Alfréd ve dvoře sáhnul s „eko groteskou“ tentokráte vedle
Sifon, eko groteska, je jednou z nových inscenací, které přináší Motus o.s. do divadla Alfréd ve dvoře. Za jejím vznikem stojí tvůrčí duo Vojta Švejda a Jan Kalivoda, kteří se oba dva potkávají v rámci Divadla Krepsko a několika dalších občasných souborů.
Představení Sifon má jednoduchou formu. Sestává se v zásadě z monologu učence-intelektuála, sedícího na židli u stolku s lampičkou a nahrávacím zařízením. Hovoří zmateně, záměrně bezobsažně, tak aby působil coby pseudo intelektuální egoman. Je to vskutku vtipné. Stejně tak vtipné je, že mluví slovensky. Přesto, že mám polovinu rodiny na Slovensku, rád se některým slovenským výrazům zasměji. Ovšem po pěti minutách přestává být takto postavený monolog vtipný a působí zoufale a uboze. Vojtěch Švejda v něm však vydrží pokračovat minimálně dalších dvacet minut aniž by jej jakkoli změnil. Pronáší nedokončené filosofické pravdy, útržky vědomostí, skáče od tématu k tématu. Vzhledem k aranži představení divák netrpělivě čeká na nějaký dynamický prvek, gradaci tématu, který před námi Švejda chrlí. Jak uvádí anotace, hrdina představení nedokáže odolávat přetlaku informací, které se v něm v moderním světě hromadí a dochází k nutnosti „vyprázdnit se“, hodit informace do odpadu. Téma je to více než aktuální, bohužel bez anotace k nám těžko vystoupí a o to hůře se pak spojuje s názvem „eko groteska“. Pokud bychom chtěli být ekologičtí k informacím, nebudeme je vyhazovat ale především jse pokusíme nové zbytečné informace nevytvářet.
Gradace nastupuje s příchodem hudby – v podání alternativního skladatele Jana Kalivody, který ji rovněž sám performuje. S pomocí bicích, několika mikrofonů a různých objektů vytváří kvalitní odraz myšlenkového přerodu učence-intelektuála, kterému se začíná „dělat špatně“ z přemíry vědomostí a informací. Výsledné monstr akordy jsou opravdu hudebním zvracením, které dokonale evokuje potřebu dostat ven něco, co nám nědělá dobře. Je to moment, který diváka naplní. Pravdou však zůstává, že ideový proces který nás k tomuto momentu dovedl je divácky zdlouhavý a nudný. Ovšem i to by se dalo odůvodnit jako právě „divákova přehlcenost“ informací přicházející od perfomera.
Eko groteska to však následně naprosto zkazí. Moment, který je naplňující a mohl by být plnohodnotným závěrem představení utne a nasadí na něj jakési prohlášení nyní již osvíceného učence-intelektuála, které v zásadě jediné co vyvolává je smích. „Musíme zjednodušit. Všechno co má čtyři nohy a ocas, to bude kráva. Pes, kůň, želva, tygr...- kráva.“ Představení začíná přetahovat. To je doplněno odpadem, který se všude kolem dostal během učencova prozření-zvracení. Tady už se jedině naskýtá vysvětlení, že scénografka Radka Mizerová prostě chtěla zkusit, jak to vypadá, když celou scénu zaplníme obrovskými barevnými igelitovými pytli. O Kalivodovi, naprosto nepochopitelně ukřižovaném na polystyrenovém kříži a hopkajícím skrze scénu ani nemluvě. Zdá se, že se české divadelní umění rádo inspiruje symboly, které však ve výsledku nedokáže obhájit.
Všechny zmíněné prohřešky proti mému rozezlenému gustu by však byli nepodstatné, pokud by se představení Sifon dokázalo formálně vymezit. Působí dojmem, jako by režisér posadil na jeviště činohru a street performance, pokusil se je zkřížit a bohužel mu z toho vylezla kulhající performance a mírně šílená činohra. Jakoby každý z tvůrců pojal téma po svém a jediné, kde se ve společném představení protli je prostřední část v podobě „vyzvrácení přebytečných informací“. Půl na půl. V zásadě by se dalo hovořit o režijním nedostatku. Režisérem Sifonu však jsou oba dva performeři.
