FILM // Ruský film - Vzestup (premiéra 1977)

Vzestup / Voskchoždenije / (režie – Larisa Šepiťko) 1977

Ruský válečný film – s dějem surového psychologického dramatu, které podle knihy Vasila Bykova na filmové plátno převedla režisérka Larisa Šepiťková. Film měl premiéru v roce 1977. Získal Zlatého medvěda na Berlínském filmovém festivalu 1979, a v zahraničí byl hodnocen jako jeden z nejsilnějších sovětských filmů nejen své dekády, ale i celé sovětské kinematografie.

Příběh má jednoduchý děj, s nepříliš náročnou zápletkou – těžištěm filmu je však psychologický vývoj, který probíhá u dvou hlavních hrdinů – film si bere na mušku různé lidské charaktery, které reagují odlišně, i když jsou postaveny do stejných situací. Rozložení charakterů je dle mého názoru největším kladem scénáře – jedná se o příkladně vybudované drama se silnou závěrečnou katarzí.

Film nás zavádí mezi partyzánský oddíl za druhé světové války - do mrazivé Sibiře. Důstojník Boris Sotnikov a vojín Kolja Rybak jsou skupinou vysláni, aby pro ostatní opatřili jídlo.

K závěru filmu by se divákovi mohlo zdát, že Boris Sotnikov je v celém filmu jasně nejpozitivnější postava, a Kolja Rybak je „srab“. Avšak Rybakova postava má ke svému jednání celou dobu pouze motiv zachování života, není schopen přemýšlet v širších souvislostech (proto raději zůstane s nemocným Sotnikovem, než aby se zachoval jako voják a snažil se pomoci celé skupině partyzánu). Pokud se divák podívá do svého svědomí, troufám si říci, že skoro každý z nás by jednal stejně. Je jen velmi málo tak morálně silných lidí jako Boris, naopak Rybak je zde postavou, která je divákovi nejvíce blízká. Samozřejmě se někteří mohou identifikovat také s kolaboranty. Díky tomuto rozložení postav při sledování filmu v divákovi dochází k zamyšlení se nad těmito tématy: souboj vyšší ideje a vrozeného pudu sebezáchovy. Zemřít se ctí, nebo zůstat žít, ale za jakou cenu?

V tomto filmu je vše podřízeno základnímu poselství, souboji mravního principu, cti, hrdosti a ochromujícího pudového strachu.

Zemřít za ideu. K takovému postoji je ze všech tvorů motivován pouze člověk.

Silný lidský příběh, kdy vlastní obětování přináší možnost vzkříšení v duchovním smyslu.

Tempo filmu je velmi pomalé, takřka reálný čas – vše co divák vidí se odehrává ve dvou, maximálně 3 dnech.

Film je dlouhý 111 minut, černobílý, v ruském znění.

Tvůrci:

Režie - Larisa Šepiťko

Produkce - Larisa Šepiťko

Scénář – Larisa Šepiťko a Juri Klepikov

Námět - Vasil Bykov

Kamera - Vladimir Čuchnov a Pavel Lebešev

Architekt – Jury Fomenko

Střih - V. Belova

Hudba - Alfred Schnittke

Obsazení:

Boris Sotnikov - Boris Plotnikov

Kolja Rybak - Vladimir Gostjuchin

Stařec - Sergej Jakovlev

Demčika - Ljudmila Poljakova

Basja - Victoria Goldentul

Portnov (kolaborant) - Anatolyj Solonitsyn

Stas - Nikolaj Sektimenko

Několik slov o autorovi námětu - Vasil Bykov - Vasil Uładzimiravič Bykaŭ (19.6.1924 – 22.6.2003)

Pocházel z Běloruska, autor románů o druhé světové válce. Stal se známým svým nekompromisním názorem na válku. Za literaturu obdržel řadu ocenění, dokonce byl nominován i na Nobelovu cenu. V Minsku se nachází jeho muzeum. Pomáhal se založením samostatné Běloruské republiky, posléze emigroval a kritizoval politiku prezidenta Alexandra Lukašenka. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha evropských jazyků.

FILM // Ruský film - Larisa Shepitko

Larisa Efimovna Šepiťková - Лариса Ефимовна Шепитько (6.1.1938 – 2.6.1979)
Celovečerní filmy:
Žár 1963, Křídla 1966, Nachalo Nevedomogo Veka 1967, Ty a já 1971, Vzestup 1977, Loučení (Loučení s Maťjorou, dokončil po její smrti Elem Klimov 1982)

Pocházela z Armtervosku z východu Ukrajiny. V16 letech odešla do Moskvy studovat na státní filmovou školu VGIK jako žačka Alexandra Dovženka.
Počátkem 60.let Larisa Šepiťková natočila dva krátké studentské filmy Slepý kuchař (1956) a Živá voda (1957). V roce 1963 sklidila úspěch se svým diplomovým filmem Žár, který popisuje příběh komunity zemědělců ve Střední Asii v první polovině 50.let. Byla obdivována také za svou houževnatost, neboť podmínky natáčení byly takové, že vyčerpaná režisérka musela být dokonce na plac přinášena na lehátku.

Její další film Křídla (1966) je charakterovou studií obdivuhodné hrdinské ženy – ruské pilotky a nadšené stalinistky Naděždy Petrovny, která po válce žije jako provinční učitelka, a má v sobě tak hluboce zakořeněné vojenské zásady chování, že se těžko přizpůsobuje životu v míru, a má konflikty se svou dcerou a mladou generací. Film byl nařčen, že se posmívá válečným hrdinům, a zdůrazňuje generační propast (Vronskaya, 1972; strana 39).

Natočila černobílý povídkový film Počátek doby Nevědomí ( Nachalo Nevedomogo Veka 1967) , složený z povídek Anděl a Rodina Elektrichestva, který dodnes slaví úspěch na filmových festivalech v zahraničí (např. v roce 2006 na Midnight Sun Film Festival).
Vytvořila také 70 minutovou barevnou televizní komedii Třináctého času noci (1969).

Posléze se Larisa Šepiťková vdala za rovněž vynikajícího filmového režiséra, Elema Klimova, s nímž měla roku 1971 syna Antona. V roce 1971 také dokončila film Ty a já, který se rovněž věnuje kritice moderní sovětské společnosti. Je to její jediný barevný film, který sklidil úspěch na Venice Film Festival, avšak v SSSR bylo veřejné promítání zakázáno.

Vrcholem její kariéry se stal právě film Vzestup, který měl premiéru v roce 1977, a roku 1979 získal Zlatého medvěda na Berlínském filmovém festivalu. Podle některých recenzentů je postava Borise Sotnikova ve filmu podobným mučedníkem jako byl Ježíš Kristus.

