obchodovat se sousedními státy a všechno si uděláme sami“. Nikdo si v dnešním světe netroufne žít v nějakém vakuu, ale co je palčivé je to, že o tom nejsme schopni mluvit. Pro nás to může mít takový dopad, že si tady budeme dělat nějaké umění ale pak nebudeme mít vůbec žádnou interakci s tím, jak to chodí ve světě, nebude žádná zpětná vazba a všichni se tady budeme plácat po zádech.
AO: Jedním ze zásadních nástrojů vytváření kulturních vztahů je v západní Evropě networking, jako jsou sítě Rhiz.eu, culture.info apodobně. Jak jsou na tom čeští kulturní organizátoři s networkingem v rámci střední Evropy?
JV: Co můžu mluvit sám za sebe tak vidím, že Češi neumějí udělat pořádný network ani v rámci České republiky. Určitě projekt od projektu se to i na té evropské bázi povede. My bychom ale měli začínat s tím že vytvoříme silnou síť v rámci České republiky. Proto se snažíme coby Za Česko kulturní dát pohromadě více kulturních organizací, které pak můžou mít společně nějaký hlas směrem ke státu a budou moci tak ovlivňovat i názorově a koncepčně podobu české kultury. Tahle zóna drobných kulturních subjektů nemá vůbec žádné zastání a proto se letos stalo co se stalo.
AO: Za Česko kulturní zaznamenalo krátce po jeho vzniku relativní úspěch, či minimálně mediální zájem. Ten však po chvíli opadl a problém 35% mínus se s novou, úřednickou vládou, tak trochu zametl pod koberec. Objevil se však zároveň problém dost podobný – nová politika přerozdělování financí pro vědu. Jak k tomu došlo, že se propojili akce Za Česko kulturní a Věda žije?
JV: Já si nemyslím, že by se to zametlo pod koberec. Jenomže jsme se přesunuli od prvotních ad hoc reakcí k tomu, že teď systematicky pracujeme na tom, aby se to v příštím roce nestalo. Na ministerstvu připomínkujeme vše, co se nám zdá jako nesprávný postup. Druhá věc je co se děje s financováním základního akademického výzkumu. My si myslíme, že ty situace jsou dost analogické a pro mě osobně a myslím i pro mnoho lidí okolo mne, věda, kultura a vzdělávání jsou provázané oblasti a všechny tři vytvářejí kulturní kapitál této země. Nemáme tu žádné ropné vrty, nemáme nerostné bohatství, nemáme na čem stavět. Ta společnost je po léta založená na tom, že vyváží ven své kulturní bohatství a vědce a objevy a další subjekty, které jsou schopny se prosadit na mezinárodní scéně. Pokud my nebudeme do těchto oblastí investovat, tak se nám to nebude vracet, jednoduchá logika...úplně přesně vidím v tom, co se dělo okolo Za Česko kulturní a ještě předtím Za Prahu kulturní, snahu politiků vymanévrovat ze situace s co nejmenšími ztrátami.
AO: Já se vrátím trochu k tomu undergroundu, Může být alternativní a nezávislé umění finančně soběstačné? Nebo jej právě definuje závislost na veřejných rozpočtech a dotačních titulech? Nevytváříme tak „fiktivní“ diváky?
JV: V zájmu státu by mělo být aby tady fungovala kulturní rozmanitost. A on aby na to dával peníze, ale stát tu kulturní rozmanitost udělat nemůže. Je jasné, že když má divadlo sedmdesát míst, a chce udělat kvalitní, současné představení, tak je jasné, že nemůže dát vstupné osm set korun i když ta částka dost pravděpodobně představuje reálný náklad toho představení. Alternativní umění nemůže být soběstačné, jelikož musí být pro diváky finančně únosné. Ty dotace zde přibližují diváky ke kultuře i finančně. Jak se zdá tak v zájmu státu se ale zmíněná kulturní rozmanitost příliš neobjevuje. Přitom máme jasné osvědčené příklady, kde to fungovalo. Jedna z prvních věcí, kterou udělal v rámci kulturní politiky britský premiér Tony Blair bylo dostat střední třídu ven, aby nehloupla doma u televize. Nastolil tak politiku vstupného zdarma do všech galerií v Británii a následně se začaly vytvářet speciální edukativní programy, které stát masivně podporuje. Jediným cílem této politiky bylo zvýšit vzdělanostní a kreativní potenciál země. Tony Blair tehdy nechtěl, aby lidé něco pouze pasivně přijímali, ale aby i utvářeli – sebe, své okolí, sousedy...A potom můžou být obyčejní lidé kreativní. Řeknu to na příkladu: Když někdo dělá jako dělník v dole a ten důl zavřou, tak prostě půjde na pracovní úřad a bude tam rok hledat nějaký flek. Kdežto kreativní člověk, když zavřou řekněme nějakou agenturu, kde pracoval, tak si bude schopen pro sebe vytvořit pracovní místo. Začne mnohdy sám podnikat a podobně. To znamená, že i stát má s kreativním člověkem menší náklady, respektive se mu vrátí právě ta investice do kreativního potenciálu lidí.