Je určitě důležité ocenit téma, které Sifon přináší. Je velmi aktuální a k tomu celospolečenské – přemíru informací jistě každá z ná občas pociťuje. Zasahují nás na každém kroku na ulici v podobě reklam, oznámení, výstrah, či jen espézetek aut projíždějících kolem. A ani doma člověk úplně neunikne – informační kanály jsou návykové a v domácím prostředí v zásadě vyměňujeme televizi za počítač a internet a ten zase za rádio a hudbu. A když z toho všeho jsme unaveni, usedáme ke knize. A ani jeden z kanálů nám nezaručuje kvalitu sdělované informace. Je mi opravdu líto, že toto vše musí člověk v představení Sifon vypátrat hloubkovou analýzou anotace. Divadlo by totiž přece mělo fungovat i bez ní.
Sifon
eko humoreska
hrají: Vojta Švejda, Jan Kalivoda
námět: Vojta Švejda, Jan Kalivoda
scénář a režie: Vojta Švejda, Jan Kalivoda
scénografická spolupráce: Radka Mizerová
světla: Jan Dorner
-ao-
Zobrazují se příspěvky se štítkemo divadlech. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemo divadlech. Zobrazit všechny příspěvky
pondělí 14. prosince 2009
pátek 4. prosince 2009
Goebbels/Baarová - otazníky střední Evropy
(Praha) - 4.září 2009 měla v pražské Komedii premiéru inscenace Goebbels/Baarová, která zásadním způsobem otevírá novou dramaturgickou sezónu. Přináší rozpaky i úžas, obdiv k herecké empatii a otázky ohledně minulosti.
Dva téměř hodinové monology jsou postaveny na textech dvou autorů – německého dramaturga Olivera Reese, z jehož pera pochází Goebbels a režiséra inscenace Dušana Pařízka, který stojí za Baarovou.
Konečné? Řešení?
Více než samotné režijní řešení inscenace mně zaujalo její dramaturgické zařazení – Komedie po minulé sezóně, kdy uváděla především česká díla z meziválečného období se rozhodla představit českému publiku toto historické období z pohledu německých autorů. Ze společenského pohledu jde o zásadní dramturgický krok, který reaguje na myšlenkové pochody mnohých z nás...Není tomu dávno, kdy jsem se s několika přáteli bavil o kulturním zařazení Čech. Po jasném vlivu německém, během Rakouska-Uherska a hlavně období protektorátu přišlo podivné nemastné neslané kulturní období ovlivněné spíše než slovansky tak socialisticky. S pádem železné opony se ovšem zásadně střetly dvě kultury – zmíněná „česká-socialistická“ a západní. Součástí tohoto kulturního nárazu, který byl stejně divoký jako rozjezd ekonomiky v devadesátých letech je i střet české(a slovenské) kultury s kulturami střední Evropy – a jejich společnou historií, poznamenanou více nacismem než samotným socialismem. V posledních několika letech můžeme sledovat zvýšený zájem o tématiku holokaustu a české historie v rámci nacistické říše. Za všechny mohu spolu s Goebbels/Baarová jmenovat například Oběť Divadla Continuo či právě běžící film Protektor. Ale proč je tomu tak až nyní? Nepostavili jsme se k celému problému nacismu a vztažitě k tomu i naší vlastní kolaborace a osudům našich spoluobčanů tak trochu zády? Máme to vyřešeno?
Evidentně nikoliv. Potvrzují to naše v zásadě „kulturní anomálie“ v podobě neonacismu, který se ze šaškování pár hovádek z vyholenými hlavami přelívá do nebezpečně extrémistické siítě, jež zasahuje až do vysokých pater armády či policie. Kulturní anomálií je v plném slova smyslu a snad je zapříčiněn nedostatečným kulturním vymezením se, které pak přerůstá v nacionální otázky (jež jsou ovšem v dnešních multikulturních městech v zásadě směšné).