Když se dne 2.6.1979 spolu se 4 svými spolupracovníky vracela autem z obhlídek exteriérů k připravovanému filmu Loučení s Maťjorou, narazil do nich velký nákladní vůz naložený cihlami. Jejich auto bylo tak zničené, že srážku nemohl nikdo přežít. Spolu s ní zahynul kameraman Vladimir Čuchnov a architekt Jury Fomenko, kteří s ní spolupracovali také na filmu Vzestup. Film Loučení s Maťjorou dokončil její manžel Elem Klimov, a na její památku název zkrátil na Loučení. Vytvořil také milující oslavný filmový portrét své ženy, nazvaný Larissa.




Zdroje:

„The Film Encyclopedia“, Fifth Edition; Ephraim Katz
HarperCollins Publishers, New York, 2005

„Dějiny filmu – Přehled světové kinematografie“, Kristin Thompson & David Bordwell
AMU Praha a Nakladatelství Lidové noviny, I.vydání, Praha 2007
Original: Film History. An Introduction, II.edition, McGraw-Hill Companies, 2004

„Women Directors: The Emergence of a New Cinema“, Barbara Koenig Quart
New York: Praeger, 1988

„Young Soviet Film Makers“ Jana Vronskaja,
London: George Allen and Unwin, 1972

Oficiální webový portál Mosfilm Cinema Concern

FILM // Ruský film v 60.-80.letech 20.století

V letech 1964 – 1982 byl ve funkci generálního tajemníka komunistické strany Sovětského svazu Leonid Brežněv. Brežněvův režim vytvářel obraz pevnosti a zdánlivého růstu. RVHP umožnila dočasně zvýšit komfort konzumentů, ale kultura trpěla dalším „zmrazením“.

Alexandr Solženicyn, Andrej Sacharov aj. disidenti byli umlčeni vyhnáním do exilu. Sergej Paradžanov (Stíny zapomenutých předků, Barva granátového jablka) byl propuštěn z vězení, ale bylo mu zakázáno emigrovat a pracovat u filmu.

Goskino, úřad dohlížející na kinematografii, se stalo byrokracií, podporující lidovou zábavu, spolu s novým socialistickým konzumenstvím. Tato strategie byla odměněna mezinárodním úspěchem Moskva slzám nevěří (1980), prvním sovětským filmem, který získal Oscara.

Navzdory konzervatismu doby některé realistické filmy poukázaly na problémy každodenní existence. Režisérky Diana Asanova (Klíč, který by se neměl dostat dál, 1977), Lana Gogorberidzeová (Rozhovory o soukromém životě, 1977) a Larisa Šepiťková vytvořily významné psychologické studie. Filmy Larisy Šepiťkové zdůraznily individuální svědomí a morální volbu.

Několik režisérů natáčelo sebereflexivní umělecká díla, která odrážela jak evropský umělecký film, tak ruské tradice. Andrej Michalkov-Končalovskij (Sibiriáda 1979, zakázáno) natočil osobní historický epos, jeho bratr Nikita Michalkov experimentoval ve filmech Otrokyně lásky (1976) a Nedokončená skladba (1977) s reflexivitou po způsobu Felliniho.

Nejviditelnějším představitelem uměleckého filmu, stojícího v opozici k propagandistickým filmům, byl Andrej Tarkovskij. (Andrej Rublev 1966, Solaris, 1972, Zrcadlo 1975, Stalker 1979, Nostalghia 1983, Oběť 1986). Tarkovskij emigroval, neměl v úmyslu se nikdy vracet. V SSSR byly jeho filmy zakázané, o to větší úspěch sklízely v zahraničí. Zemřel v roce 1986, ale stal se skutečným velikánem evropského filmu, a symbolem pojmu „morálka v umění“. Prohlašoval, že:

„Mistrovská díla se rodí z umělcova boje vyjádřit své etické ideály.“

Díky Tarkovskému se kinematografie změnila. Rolan Bykov ve filmu Čučelo (1983) o vesnické dívce, jíž pohrdají spolužáci, jemně vyzdvihuje tradice oproti sobeckosti nového Ruska. Stejnou myšlenku můžeme pozorovat v dalším filmu Larisy Šepiťkové Loučení / Loučení s Maťjorou (1983) – na motivy románu Valentina Rasputina. Film po její tragické smrti dokončil její manžel, režisér Elem Klimov, který natočil také kratší film o ní samotné, jednoduše nazvaný Larissa (1981).

Nezastíranou kritikou (s použitím filmových týdeníků) stalinistických koncepcí politického zločinu se stal film Můj přítel Ivan Lapšin (1984) režiséra Alexeje Germana. K žánru válečného filmu z druhé světové války se vrátil manžel Šepiťkové, Elem Klimov v portrétu německé okupace Běloruska Jdi a dívej se (1985). Tento film zobrazoval mladého naivního hrdinu, jenž rozhodně nepředstavoval ideál socialistického realismu.

V této době se také k natáčení vrátil Paradžanov a natočil film Legenda o Suramské pevnosti (1984). Potají se začíná objevovat dokonce i „paralelní kinematografie“, natáčená na 16mm a super 8mm film ve studentských bytech a uměleckých sklepech.

Michail Gorbačov převzal moc v roce 1985 a přiznal, že stát je na pokraji finančního kolapsu, a že si už nebude udržovat své satelity ve střední a východní Evropě. Po tomto prohlášení následovaly pády komunistických režimů v těchto zemích. Pro filmové tvůrce se tak započala další kapitola.

Zdroje:

„The Film Encyclopedia“, Fifth Edition; Ephraim Katz

HarperCollins Publishers, New York, 2005

„Dějiny filmu – Přehled světové kinematografie“, Kristin Thompson & David Bordwell

AMU Praha a Nakladatelství Lidové noviny, I.vydání, Praha 2007

Original: Film History. An Introduction, II.edition, McGraw-Hill Companies, 2004

„Women Directors: The Emergence of a New Cinema“, Barbara Koenig Quart

New York: Praeger, 1988

„Young Soviet Film Makers“ Jana Vronskaja,

London: George Allen and Unwin, 1972

Oficiální webový portál Mosfilm Cinema Concern

Pesimistická úvaha o pohádkách

Gerda byla nejvíce zápornou postavou všech dob. V Andersenově příběhu o ledové královně je chlapec Káj zasažen střípkem ze zrcadla ledové královny. Střep způsobí mladičkému Kájovi stav zamilovanosti. Káj se tedy vydá na cestu do ledového království za svou láskou. Ledová královna jej také miluje a tak se uprostřed krásného palce celého z ledu, odehrává jeden z nejromantičtějších příběhů všech dob. Bohužel jen do chvíle,ve které na scénu přichází žárlivá slečna s hloupým jménem Gerda. Rozhodne se, že Káje vyrve jeho milé a uzme si jej pro sebe. A tak se na světě zrodila první rozvracečka vztahů. Smutné je, že je všemi opěvovaná jako jeho zachránkyně. Zachránila ho, od štastného života.