No a to, jestli může být alternativní projekt úspěšný? No ano, známe takové, jenom bych rád upozornil, že vždy šlo na začátku o nějakou státní investici, podporu. Známe to i z oblasti populární hudby – když zase šáhnu do té Anglie...Fungují tam takzvané ArtCouncils, které rozdělují drobné podpory a granty regionálním umělcům. Kdysi ArtCouncil schválil žádost o basové kombo jednomu klukovi, ten kluk založil kapelu, ta kapela se jmenovala The Police, ten kluk potom udělal sólovou kariéru jako Sting a na daních vrátil Spojenému království mnohokrát více než stojí basové kombo...Na takovéhle případy by se nemělo zapomínat.
AO: Na závěr: neodráží ta „kulturní krize“ intelektuální stav celé společnosti a mediální oblasti? Jako ta, zahraničními intelektuály zmiňovaná krize občanské společnosti ve státech střední a východní Evropy? A formuje občanská společnost kulturu nebo kultura občanskou společnost?
JV: Já bych řekl, že je to vzájemné.Kulturní, nebo intelektuální krize to už tady bylo milionkrát. Všichni hovoří o „krizi hodnot“, ale ta krize nastane ve chvíli kdy zabijeme onen kreativní potenciál lidí a začneme všechno přepočítávat na peníze. Tak se nikdy nedostaneme z toho post totalitního mindráku. Samozřejmě nemůžeme eliminovat věci, které se tu za těch posledních dvacet let staly a uvedli národ i zemi do „hodně blbý nálady“ jak to nedávno právě pojmenoval Václav Havel. Ovšem to, že v rámci této „hodně blbé nálady“ jsme schopni tady nechat vznikat hodnotná umělecká díla, představení, zajímavý časopisy tak je stále ještě dobré znamení. Když přestanou vycházet a když se přestanou dělat představení tak to pak budeme v opravdu hluboké, hluboké krizi. Rozhodně je třeba se na to dívat trošku pozitivně.
středa 2. prosince 2009
Tartuffe trochu jinak
Moliérův příběh o lstivém a přetvařujícím se Tartuffovi každý dobře zná. Režisér Jan Frič se však nespokojil jen s historickou hrou. Zachoval zde hlavní motiv a děj, ale pozměnil prostředí, jazyk a stvořil pár nových postav. Nacházíme se v Paříži v polovině 17. století. Na zeleně nasvíceném jevišti tančí tmavé postavy. V bytě jednoho z halvních hrdinů - Orgona probíhá večírek. Bujné veselí přerušuje příchod staré dámy - Orgonovy matky. Navzdory svému stáří umí pěkně nadávat. Pohled se však vzápětí stáčí na Orgona, který je tu představen jako vášnivý zahrádkář. Dalším překvapením jsou dva úředníci, kteří se tu čas od času zastaví, aby ohodnotili výkony a při velkém hluku herce napomenou. Na konci hry se z nich stanou exekutoři, kteří nemilosrdně zabavují Orgonův majetek. A aby těch proměn nebylo málo, do třetice se nám představí jako investoři, kteří prokoukli Tartuffovu přetvářku. Z Orgonova domu nakonec udělají kasino, kde se navzdory všem křivdám všichni seskupí kolem Tartuffa a spokojeně se pohupují do rytmu jeho písně.