Makroregion střední Evropy
Tomáš Samek ve svém článku „O dvojím lidu“ (kulturní čtrnáctideník A2, 19/09) přichází se zajímavou definicí našeho kulturně-společenského smýšlení a tím je zájmeno „my“. „My“ které se vždy vyznačuje svou charakteristikou vůči „oni“, odlišuje se od „nich“. Dle Samka je zásadním převládajícím „My“ ono antikomunistické, vyhraňující se vůči čemukoliv levičáckému...Evidentně si tím řešíme nějakou otázku, možná docházíme k tomu, že onen nenáviděný režim, který nás formoval, byl vlastně formován námi. Ale co když to bylo stejně s oním protektorátním režimem, byla to opravdu implantace z říše, či jsme si ho taky trochu přisvojili? A budeme si někdy tu otázku řešit? Aby pak z toho nevznikl kostlivec ve skříni v podobě neonacistických buněk, které čerpají jen a jenom z nedostatku kulturního vymezení se.
Zde se připojuje zásadní otázka, kterou nám nadhazuje ve svém uchvacujícím monologu Goebbels – jak se má chovat umělec v diktaturním režimu? „Stranou musí jít ideály...tady se dělá propaganda...“ Goebbelsovým ideálním umělcem je právě Baarová – umělec-dělník, krása jak z výrobního pásu. Ale jak by měl reagovat na nacistické erby na přilbách vojáků v Afghánistánu český umělec? Jak by měl potažmo reagovat na naše kulturní vymezení se, které je, de facto, formováno pouze „globální kulturou“? Vrací nás to zpět..naše kulturní vztahy v rámci makroregionu střední Evropy jsou minimální, přeshraničních uměleckých projektů zvlášť směrem k německy hovořícím sousedům vzniká oproti zbytku Evropy žalostně málo a i umělecká spolupráce s naším slovenským bráškou je taky vlastně minimální. Nemohlo by tedy být oním „my“ naše středoevropanství se vší přiznanou historií a kulturou?
Na nakloněné plošině
Oproti velmi důležitému dramaturgickému kroku a okruhu působí samotná inscenace rozpačitě. První co diváka vyvede z míry, je zvláštní „nakloněná plošina“, která zasahuje téměř do poloviny hlediště. Programový leták hlásá střet citů nacistickéh pohlavára a české hvězdy filmového průmyslu a člověk tak v zásadě čeká především citové drama dvou význačných lidí. Goebbels a Baarová se však v zásadě na scéně jen „dotknou“, i když jsou na ni oba dva přítomni. Ohromující je však jejich herecké procítění. Martin Pechlát, vysoký a statný blonďák, který hraje (ve skutečnosti malého a hrbatého) Paula Josepha Goebbelse začíná svou polovinu představení na první pohled familiérně – začátkem svého příběhu. Vzápětí se performance zvrhne do nepřestávající palby jeho prohlášení, fanatických a doslova erotických projevů jeho lásky k vůdci. Někteří bezprostřednější diváci začínají několikrát v průběhu jeho monologu tleskat – nezvykle vzhledem k povaze Divadla Komedie. Martin Pechlát ze sebe opravdu vydává vše a propagandu hustí přímo do diváků, přibije vás k sedadlu. V pravém horním rohu scény celou tu dobu sedí před zrcadlem krásná Gabriela Míčová. Člověk by si jí během Pechlátova monologu téměř nevšiml, pokud by se několikrát nesvlékla a neoblékla do krásných prvorepublikových šatů.