Tato postava je dokonce horší než zlý čaroděj Gargamel v přiteplené pohádce Šmoulové. Gargamel chce těmto gayům jen dopřát teplé lázně a tak topí pod kotlem homosexuální lásky. Jestli snad nesouhlasíte s tím, že šmoulové jsou teplí, trošku se zamyslete. Hromada do půl těla svlečených mužíků v jedné vesničce. Šmoulinka je povětšinou v roli matky, nikoliv milenky. Tento pohled na dětský seriál není původně z mé hlavy, upozornil mě na něj jeden učitel na gymnáziu, který mě učil základy společenských věd.



Jaké pohádky máme tedy dětem servírovat na stůl? Krteček kvůli jedněm kalhotkám zaměstná celý les. Rumcajs je loupežník. Tom a Jerry, Potkali se u Kolína, Jen počkej zajíci; jsou založené na šikaně. Krakonoš je xenofobní na sudetské Němce, hloupý lenoch nikdy nesežene princeznu, o tom dál mluví Cimrman.

Slouží pohádka jako žánr k propagaci režimu? Dá se vymyslet nová kvalitní pohádka? Nějaká, při které děti nebudou chtít skákat z balkónů v domnění, že jsou létající pokémoni? Nějaká která jim dá něco do života a bude společensky nestraná?

Michal („Tight Eyez“)Zvara - ČÁST 2.

Tenkrát jste byl jediný kdo nadchnul Tight Eyeze. Dnes tento styl vyučujete. Jste tedy nejlepší lektor Krumpu u nás?
Někdo to o mě říká. Já sám to o sobě netvrdím. Je tu už spoustu tanečníků, kteří jsou dobří. Tenkrát když tady Krump začínal jsme možná nejlepší byl.

Můžete nám Krump charakterizovat? Čím se tento styl tance vyznačuje?
Jde o taneční styl, který na první pohled vypadá hrozně agresivně. Obyčejný člověk, který uvidí tančit dva tanečníky Krump, si bude myslet, že se perou. Ale není tomu tak, není v tom ani trochu agrese. Jde spíš o vybití. Krásně to funguje na zbavení se stresu, nebo vzteku. Je pro něj dělaná i speciální hudba, která má tvrdé bicí a zvuky.

O prázdninách jste se svým bratrem založit novou taneční školu B-Original? Co je na ní jiného a originálního?
Že ji máme právě mi.. (smích) Teď vážně…Hlavní myšlenka je, že chceme v každém tanečníkovi najít to originální. Věříme, že každý člověk má talent a ten pomáháme v něm probudit.

Jak se zdá, vše děláte s bratrem. Jak takový pracovní vztah vypadá? Probíhají bratrské hádky? Není lepší nechat business mimo rodinu?
Myslím, že ne. Přijde mi ideální pracovat s někým koho znáte a můžete mu věřit. Vyhovuje mi pracovat s bráchou. Máme podobné přemýšlení a názory. Občas samozřejmě nějaká hádka proběhne, ale řikal bych tomu spíš výměna názorů.

Máte spoustu aktivit, ale i studujete Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. To není jednoduchá škola a titul neobdržíte za tři měsíce. Jak se to dá všechno skloubit?
Těžko, ale zvládám to.. Nerad sedím doma a nic nedělám, takže mi toto tempo docela vyhovuje. Tancem si i vydělávám a to je paráda. Myslím, že vydělávat si koníčkem chce hodně lidí.

To určitě ano, ale co budete dělat Vám nedovolí tělo živit se tancem?
Tak budu právník. Sedět v kanceláři můžu kdykoliv. To ale já nechci, vůbec mě neláká právničina. Upřímně školu studuji kvůli titulu. Chtěl bych, aby mě živila moje taneční škola a já se o ní jen staral.

Máte nějaký vzor?
Můj vzor je můj starší bratr Matěj. Je pro mě vzorem jak v tanci, tak ve všem jiném. Vzhlížím k němu a inspiruje mě.

A co nesplněný sen?
Ten mám taky. Ale nechám si ho pro sebe.

A stručně na závěr. Kdybyste se mohl popsat jenom třemi slovy, která by to byla?
Krásný, moudrý a skromný…. (smích)

Michal („Tight Eyez“)Zvara - ČÁST 1.

Mladý Slovák žijící v České republice, studující pražská prává a tancující jak o život.


Co Vás vedlo k tomu se hned po maturitě přestěhovat do ČR?
Hlavně studium, tancování a možnosti, které tady jsou. Říká se, že každý Slovák, který něco znamená a chce něco dokázat, ze Slovenska odejde.

Na Slovensku nejsou takové možnosti, které nabízí třeba Praha?
Ne. Určitě ne pracovní a vzdělávací. Ani vyžití tam takové není. Myslím tím, hlavně různé volno časové aktivity. Není tam taková nabídka jak trávit čas.

Souhlasili rodiče s tím, aby jste odjel do Prahy?
Ano, mamka vždycky chtěla, abychom odjeli studovat do Česka, i za cenu, že odjedeme z domova. Udělal jsem přijímačky na pražská práva, takže nebylo nad čím přemýšlet.

Jste tanečník. Chtěl jste tancovat vždycky, nebo vás lákal i jiný sport?
Předtím jsme s bráchou dělali hlavně lyžování, ale kvůli finanční náročnosti jsme toho museli nechat.

A proč jste si vybrali zrovna tanec?
Potřebovali jsme se fyzicky vybít a měli jsme rádi hudbu, tak nás mamka dala na tancování.

Teď se věnujete hip hopu, prošel jste si i jinými styly tance?
Ano, předtím jsem tančil disko. Ale to mi moc nesedělo. Najednou se v mé taneční skupině na Slovensku objevil hip hop a úplně jsme mu podlehl.

Co je pro vás největší taneční úspěch?
Těch je víc a asi všechny pro mě mají stejnou cenu. Každý úspěch i neúspěch mi přinese něco užitečného. Ale jinak jsem mistr světa, mistr a vicemistr Evropy v hip hopu.

Jak probíhají takové soutěže v hip hopu?
No, buď jsou soutěže, které pořádá CDO (Czech Dance Organization), kde můžete soutěžit buď ve formacích, nebo jako jednotlivec, duo atd. a hodnotí vás porota. Dále taky můžete soutěžit v undergroundových soutěžích, které probíhají formou battlu 1vs1, 2vs2, nebo třeba crew vs crew. DJ pouští muziku, která ho napadne a vy tančíte, jak nejlépe umíte. Rozdí je v tom, že na CDO soutěžích tančíte připravenou formaci, ale v battlu freestyle.