Velká originalita se projevuje v zásadních pasážích hry, které jsou převzaté např. od Honzy Nedvěda, ten uvažuje, co bude, jestli neni žádnej Bůh. Nemalou roli tu hrají výroky Nietzscheho o pravdě a lži nebo Egona Bondyho o tom, jak se bojí.
Každý tu mluví tak, jak mu pusa narostla a na diváka se neohlíží. Zářným příkladem je moravský hantec služebné Doriny, a proto atmosféra je příjemně uvolněná a zostřuje se jen tehdy, když na scénu vstupuje buď Tartuffe nebo Orgon. Jsou to totiž jediné dvě postavy, které zažijí velký pád a úspěch. Každý však v jiném pořadí. Mají v sobě potenciál, který by měli naplnit a předvést co nejlépe. Pavel Liška v roli Tartuffa se postupně přes puritánského až svatého žebráka dostává k otevřenému vypočítavci a kruťasovi. To velice dobře ztvárňuje ve chvíli, kdy vyhání Orgona z jeho vlastního domu, nadává mu do hlupáků a naivků. Naopka Jiří Ornest coby Orgon je zezačátku celý nadšený, vychvaluje Tartuffa a bezmezně mu věří. Nesmírně se rozčiluje ve chvíli, kdy konečně prozře, ale vzápětí je zatlačen do kouta a uchyluje se k mlčenlivé laxonosti. Důkazem je text písně - Tak odjíždí poslední kovboj, se kterým se stařičký Orgon ztotožňuje. Vousy ke kolenům a nepřítomný pohled mluví za vše.
Velká originalita se projevuje v zásadních pasážích hry, které jsou převzaté např. od Honzy Nedvěda, ten uvažuje, co bude, jestli neni žádnej Bůh. Nemalou roli tu hrají výroky Nietzscheho o pravdě a lži nebo Egona Bondyho o tom, jak se bojí.
Každý tu mluví tak, jak mu pusa narostla a na diváka se neohlíží. Zářným příkladem je moravský hantec služebné Doriny, a proto atmosféra je příjemně uvolněná a zostřuje se jen tehdy, když na scénu vstupuje buď Tartuffe nebo Orgon. Jsou to totiž jediné dvě postavy, které zažijí velký pád a úspěch. Každý však v jiném pořadí. Mají v sobě potenciál, který by měli naplnit a předvést co nejlépe. Pavel Liška v roli Tartuffa se postupně přes puritánského až svatého žebráka dostává k otevřenému vypočítavci a kruťasovi. To velice dobře ztvárňuje ve chvíli, kdy vyhání Orgona z jeho vlastního domu, nadává mu do hlupáků a naivků. Naopka Jiří Ornest coby Orgon je zezačátku celý nadšený, vychvaluje Tartuffa a bezmezně mu věří. Nesmírně se rozčiluje ve chvíli, kdy konečně prozře, ale vzápětí je zatlačen do kouta a uchyluje se k mlčenlivé laxonosti. Důkazem je text písně - Tak odjíždí poslední kovboj, se kterým se stařičký Orgon ztotožňuje. Vousy ke kolenům a nepřítomný pohled mluví za vše.