Poté co Goebbels dokončí svůj dramatický příběh, který pospisuje i hořký konec jeho vztahu s Lídou Baarovou, nastupuje na scénu Míčová. V tomto momentu se na chvíli střetně Goebbels a Baarová, jako letmý dotyk procházejícího na ulici. Goebbels zaujímá místo u zrcadla a noří se do mlčení, zatímco Baarová, s lahví šampaňského a jednou cigaretou za druhou vypráví nyní již známý příběh lásky české herečky a německého pohlavára. Na filmařské stoličce působí už pouze obrázkem poražené i když krásné ženy, která nemá již absolutně žádnou moc a jediné, co ji čeká je osud loutky v rukou Říše. Osud zdaleka ne tak dramatický, jak jej podává Goebbels, avšak totálně procítěný..Slzám Gabriely Míčové se nedá odolat a když odchází z jeviště, je to Lída Baarová a ne Míčová, kdo se přichází uklonit. Herecká empatie je v představení Goebbels/Baarová dokonalá.
Oproti dokonalému hereckému projevu se zdá, že mírně pokulhává režijní pojetí. Zařazení monologu Baarové, který napsal Pařízek na motivy Škvoreckého knihy Útěky, se zásadně narušuje homogenita původního Reesova textu, která navíc svou kvalitou ten Pařízkův jednoznačně překonává. Nejenom na základě anotace by divák čekla více „citové interakce“ - osobně jsem čekal ve chvíli, kdy jsem uviděl Baarovou v rohu u zrcadla, zatímco hřímal Goebbels, že se stane sama „zrcadlem“ ke Goebbelsovi. Dovolilo by tak lépe sledovat souběžnost obou navzájem velmi provázaných příběhů.
Dalším zneklidňujícím prvkem je samotná scéna inscenace – a nezdá se že by bylo režijním záměrem aby taková byla. Je podivně vysunuta do diváků, přičemž by na základě rozměrů podia mohla klidně zůstat na něm. A pak je tu ta „nakloněná plošina“, která se jen těžko režijně vysvětluje. Jediné co evokuje, je snad kulisa filmového ateliéru.
Výše zmíněné však nic nemění na tom, že Goebbels/Baarová je strhujícím hereckým představením, které zásadně evokuje kulturní otázky aktuální pro 21. století v Čechách a celé střední Evropě. Dá se tím pádem považovat za inscenační počin nadnárodního významu.
Divadlo Komedie: Goebbels/Baarová 7.11.2009
Oliver Reese/Dušan D. Pařízek
Režie a scéna: Dušan D. Pařízek
Kostýmy: Kamila Polívková
Hrají: Martin Pechlát a Gabriela Míčová
Premiéra: 4.9.2009
Reprízy: 18.11., 22.11., 2.12., 15.12.
Dva téměř hodinové monology jsou postaveny na textech dvou autorů – německého dramaturga Olivera Reese, z jehož pera pochází Goebbels a režiséra inscenace Dušana Pařízka, který stojí za Baarovou.
Konečné? Řešení?
Více než samotné režijní řešení inscenace mně zaujalo její dramaturgické zařazení – Komedie po minulé sezóně, kdy uváděla především česká díla z meziválečného období se rozhodla představit českému publiku toto historické období z pohledu německých autorů. Ze společenského pohledu jde o zásadní dramturgický krok, který reaguje na myšlenkové pochody mnohých z nás...Není tomu dávno, kdy jsem se s několika přáteli bavil o kulturním zařazení Čech. Po jasném vlivu německém, během Rakouska-Uherska a hlavně období protektorátu přišlo podivné nemastné neslané kulturní období ovlivněné spíše než slovansky tak socialisticky. S pádem železné opony se ovšem zásadně střetly dvě kultury – zmíněná „česká-socialistická“ a západní. Součástí tohoto kulturního nárazu, který byl stejně divoký jako rozjezd ekonomiky v devadesátých letech je i střet české(a slovenské) kultury s kulturami střední Evropy – a jejich společnou historií, poznamenanou více nacismem než samotným socialismem. V posledních několika letech můžeme sledovat zvýšený zájem o tématiku holokaustu a české historie v rámci nacistické říše. Za všechny mohu spolu s Goebbels/Baarová jmenovat například Oběť Divadla Continuo či právě běžící film Protektor. Ale proč je tomu tak až nyní? Nepostavili jsme se k celému problému nacismu a vztažitě k tomu i naší vlastní kolaborace a osudům našich spoluobčanů tak trochu zády? Máme to vyřešeno?