Freestyle?
Ano. Freestyle znamená, že vám DJ pustí jakoukoliv hudbu a vy netančíte připravenou choreografii, ale to co cítíte. Každý tanečník má svou zásobu pohybů a ty různě kombinuje a snaží se vyhrát nad tím druhým.

Ztvárňujete hlavní postavu v prvním Českém tanečním filmu Battle. Můžete nám ho v krátkosti představit?
Battle je absolventský snímek Vojty Moravce, který studuje filmovou školu v Písku, takže film sám o sobě má asi jen 20 min. Každopádně příběh je takový, že se vrátím z vězení, kam jsem se dostal za styk se čtrnáctiletou dívkou. Po odsezení trestu se vracím pro svou přítelkyni Lucii. Celý film se odehrává v tanečním prostředí.

Před lety byl v České republice představit nový taneční styl Krump jeho autor Tight Eyez. Vy jste byl na jeho workshopu. Ví se, že Tight Eyez Vám chtěl věnovat své jméno, protože byl nadšený, jak vám tento styl jde. Jak jste to dokázal?
No tenkrát to byla moje první hodina tohoto stylu. Předtím jsem viděl jen pár videí na internetu, ale nevěděl jsem proč a jak se to dělá. Přijel Tight Eyez a tak nějak zhruba nám vysvětlil základní prvky. Na konci hodiny byla session, při které jsme měli tančit, tak jak to cítíme. Tight Eyez po workshopu řikal Yamimu, který byl pořadatel, že jsem talentovaný a že přemýšlel o tom, dát mi své jméno. Tak jsem to dokázal.

Lysistrata, zábavná hra plná dvojsmyslů

K 50. výročí si divadlo Semafor může připsat další úspěch. Ve čtvrtek 26. listopadu byla hudební komedie Lysistrata uvedena už po pětasedmdesáté.

Hru, která je původním dílem Aristofana z roku 411 př. Kristem, Jiří Suchý přepracoval roku 2002 pro Divadlo na Vinohradech. Do hlavní role byla tehdy obsazena Zlata Adamovská. Lysistrata se však velkého úspěchu nedočkala. Po pěti letech se Suchý rozhodl ji uvést ve svém legendárním divadle v Dejvické ulici. Připsal scény, texty, písně a dal jí formu muzikálu.

Krásná Athéňanka Lysistrata spolčí ženy jak z Athén, tak ze znepřátelené Sparty. Důvodem jsou muži, kteří místo toho, aby se jim věnovali, neustále tráví čas v bitvách. Za to jim chtějí odepřít to, čím jsou jim jako manželky povinovány. Je to jediný způsob, jak zkrotit jejich chuť po válečných choutkách. Ženy dosáhnou svého a válka končí mírem.

Jolana Smyčková v hlavní roli vynikala jak pěveckým, tak hereckým výkonem. Představila tak charakterní a cílevědomou postavu. Lysistrata je obklopena dalšími ženami – Janou Fabiánovou (Klenike), Lucií Černíkovou (Myrrhine), Lucií Silkenovou (Ariadné), Klárou Kolomazníkovou (Lampito) a Vandou Hauserovou (Dido). Z nich nejlepší výkon předvedla poslední zmiňovaná. Její mladičká Dido byla vtipná a nejvíce přirozená.

Do příběhu zasahují tři veteráni v podání Jiřího Štědroně, Jaroslava Beneše a Davida Bouši, doprovázeni mladíkem, kterého ztvárnil Petr Macháček. Ukazují tak rozdíly mezi starou a mladou generací.

Mezi nejlepší scény patří část, kdy poprvé vstupuje na jeviště Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou. V jejich čistě činoherním výstupu velmi vtipnou formou vyprávějí o rozdílech mezi mužem a ženou. Jiří Suchý obhajuje své mužské zastoupení, načež mu Jitka Molavcová úspěšně oponuje svými argumenty, ve kterých hájí ženy. Oba si zahrají dvě role (Molavcová jako Anténa – Lydine, Suchý coby Xylofon – Koitos), vynikají spíše v činoherní části, než v pěvecké. Druhá nejzajímavější scénka je při písni Mamičko mámo vrať se k nám, kdy Suchý coby bojovník Koitos přichází se svým synkem (Zuzana Říhová) žádat v roli jeho vzbouřené manželky Lydine, aby se vrátila zpět domů. Jeden z nejvýraznějších pěveckých výkonů předvedl Otto Weiss v roli radního.

Ve hře se vystřídá více jak čtyřicet herců, včetně alternací.

Oživením muzikálu je netradiční výstup semaforských uvaděček, které zdařile odzpívají píseň ohlašující přestávku.

Kostýmy Jiřího Suchého jsou velice nápadité, odvážné a také jednoduché. Podtrhují historickou dobu a vypadají hezky. Hůře jsou však na tom výrazné paruky. Některým hercům jsou vidět pod nimi i vlasy a nevypadá to zrovna nejlépe. Nápaditou scénu Jaroslava Svobody doplňuje socha Afrodité, která je podle návrhu Jiřího Suchého.

V nepříliš mravné komedii plné dvojsmyslů a humoru zazní jak typicky semaforské a tedy energické a barevné melodie, tak písně pro Semafor nepříliš příznačné. Zajímavou hudební vložkou je operní árie v podání Jany Rácové ve druhé části představení.

Semafor opět nezklamal. Sází na talentované lidi, zajímavé téma ve vtipném a originálním podání. Z toho vychází kvalitní představení s minimem věcí, které by se daly vytknout. Rozhodně stojí za návštěvu.

Premiéra v Divadle Semafor: 19. 9. 2007 (alternující herci 20. 9.)