Goebbels, Baarová/ Tvrdost, sentiment
Na jevišti stojí noční stolek, u kterého sedí mladá žena v kombiné. Vzápětí přichází plavovlasý muž v bleku. První, co z jeho úst slyšíme, jsou stížnosti.〟Jeden by si tu připadal málem jak doma", pronese na jeho adresu moje kolegyně. Tón mladíkova hlasu je místy zábavný až groteskní, jindy naprosto zoufalý nebo ironický. Martin Pechlát představující Geobbelse vystihuje člověka, který v životě zažil nejedno pokoření a ústrk, dokonce kvůli svému zranění nadosmrti kulhal. Nikomu nebyl dost dobrý a každý jím pohrdal. Jeho život se však zcela změnil po nástupu nacismu. Z nedoceněné lidské bytosti se stal pan ministr a rozhodčí o životě a smrti. Člověk zvyklý na přepych a na nejlepší zacházení. Osoba, která najednou měla vše, co chtěla. Vinil Židy z peněžních machinací kvůli svému neúspěchu na postu úředníka v bance. Nenávist živená jeho vlastní ješitností vyústila v touhu je vyhladit. Když dokončí monolog o svém životě, vstává od nočního stolku drobná žena. Jmenuje se Lída Baarová, česká herečka v Berlíně a také Goebbelsova milenka. Zapaluje si jednu cigaretu za druhou, popíjí bílé víno a vzpomíná. Na první pohled velice temperamentní žena s tmavě červenými rty, v bílých splývavých šatech, se vrací do těch nejtajnějších myšlenek z doby, kdy ještě měla uznání a šarm. Během několika minut se její sebejistot mění ve vodopád výčitek, slz a otazníků. Role Goebbelsovy milenky nebyla zřejmě jednoduchá, oba se sice milovali, osud je však nakonec nemilosrdně rozdělil. S touto rolí si velice dobře poradila herečka Gabriela Míčková, která ze sebe na jevišti vydala všechno. Dokonce uronila i pár slz. Nakonec se zvedá ze židle, Goebbels přichází k ní, oba se zhluboka uklání a odcházejí za obrovského potlesku, který jim po právu náleží. Autor Goebbelsova scénáře, Oliver Reese, který přijal pozvání divadla na besedu, hodnotí Baarovou slovy: 〟Hlavně nemějte soucit se ženou, protože brečí." Šéf činohry ve Frankfurtu původně hru napsal pro čtyři muže. Musel se přitom prokousat deseti tisíci stránkami původních Geobbelsových deníků. Z nich vytvořil scénář o čtyřiceti stranách. Povaha Geobbelse se prý projevuje hlavně jazykem, který používá.〟Pro sebe si vymyslel roli proroka, proto byl tak dobrý propagátor. Neměl sice schopnost řečit, ale uměl připravit a vybičovat lidi, " říká O Goebbelsovi Reese. Oliverovi se na provedení v divadle Komedie nejvíce líbilo to, že Dušan David Pařízek do druhé poloviny přidal monolog Lídy Baarové. Dál také zmínil slovní hříčky, které se tu objevují (NSDAP - Nyní si dopřejeme alibitickou prácičku). David Pařízek pojal představení jako kontrast dvou postav, které toho měly dost společného. Baarová působí oproti Goebbelssovi naprosto nudně a sentimentálně (sedí, brečí, pije). I jejich scénáře mají odlišný původ. Baarová žije ze svých vzpomínek, Goebbelse zrekonstruovali z jeho deníků. Její ústřední téma je "Žena jsem, nic víc", on odráží moc třetí říše.
Folkór je podvod
Pakliže jste nábožensky založeni, či máte lidové písně rádi nepokračujte v četbě.
Znáte texty starých českých písní?! Zpíváte te si je rádi na zábavách, nebo když je vám smutno, to jsou staré české folklórní písně. Málokdo si však uvědomuje jejich opravdový význam. Tehdejší tancovačky sloužili ke sdružování lidí. Kroje měli význam informativní, aby ženich věděl jak bohatou ženu si může dovolit a k tomu všemu jim hrála podbízivá chlípná hudba.
Začneme od lopaty, rovnou na příkladu. Písní Červený šátečku kolem se toč.
Červený šátečku, kolem se toč, kolem se toč, kolem se toč. Má milá se hněvá, já nevím proč, já nevím proč, já nevím proč....
Tato písnička jasně pojednává o problému ryze ženském. V tomto období ženy, zatímco se „červený šáteček“ kolem točí, bývá žena podrážděná bez jakýchkoliv záminek. Výklad písně je nám tedy znám a můžeme se pustit na další příspěvky.
Jakmile se v písních objevuje kůň, jde o falický symbol mužství. Naopak vše co je spojené s vodou představuje ženství. Když se podemílají modré oči, není to zase tak moc nevinné. Růží bývá nazýván ženský pohlavní orgán či žena celá. Takovými metaforami je folklór přímo přeplněn. Když národní písně nejsou sprosté a oplzlé programově, svou nechutnost skrývají.
Masarykova oblíbená „Ach synku“, má povzdech už v názvu. V písni si patrně matka všímá, že syn není doma, a ptá se jestli alespoň oral, (radlicí kypřil půdu, aby do ní mohl zasít život). Syn si stěžuje, že oral, ale málo, že se mu kolečko polámalo (zřejmě měl problémy spředčasnou ejakuací). Nakonec je syn upozorněn, aby si to dal spravit, protože se musí naučit hospodařit (obhospodařovat ženu).