Evidentně nikoliv. Potvrzují to naše v zásadě „kulturní anomálie“ v podobě neonacismu, který se ze šaškování pár hovádek z vyholenými hlavami přelívá do nebezpečně extrémistické siítě, jež zasahuje až do vysokých pater armády či policie. Kulturní anomálií je v plném slova smyslu a snad je zapříčiněn nedostatečným kulturním vymezením se, které pak přerůstá v nacionální otázky (jež jsou ovšem v dnešních multikulturních městech v zásadě směšné).
Makroregion střední Evropy
Tomáš Samek ve svém článku „O dvojím lidu“ (kulturní čtrnáctideník A2, 19/09) přichází se zajímavou definicí našeho kulturně-společenského smýšlení a tím je zájmeno „my“. „My“ které se vždy vyznačuje svou charakteristikou vůči „oni“, odlišuje se od „nich“. Dle Samka je zásadním převládajícím „My“ ono antikomunistické, vyhraňující se vůči čemukoliv levičáckému...Evidentně si tím řešíme nějakou otázku, možná docházíme k tomu, že onen nenáviděný režim, který nás formoval, byl vlastně formován námi. Ale co když to bylo stejně s oním protektorátním režimem, byla to opravdu implantace z říše, či jsme si ho taky trochu přisvojili? A budeme si někdy tu otázku řešit? Aby pak z toho nevznikl kostlivec ve skříni v podobě neonacistických buněk, které čerpají jen a jenom z nedostatku kulturního vymezení se.
Zde se připojuje zásadní otázka, kterou nám nadhazuje ve svém uchvacujícím monologu Goebbels – jak se má chovat umělec v diktaturním režimu? „Stranou musí jít ideály...tady se dělá propaganda...“ Goebbelsovým ideálním umělcem je právě Baarová – umělec-dělník, krása jak z výrobního pásu. Ale jak by měl reagovat na nacistické erby na přilbách vojáků v Afghánistánu český umělec? Jak by měl potažmo reagovat na naše kulturní vymezení se, které je, de facto, formováno pouze „globální kulturou“? Vrací nás to zpět..naše kulturní vztahy v rámci makroregionu střední Evropy jsou minimální, přeshraničních uměleckých projektů zvlášť směrem k německy hovořícím sousedům vzniká oproti zbytku Evropy žalostně málo a i umělecká spolupráce s naším slovenským bráškou je taky vlastně minimální. Nemohlo by tedy být oním „my“ naše středoevropanství se vší přiznanou historií a kulturou?
Na nakloněné plošině
Oproti velmi důležitému dramaturgickému kroku a okruhu působí samotná inscenace rozpačitě. První co diváka vyvede z míry, je zvláštní „nakloněná plošina“, která zasahuje téměř do poloviny hlediště. Programový leták hlásá střet citů nacistickéh pohlavára a české hvězdy filmového průmyslu a člověk tak v zásadě čeká především citové drama dvou význačných lidí. Goebbels a Baarová se však v zásadě na scéně jen „dotknou“, i když jsou na ni oba dva přítomni. Ohromující je však jejich herecké procítění. Martin Pechlát, vysoký a statný blonďák, který hraje (ve skutečnosti malého a hrbatého) Paula Josepha Goebbelse začíná svou polovinu představení na první pohled familiérně – začátkem svého příběhu. Vzápětí se performance zvrhne do nepřestávající palby jeho prohlášení, fanatických a doslova erotických projevů jeho lásky k vůdci. Někteří bezprostřednější diváci začínají několikrát v průběhu jeho monologu tleskat – nezvykle vzhledem k povaze Divadla Komedie. Martin Pechlát ze sebe opravdu vydává vše a propagandu hustí přímo do diváků, přibije vás k sedadlu. V pravém horním rohu scény celou tu dobu sedí před zrcadlem krásná Gabriela Míčová. Člověk by si jí během Pechlátova monologu téměř nevšiml, pokud by se několikrát nesvlékla a neoblékla do krásných prvorepublikových šatů.