Libreto, hudba, kostýmy a režie: Jiří Suchý
Choreografie: Kristýna Černá
Scéna: Jaroslav Svoboda a Jiří Suchý

Obsazení:

Jolana Smyčková, Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Jana Fabiánová / Dáša Zázvůrková, Lucie Černíková / Irena Pospíšilová, Lucie Silkenová / Šárka Marková, Klára Kolomazníková / Jana Koutová, Vanda Hauserová, Jiří Štědroň, Jaroslav Beneš / Tomáš Löbl, Radek Seidl / David Bouša, Michal Stejskal / Petr Macháček, Olina Patková, Veronika Kellnerová / Dana Hejtmanová / Magda Turchichová, Zuzana Říhová / Adéla Zejfartová,
Otto Weiss / Petr Stach / Jiří Koběrský, Karel Jína, Václav Kopta, Jana Rácová / Kateřina Fiedlerová
Aneta Zemanová / Klára Pohlová / Dana Purchartová / Zora Šebová / Lucie Záhorská / Aneta Krafková / Tereza Vrbová / Pavla Nováková / Lenka Božoňová / Denisa Šléglová / Nella Kosíková / Tereza Vágnerová

Johanka z Arku zpět v novém kabátě

14. září se uskutečnila netrpělivě očekávaná premiéra obnoveného muzikálu Johanka z Arku. Jeden z našich nejúspěšnějších původních muzikálů z pera Petra Hubače se po devíti letech vrátil opět na scénu, tentokrát však do divadla Kalich. Příběh o zdatné světici, která je schopna za svou zem položit svůj život, což se jí nakonec stane osudnou, se bude střídat každý měsíc v týdenních blocích s ostatními muzikály a činohrou Kalichu. Zda bude tak oblíbeným jako před lety se teprve ukáže.

Co se týče obsazení, můžete si říci, že jeden z nejvýraznějších hlasů české hudební scény a zároveň tehdejší Johanka Lucie Bílá bude v nové verzi postrádána. Její ztvárnění bylo přirozené a excelentní, ale její nynější alternace se toho zhostily stejně tak, tedy na jedničku. Lucia Šorálová, jedna z Johanek, se své role zhostila bravurně. Podala jak skvělý pěvecký výkon, tak ukázala i svůj přesvědčivý herecký talent. Známé písně zpívá po svém, ale jsou stejně hezky poslouchatelné jako od Lucie Bílé. A v porovnání její alternace Báry Basikové, která zdobí billboardy a jiné reklamní materiály na Johanku, se hrdince věkově hodí o dost lépe. V poslední době je nešvarem obsazovat muzikály lidmi věkem dost odlišných od věku hrdiny. Narozdíl od Johanky, které není ani dvacet let, je Bára Basiková ještě jednou tak stará.

Až vtipně může působit, když se po jejím boku objeví na jevišti Johančin přítel z dětství, Raimond. Ať ho hraje Ondřej Ruml nebo Jan Kříž, oba jsou to mladí muži, kterým by mohla dělat matku. Výsledek působí trapně. Je mnoho mladších a zkušených zpěvaček, které by si roli zasloužili a také by se do ní hodily i věkově. Vždyť kolik talentů vyjde ročně z konzervatoří a dalších hudebních škol, zaměřených na muzikálovou tvorbu.

Ondřeje Rumla jako Raimonda a Jiřího Zonygu coby La Hira chválím. Když vezmeme v potaz, že s muzikály tolik zkušeností nemají, zhostili se svých rolí nad očekávání velmi slušně. Chtělo by to však, aby se lépe dokázali vcítit do role. Doufejme, že se toho po více reprízách dočkáme. Co se týče pěveckých partů, Rumlovo Proklínám chvílemi působilo zmateně, další písně zvládl skvěle. Zonygovo Ty jsi ten déšť vzbudil u diváků velký a oprávněný aplaus. I když podání Kamila Střihavky, který o svém talentu přesvědčil už v několika projektech, je větším zážitkem.

Celým příběhem provádějící Vladimír Marek už ani nemusí o svém talentu nikoho přesvědčovat. Tento skvělý činoherec ale i hezky zpívá. Jeho obsazení bylo tedy od produkce trefou do černého.

Dále za vyzdvihnutí stojí výkon Richarda Tesaříka jako rytíře Beaudricourta a Jana Apolenáře, který publikum svým opožděným králem dokáže skvěle pobavit.

Pro některé lidi možná nedůležitá, ale jistě nedílná součást souboru, company se opravdu povedla. Nabízí výbornou pěveckou souhru a velmi dobré taneční kreace. Stejně jako v jiných představeních tohoto divadla, stojí za to si tanečníků a herců, kteří i když mají malé role, tak jsou na jevišti neustále, všímat. Nejvýraznější výkon předvedla Renáta Podlipská (sv. Kateřina). Její vypracovaný silný hlas dodá písním na barevnosti. Stejně jako v hlavních rolích, tak i do těch menších byli obsazeni nováčci. Za zmíňku stojí také výkon Ivany Korolové a její alternace Radky Špáňové. Obě jsou studentkami pražské konzervatoře. Druhá zmiňovaná hraje swinga Johanky a se svými devatenácti lety se tedy věkově k hrdince hodí nejlépe. Od její alternace, která měla to štěstí, že je „pravou“ a také mediální Johankou a ne swingem, je mladší o dvacet let. Možná, že kdyby Radka zpívala v soutěži typu Superstar, byla by teď na tom stejně dobře jako její ještě jednou tak stará kolegyně.

Mezi nejsilnější zážitek patří zajisté proces a upálení Johanky. Stejně tak jako závěrečná Johančina píseň Spáso duše mé .

Kalichovská Johanka má dvě výrazné změny. Jednou z nich je živý orchestr. Druhou je chybějící technika, která byla v TaFantastice. Počítač v době 15. století nevypadal na jevišti nejlépe, což logicky způsobilo u lidí negativní kritiku. Menších změn se dočkaly písně, které byly nově hudebníkem Ondřejem Soukupem naaranžovány. Představení dostalo také nové výpravnější kostýmy Ludmily Várossové, novou scénu Martina Hrušky a také projekce, které dokážou publikum lépe vtáhnout do příběhu.

K příležitosti nové verze muzikálu vyšlo i nové CD, kde naleznete výběr písniček. Největší prostor v něm dostala samozřejmě prosazovaná Bára Basiková. O jejím pěveckém talentu nelze pochybovat. Poslední desku však natočila v roce 2001. Její snaživější kolegyně Lucía Šorálová, která je neméně talentovaná, měla přesto na albu o dost menší prostor se ukázat.

I když nepatří mezi nejlepší muzikálové počiny, dokáže diváka nadchnout. Pokud neprahnete po náročnějších a přemýšlivých tématech, stojí vám za návštěvu.

Konec Kladiva v Čechách?

Dramatický příběh plný emocí, křivdy, víry a lásky. Tak by se dalo charakterizovat známé dílo Jana Kaplického Kladivo na čarodějnice. Jeho muzikálové zpracování se však na muzikálovém rybníčku dlouho neudrželo. 3. prosince, už třičtvrtě roku po premiéře, mělo zřejmě své poslední uvedení.