Na Hradecku docházelo kdysi k perverzím. Dokazuje to píseň „Okolo Hradce“ kde jsou v zahrádce tři růže. Jedna je červená, druhá je bílá, třetí kvete modře- zde se dozvídáme něco o věku žen. „Kobylka malá, kovat se nedá, kováři nechce stát.“ Kovář má nejspíše mužské problémy a s mladší z žen a srovnává je s problémy s ženou jeho vlastní. Ve třetí sloce to kováři dobře dopadne u obou žen: „Kobylka malá kovat se dala, kováři postála, tak, jako má milá, když se udobřila, hubičku mi dala.“
Nerad bych se pouštěl do interpretace písně „Když se ten tálinskej rybník nahání“, kde se dá uvažovat i o jakémsi skupinovém sexu.
Další písně k zamyšlení: „Pec nám spadla“, kde bych radil zaměřit se na dědovo kladivo. „Ó, řebíčku zahradnický“ (symbolika růže). „Okolo Libice“ (voda i kůň). „Okolo Třeboně“ (tam se přímo navádí aby se dalo kobylám).“Vysoký jalovec“ (žena ho přeskakuje) a další...
Znáte texty starých českých písní?! Zpíváte te si je rádi na zábavách, nebo když je vám smutno, to jsou staré české folklórní písně. Málokdo si však uvědomuje jejich opravdový význam. Tehdejší tancovačky sloužili ke sdružování lidí. Kroje měli význam informativní, aby ženich věděl jak bohatou ženu si může dovolit a k tomu všemu jim hrála podbízivá chlípná hudba.
Začneme od lopaty, rovnou na příkladu. Písní Červený šátečku kolem se toč.
Červený šátečku, kolem se toč, kolem se toč, kolem se toč. Má milá se hněvá, já nevím proč, já nevím proč, já nevím proč....
Tato písnička jasně pojednává o problému ryze ženském. V tomto období ženy, zatímco se „červený šáteček“ kolem točí, bývá žena podrážděná bez jakýchkoliv záminek. Výklad písně je nám tedy znám a můžeme se pustit na další příspěvky.
Jakmile se v písních objevuje kůň, jde o falický symbol mužství. Naopak vše co je spojené s vodou představuje ženství. Když se podemílají modré oči, není to zase tak moc nevinné. Růží bývá nazýván ženský pohlavní orgán či žena celá. Takovými metaforami je folklór přímo přeplněn. Když národní písně nejsou sprosté a oplzlé programově, svou nechutnost skrývají.
Masarykova oblíbená „Ach synku“, má povzdech už v názvu. V písni si patrně matka všímá, že syn není doma, a ptá se jestli alespoň oral, (radlicí kypřil půdu, aby do ní mohl zasít život). Syn si stěžuje, že oral, ale málo, že se mu kolečko polámalo (zřejmě měl problémy spředčasnou ejakuací). Nakonec je syn upozorněn, aby si to dal spravit, protože se musí naučit hospodařit (obhospodařovat ženu).
Na Hradecku docházelo kdysi k perverzím. Dokazuje to píseň „Okolo Hradce“ kde jsou v zahrádce tři růže. Jedna je červená, druhá je bílá, třetí kvete modře- zde se dozvídáme něco o věku žen. „Kobylka malá, kovat se nedá, kováři nechce stát.“ Kovář má nejspíše mužské problémy a s mladší z žen a srovnává je s problémy s ženou jeho vlastní. Ve třetí sloce to kováři dobře dopadne u obou žen: „Kobylka malá kovat se dala, kováři postála, tak, jako má milá, když se udobřila, hubičku mi dala.“
Nerad bych se pouštěl do interpretace písně „Když se ten tálinskej rybník nahání“, kde se dá uvažovat i o jakémsi skupinovém sexu.
Další písně k zamyšlení: „Pec nám spadla“, kde bych radil zaměřit se na dědovo kladivo. „Ó, řebíčku zahradnický“ (symbolika růže). „Okolo Libice“ (voda i kůň). „Okolo Třeboně“ (tam se přímo navádí aby se dalo kobylám).“Vysoký jalovec“ (žena ho přeskakuje) a další...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)