Poté co Goebbels dokončí svůj dramatický příběh, který pospisuje i hořký konec jeho vztahu s Lídou Baarovou, nastupuje na scénu Míčová. V tomto momentu se na chvíli střetně Goebbels a Baarová, jako letmý dotyk procházejícího na ulici. Goebbels zaujímá místo u zrcadla a noří se do mlčení, zatímco Baarová, s lahví šampaňského a jednou cigaretou za druhou vypráví nyní již známý příběh lásky české herečky a německého pohlavára. Na filmařské stoličce působí už pouze obrázkem poražené i když krásné ženy, která nemá již absolutně žádnou moc a jediné, co ji čeká je osud loutky v rukou Říše. Osud zdaleka ne tak dramatický, jak jej podává Goebbels, avšak totálně procítěný..Slzám Gabriely Míčové se nedá odolat a když odchází z jeviště, je to Lída Baarová a ne Míčová, kdo se přichází uklonit. Herecká empatie je v představení Goebbels/Baarová dokonalá.
Oproti dokonalému hereckému projevu se zdá, že mírně pokulhává režijní pojetí. Zařazení monologu Baarové, který napsal Pařízek na motivy Škvoreckého knihy Útěky, se zásadně narušuje homogenita původního Reesova textu, která navíc svou kvalitou ten Pařízkův jednoznačně překonává. Nejenom na základě anotace by divák čekla více „citové interakce“ - osobně jsem čekal ve chvíli, kdy jsem uviděl Baarovou v rohu u zrcadla, zatímco hřímal Goebbels, že se stane sama „zrcadlem“ ke Goebbelsovi. Dovolilo by tak lépe sledovat souběžnost obou navzájem velmi provázaných příběhů.
Dalším zneklidňujícím prvkem je samotná scéna inscenace – a nezdá se že by bylo režijním záměrem aby taková byla. Je podivně vysunuta do diváků, přičemž by na základě rozměrů podia mohla klidně zůstat na něm. A pak je tu ta „nakloněná plošina“, která se jen těžko režijně vysvětluje. Jediné co evokuje, je snad kulisa filmového ateliéru.
Výše zmíněné však nic nemění na tom, že Goebbels/Baarová je strhujícím hereckým představením, které zásadně evokuje kulturní otázky aktuální pro 21. století v Čechách a celé střední Evropě. Dá se tím pádem považovat za inscenační počin nadnárodního významu.
Divadlo Komedie: Goebbels/Baarová 7.11.2009
Oliver Reese/Dušan D. Pařízek
Režie a scéna: Dušan D. Pařízek
Kostýmy: Kamila Polívková
Hrají: Martin Pechlát a Gabriela Míčová
Premiéra: 4.9.2009
Reprízy: 18.11., 22.11., 2.12., 15.12.
čtvrtek 3. prosince 2009
Oběť... Netradiční monodrama Divadla Continuo
Divadlo Continuo přišlo na jaře roku 2009 s premiérou sólového představení v podání Ivo Jurečky. Představení, pod kterým je režijně podepsán umělecký vedoucí Continua Pavel Štourač je působivé a pro mnohé může být až destruktivní.
Oběť sleduje příběh lékaře židovského původu, který přes Itálii utíká do Argentiny. A my s ním. Každý máme své číslo palubního lístku, který Vám na začátku představení dá děsivá parodie vojáka. Všichni jsme na jedné lodi.
Přichází však zádrhel, úředník imigračního úřadu nebyl ten správný, podplacený, a lékař zůstává v Německu...a my s ním.
Děti? Ano, má chlapečka a holčičku. Tedy ne! Bezdětný...manželka? Manželka se stará o děti....NE! Manželka se stará....manželka se stará sama o sebe.