Muzikál Kladivo na čarodějnice představilo divákům nově zrekonstruované Divadlo Milénium 30. dubna 2009 po dvou letech příprav. Hned po jeho uvedení se však objevily první negativní kritiky. Příběh je moc dlouhý, ozvučení je špatné a herecké výkony také nejsou zrovna přesvědčivé. V nové sezoně byla tedy hra upravena. Z tří a půl hodinového představení se stalo o hodinu kratší, zvuk byl dopilován. Žádné větší změny bohužel ale nenastaly. Na to, že přípravy trvaly dva roky, je výsledek díla velice slabý. Následkem toho byla nízká návštěvnost, odcházení herců a časté rušení představení. Poslední představení tohoto roku (evidentně i celková derniéra) se uskutečnila 3. prosince 2009.

Předlohou je skutečný příběh ze 17. století, kdy na Moravě, ve Velkých Losinách a v Šumperku probíhaly inkviziční procesy na popud chamtivého soudce Bobliga, který bohaté obviňoval ze spolčení s ďáblem. Jeho zloba byla osudná 101 nevinným obětem. Mezi upálenými oběťmi byli děkan Kryštof Lautner ze Šumperka a Zuzana Voglická. Návodem k těmto násilným procesům sloužila kniha Malleus maleficium (Kladivo na čarodějnice), podle které byl celý dramatický příběh pojmenován.

Přejděme k obsazení. Většina účinkujících zvládla pouze pěveckou partii. Výkon hlavní představitelky Markéty Zehrerové by se dal označit jako průměrný. Odzpívané slušně, herecký prožitek ovšem nebyl tak velký. Nedala do role tolik, kolik by takový příběh a taková role, která by měla být hodně citově zahraná, zasloužila. Každého musel uchvátit zpěv hraběnky Michaely Zemánkové. Její herecký projev byl velice slabý a nepřesvědčivý. Skvělý výkon, jak pěvecký tak herecký, podal Petr Kutheil coby hrbáč, který naskočil do této role až v listopadu. Dříve mu byla svěřena jen role Měšťáka. Věrohodný herecký výstup předvedla absolventka DAMU Irena Máchová jako Lízl a známý herec Lukáš Vaculík. Z menších rolí bych vyzdvihla Davida Boušu, jednoho z měšťanů.

Představení nemá žádné velké hity ani příliš chytlavé melodie. V hlavě utkví první píseň hrbáče „Anděl si zakrýval oči“ a hraběnčina "Kdo ví, kdo je Ďábel" s chytlavou melodií.

Choreografie Ladislava Berana je velmi jednoduchá, přesto většina tanečníků nebyla sehraná. Po několika odehraných představení by divák čekal, že už účinkující ví, jak jít a tančit ve stejném tempu. Bohužel se tak nestalo. Jediná a zároveň hlavní tanečnice představující Smrt v podání Glorie Fricové byla povedená.

Pochvalu zaslouží pěkné kostýmy z dílny Romana Šolce. Dobové a historické, které nosí měšťanstvo a zároveň obyčejné, patřící té chudší části obyvatelstva.

Emotivní a city drásající konec by se dal porovnat s koncem dalšího smutnějšího muzikálu Johanky z Arku. Stejně jako Zuzana Bobligová a další nehodící se Bobligovo oběti, skončila i tato francouzská bojovnice na hranici. U Johanky byl však závěr skutečně procítěný a mnohem lépe udělaný. U Kladiva na čarodějnice se dočkáme spíše neprocítěného konce, jakoby se vlastně nic nedělo. To je velká škoda.

Je škoda, že muzikál s takovou tematikou se příliš nezdařil. Zařadila bych ho mezi průměrná díla. Na naší muzikálové scéně jsou mnohem horší kousky, které by se ani jako muzikál nedaly označit. Se zdařilejší režií a lepšími hereckými výkony by dílo mohlo dostat mnohem větší rozměry a také následné ovace.

Premiéra: 30. 4. 2009

Hudba – Pavel Holý, Milan Levý
Texty písní - Jan Krůta
Scénář a libreto - Marek Kožušník
Režie a choreografie - Ladislav Beran

Obsazení:
Hraběnka – Sisa Sklovská, Martina Pártlová, Michaela Zemánková
Zuzana – Markéta Zehrerová, Zuzana Ďurdinová, Michaela Zemánková, Petra Janková
Kat – Jiří Zonyga, Lešek Semelka, Petr Dopita
Lízl – Alena Knoflíčková, Barbora Popelková, Irena Máchová
Hrbáč - Vladimír Marek, Lukáš Kumpricht, Peter Strenáčik, Petr Kutheil
Lauter - Oldřich Kříž, Jiří Březík, Zbyněk Fric, Karol Csino
Schmit – Jan Kříž, Vladimír Hron, Jan Urban
Bobling – Lukáš Vaculík, Radim Schwab, Ladislav Spilka
Měšťani - Josef Dušek, Martin Bačkovský, Petr Kutheil, Petr Šudoma, Petr Novotný, David Bouša, Petr Urbánek, Jiří Urbánek, David Šír
Měšťanky – Jana Zenáhlíková, Gabriela Vermehlo, Michaela Talašová, Tereza Hálová, Magdaléna Kvapilová, Athina Lagoská, Jana Sováková, Michaela Weisová

recept na nechutenství

shnilý tuřín
pohanka
klasy všech druhů obilí
kousky zmrzlé dýně
košťály
červená řepa
Nejprve vezmeme mísu či kotel, který je po ruce. Do vlažné vody vhodíme výše uvedené ingredience. Červená řepa je obzvláště výhodná, dodá polévce „jedlé“ růžové zabarvení. A dobrou chuť!

Toto je recept na obvyklou polévku, kterou dostávali vězni v koncentračním táboře Osvětim. Výjimečně v ní mohli nalézt i kousek masa, pokud měli opravdu velké štěstí a kuchař si spletl kotle. Ty masové byly určeny pro esesmany a dozorčí. K polévce dostávali i chleba, ovšem denně pouze okolo 300 gramů, což je asi 7 a půl tenkého krajíčku. Krom toho na každý kotel připadalo asi 10 vězňů.
Každý z vězňů při sobě neustále nosil svojí lžíci, aby byl v době jídla připraven. Tento pro nás běžný nástroj byl velmi ceněný a každý si jej pečlivě hlídal, stejně jako nádobu, do které stravu dostával. Misky byly také nedostatkovým zbožím, proto se využívalo vše, co bylo po ruce. Nezřídka to nebylo nic jiného než nočník vymytý studenou vodou. Později však jedli vězni přímo z kotle.

Improvizace nazvaná Eéliška

Všude venku je tma, když vcházíme do divadla Kámen, kam jsme přišli na premiéru hry Eliška. Jinak také nazvané: improvizované noční setkání s palčivě hubenou rodinou historií, nad prázdným stolem s několika židlemi. Tento název už říká mnohem více a na představení plně sedí. Divadlo je malinké jako pokojíček pro panenky a tak nás ani nepřekvapí, když vcházíme do sálu, kde hlediště má asi pět řad po sedmi. Přitisknutí ke stěnám stojí herci, kteří se střídají a pořád dokolečka čtou nesmyslný text: …skoro každý prázdniny jsme sem skoro všichni…někdo tady i bydlel, žejo…někdo tady prostě bydlel…když se na to teď zpětně dívám, divím se, že se nikdy nikomu nic vážnýho nestalo…pro Eélišku jsme třeba nebyli dost zajímaví…pro Eélišku.
Byli jste někdy na nějaké improvizaci?? Jestli ano, pak víte, že divadlo plánované třeba na 90 minut se snadno protáhne na dvojnásobek. Přesně to se také stalo. Diváci zařezaní do sedaček se neodvážili ani muknout, natož se zvednout a odejít. Pro lidi, kteří mají dost času nad tímto performance přemýšlet, to není zatěžující. Ale co si s tím mají počít diváci, kteří chtěli mít jednorázový zážitek? Kteří to chtěli pochopit už v tom divadle? Mají holt smůlu.
Představení Eéliška je velice svérázné. Rozhodně to není typ umění, které představí divákovi svou ideu hned a naservírovanou tak, aby ji pochopil.
Herci si pro svou potřebu vyhradili první řadu hlediště, odkud vycházejí na pódium. Jsou tím blíž divákovi, ale jen fyzicky. Tím, co se snaží říct se neblíží naprosto nikomu.
Divák je hned na začátku vrhnut do reality, kterou pochopí jen zčásti. Pár kamarádů z dětství se scházejí, aby oslavili Silvestra. Místo děje odhadneme podle náznaků. Zřejmě je to nějaká stará ocelárna nebo elektrárna? Všechny mužské postavy se neustále zmiňují o jakési Eélišce, ale nikdo neví, kdo to má být. Prý nosila kdysi dávno u sebe nějaký ostrý předmět. Byla psychicky nemocná? Proč jí vůbec mají všichni tak rádi? Otázkou je, jestli samotní herci to vědí či ne? Melou páté přes deváté, někdy se zaseknou a opakují jednu jedinou větu. Jindy stojí a tupě zírají před sebe. Na místě činu je asi zima, pochmurno a nemají co jíst. Jejich hostitelka se tam totiž skrývá zřejmě před policií. Co provedla? Někdo si stěžuje, někdo chce jít hledat již zmíněnou Elišku… Herci se na malém pódiu střídají celkem čile. Ale všechno působí drobet zdlouhavě, zmateně a vyvrcholení nastává až ve chvíli, kdy se objeví tajemná Eéliška. V přítmí divák vidí obrysy nůžek, kterými přejíždí kolem hlavy svých obětí. Jednoho muže dokonce zabije.
Kdo chce, má o čem přemýšlet, ostatní zřejmě odcházejí se smíšenými pocity.

Představení Sifon je polovičaté a přitom přetahuje

Alfréd ve dvoře sáhnul s „eko groteskou“ tentokráte vedle


Sifon, eko groteska, je jednou z nových inscenací, které přináší Motus o.s. do divadla Alfréd ve dvoře. Za jejím vznikem stojí tvůrčí duo Vojta Švejda a Jan Kalivoda, kteří se oba dva potkávají v rámci Divadla Krepsko a několika dalších občasných souborů.

Představení Sifon má jednoduchou formu. Sestává se v zásadě z monologu učence-intelektuála, sedícího na židli u stolku s lampičkou a nahrávacím zařízením. Hovoří zmateně, záměrně bezobsažně, tak aby působil coby pseudo intelektuální egoman. Je to vskutku vtipné. Stejně tak vtipné je, že mluví slovensky. Přesto, že mám polovinu rodiny na Slovensku, rád se některým slovenským výrazům zasměji. Ovšem po pěti minutách přestává být takto postavený monolog vtipný a působí zoufale a uboze. Vojtěch Švejda v něm však vydrží pokračovat minimálně dalších dvacet minut aniž by jej jakkoli změnil. Pronáší nedokončené filosofické pravdy, útržky vědomostí, skáče od tématu k tématu. Vzhledem k aranži představení divák netrpělivě čeká na nějaký dynamický prvek, gradaci tématu, který před námi Švejda chrlí. Jak uvádí anotace, hrdina představení nedokáže odolávat přetlaku informací, které se v něm v moderním světě hromadí a dochází k nutnosti „vyprázdnit se“, hodit informace do odpadu. Téma je to více než aktuální, bohužel bez anotace k nám těžko vystoupí a o to hůře se pak spojuje s názvem „eko groteska“. Pokud bychom chtěli být ekologičtí k informacím, nebudeme je vyhazovat ale především jse pokusíme nové zbytečné informace nevytvářet.
Gradace nastupuje s příchodem hudby – v podání alternativního skladatele Jana Kalivody, který ji rovněž sám performuje. S pomocí bicích, několika mikrofonů a různých objektů vytváří kvalitní odraz myšlenkového přerodu učence-intelektuála, kterému se začíná „dělat špatně“ z přemíry vědomostí a informací. Výsledné monstr akordy jsou opravdu hudebním zvracením, které dokonale evokuje potřebu dostat ven něco, co nám nědělá dobře. Je to moment, který diváka naplní. Pravdou však zůstává, že ideový proces který nás k tomuto momentu dovedl je divácky zdlouhavý a nudný. Ovšem i to by se dalo odůvodnit jako právě „divákova přehlcenost“ informací přicházející od perfomera.
Eko groteska to však následně naprosto zkazí. Moment, který je naplňující a mohl by být plnohodnotným závěrem představení utne a nasadí na něj jakési prohlášení nyní již osvíceného učence-intelektuála, které v zásadě jediné co vyvolává je smích. „Musíme zjednodušit. Všechno co má čtyři nohy a ocas, to bude kráva. Pes, kůň, želva, tygr...- kráva.“ Představení začíná přetahovat. To je doplněno odpadem, který se všude kolem dostal během učencova prozření-zvracení. Tady už se jedině naskýtá vysvětlení, že scénografka Radka Mizerová prostě chtěla zkusit, jak to vypadá, když celou scénu zaplníme obrovskými barevnými igelitovými pytli. O Kalivodovi, naprosto nepochopitelně ukřižovaném na polystyrenovém kříži a hopkajícím skrze scénu ani nemluvě. Zdá se, že se české divadelní umění rádo inspiruje symboly, které však ve výsledku nedokáže obhájit.
Všechny zmíněné prohřešky proti mému rozezlenému gustu by však byli nepodstatné, pokud by se představení Sifon dokázalo formálně vymezit. Působí dojmem, jako by režisér posadil na jeviště činohru a street performance, pokusil se je zkřížit a bohužel mu z toho vylezla kulhající performance a mírně šílená činohra. Jakoby každý z tvůrců pojal téma po svém a jediné, kde se ve společném představení protli je prostřední část v podobě „vyzvrácení přebytečných informací“. Půl na půl. V zásadě by se dalo hovořit o režijním nedostatku. Režisérem Sifonu však jsou oba dva performeři.
Je určitě důležité ocenit téma, které Sifon přináší. Je velmi aktuální a k tomu celospolečenské – přemíru informací jistě každá z ná občas pociťuje. Zasahují nás na každém kroku na ulici v podobě reklam, oznámení, výstrah, či jen espézetek aut projíždějících kolem. A ani doma člověk úplně neunikne – informační kanály jsou návykové a v domácím prostředí v zásadě vyměňujeme televizi za počítač a internet a ten zase za rádio a hudbu. A když z toho všeho jsme unaveni, usedáme ke knize. A ani jeden z kanálů nám nezaručuje kvalitu sdělované informace. Je mi opravdu líto, že toto vše musí člověk v představení Sifon vypátrat hloubkovou analýzou anotace. Divadlo by totiž přece mělo fungovat i bez ní.

Sifon
eko humoreska
hrají: Vojta Švejda, Jan Kalivoda
námět: Vojta Švejda, Jan Kalivoda
scénář a režie: Vojta Švejda, Jan Kalivoda
scénografická spolupráce: Radka Mizerová
světla: Jan Dorner

-ao-

Hudebníci Mulholland Drive ve Smetanově síni

Filharmonický orchestr Praha přivítá Nový rok domácími koncerty v Obecním domě a Rudolfinum.

Praha. Filharmonický orchestr Praha se po dlouhé době vrací z „Hollywoodu“. Tvůrci filmové hudby pokračují v tradici Novoročních koncertů na domovské půdě. Orchestr předních hudebníků a sólistů vystoupí hned dvakrát.

První „Silvestrovský“ koncert se koná ve Smetanově síni Obecního domu ve čtyři hodiny odpoledne. Na programu je přichystána Dvořákova symfonie Z Nového světa, Ravelovo Bolero a proslulá Mozartova skladba Don Giovanni, jež měla svou světovou premiéru roku 1787 v Nosticově divadle, dnes Stavovském. Tehdy ji Mozart věnoval Praze.

Taktovku koncertu drží Švýcar Boris Perrenoud. Poslední den roku patří klasice.

Nejinak tomu bude následujícího svátečního dne taktéž ve čtyři hodiny odpoledne. Milovníci klasické hudby však zavítají do prostor hlavního koncertního sálu Rudolfina – Dvořákově síni.

Na Novoročním koncertu zazní árie z Don Giovanni a La Boheme v podání světové sopranistky Andy-Louise Bogzy . Filharmonický orchestr zahraje Smetanovu Má vlast, Dvořákovy Slovanské tance a výběr z děl Straussovy dynastie, jako například Cikánský baron, valčík Na krásném modrém Dunaji či Anenská polka.

Dirigentem orchestru bude Friedemann Riehle, jenž se spolu s dalšími pražskými muzikanty podílel na vzniku Filharmonického orchestru Praha v roce 1994 a stojí za pořádáním prestižních Plesů v opeře.

Filharmonický orchestr Praha se proslavil nejen svými vystoupeními, interpretacemi populárních Deep Purple, Led Zeppelin, či Pink Floyd, ale zejména nahráváním hudby k snímkům zlatého a stříbrného plátna. V seznamu filmů dominují názvy a jména jako David Lynch, Elmer Bernstein, Roman Polanski, Harry Potter, Noční můra z Elm Street či Star Trek.

První koncert Filharmonického orchestru Praha se uskutečnil ve Španělském sále Pražského hradu v den vzniku samostatného Československa 28. 10. 1994, poprvé od rozdělení a vzniku dvou států – České republiky a Slovenska. Na své první turné roku 1995 vyrazili do Švýcarska. Následovala turné v Japonsku, Berlíně, Belgii, Jordánsku a mnoha dalších míst.

Orchestr nahrává ve studiu Smečky, pár kroků od Václavského náměstí. Studio pojme kapacitu celého orchestru, maximálně devadesát hudebníků a sboristů. Často spolupracují se prominentními značkami DECCA, EMI a SonyBMG.

O mlze, naději a punčocháčích

Naposledy ho viděla v den deště, co zaleze do lodiček, do punčocháčů, a je jedno, jak tlusté jsou, schováváš si je na doma, až je rovnoměrně rozložíš na topení.

Nasedla na tramvaj, vyjela na kopec, jeden ze čtyř, co tvoří Město - vzpomněla si - ve svém fiktivním čase se věnoval americkým historikům.

Byla si jista, že vysoko nad místem spatří, jak řeka plyne, jak auta lehce zdolávají své směry a jak je vlastně všechno ok. Ale uviděla jen mlhu.

Otočila se a šla domů.

Důvodem toho, proč vidíš mlhu, je sluneční vítr, vysvětlila ji kamarádka, která má ve Vesmíru přehled a po nocích se nekonečným prostorem vznáší a ví, že kol Jupiteru se pohybuje záhadná skvrna.

Jak šla, bylo jí vše jasnější. No jasně, rozdělání ohně je hračka! (Tenkrát však měla problémy; dokonce i se zapalováním své vlastní karmy)

Luskla prsty, zaslechla skřípající brzdy létajícího zubního kartáčku, natolik výkonného, aby ji dopravil domů.

*

Proletěli jeho čtvrtí velkých oken a velkých neuskutečněných skutků. Jen tu a tam zablikala jako elektrická bludička naděje. Tu a tam se rozsvítil neonový nápis laciného obchodu: LOVE OU, jinak byla tma.

*

Dorazili domů. Kosmická přítelkyně ji už čekala.

A tak ji vyprávěla, jak prožila jeden ze svých dnů, jeden z těch podivně snových dnů. O mlze, o punčocháčích, o vesmíru, o tom, jak si myslela, že je vše ok, o naději, o lásce, o bludičkách, nemělo to hlavu, ani patu, jediný logický sleď, našpekovaný arytmy.

Znejistila. Potřebovala cigaretu. Nekouřila. Měla to být její čtvrtá v životě. Potřebovala udělat uzel. Našla šátek. Potřebovala se rozmáchle pohybovat. Udělala tři polné kruhy kolem stolu. Hledala zapalovač.

- NEURČITĚ -

"Tady," připálila ji Kosmická. Na vděk kývla. S prvním vydechnutím to z ní spadlo. Sedla si na okno, vydechla podruhé, zahlédla svůj obraz.