Lvov, Krakow...Birkenau...Osvětim.
Roztáčí se před námi děsivá historie jednoho lidského osudu, fascinace mocí a ptaní se po smyluplnosti jednoho lidského života. Lékař přežívá tyfus, trpí.
A pak má na sobě nacistický kabát a jen ukazuje – napravo, nalevo, nalevo, nalevo, napravo, nalevo...Nalevo do plynu, napravo do pracovního nasazení.
Deníkové zápisky, které Ivo Jurečka cituje, se vztahují na dvě věci – kvalita večeře a číslo dnešního transportu.
Lékař staví v Osvětimi školu pro děti, maluje jim trpazliky...A pak dvojčata, jak je úžasné sledovat dvojčata, nemoci jim společné a jak na ně každé z nich reaguje...Najednou jsou všude boty, vlasy, talíře i příbory....brýle.Brýle se roztečou před očima a zůstane hmota, lidská hmota se kterou si hraje.
Obět sleduje příběh lékaře židovského původu, který přes Itálii utíká do Argentiny. Každý máme své číslo palubního lístku, které Vám na začátku předá děsivá karikatura vojáka. Všichni jsme na jedné lodi...
A Lékař? Nepamatuji si jeho jméno..nestojí za to. Na konci se jednomu ani tleskat nechce, taková historie si potlesk nezaslouží. Ale každý, přestože otřesen smrští hrůzy, musí vzdát
hold Ivo Jurečkovi, který na sebe vzal tu oběť společné historie a odvážil se s ní přijít na prkna.
Pavel Štourač šel s inspirací za těmi nejpostiženějšími – scénář je složen na základě výpovědí Eriky Bezdíčkové, Marty Kottové a Adolfa Burgera – žijících pamětníků a bývalých vězňů koncentračního tábora Osvětim. Inspiruje se také materiály z knihy Mnegele-Anděl smrti či Weissovy hry Přelíčení. Jurečkovo představení tne do živého v době, kdy si myslíme že vše už je daleko za námi...
Obět coby činoherní monodrama je z pohledu Continua a jeho tvorby dost netradiční záležitostí.Oproti původně novocirkusovým technikám a žánru site specific divadla se performence přemístila dovnitř, na prostor typické malé scény – pro tentokrát karlínského Undergroundu. Přesto je v každém pohybu Ivo Jurečky cítit pohybový náboj, i malý krok, pohyb ramen se zdá býti významějším, vidíme každou z imaginárních postav, jakoby formovali jeho pohyb, tak jej formují ostatní lidé ve společném prostoru.
Divadlo Continuo: Oběť
23.10.2009, Prostor Underground, Karlín
Obsazení: Ivan Jurečka, Kateřina Šobáňová, Lianca Pandolfini, Pavel Štourač
Scénář: Ivan Jurečka, Pavel Štourač
Režie: Pavel Štourač
Dramaturgie: Jana Pilátová
Výtvarná spolupráce: Helena Štouračová, Kristýna Patková
Hudba: Lianca Pandolfini, Pavel Štourač
Světla: Michal Kalivoda, Pavel Štourač
Produkce: Zuzana Bednarčiková, Jakub Vedral, ART Prometheus
Premiéry: 5. a 6.3.2009
Reprízy: 10. a 11.12.2009
Oběť sleduje příběh lékaře židovského původu, který přes Itálii utíká do Argentiny. A my s ním. Každý máme své číslo palubního lístku, který Vám na začátku představení dá děsivá parodie vojáka. Všichni jsme na jedné lodi.
Přichází však zádrhel, úředník imigračního úřadu nebyl ten správný, podplacený, a lékař zůstává v Německu...a my s ním.
Děti? Ano, má chlapečka a holčičku. Tedy ne! Bezdětný...manželka? Manželka se stará o děti....NE! Manželka se stará....manželka se stará sama o sebe.
Lvov, Krakow...Birkenau...Osvětim.
Roztáčí se před námi děsivá historie jednoho lidského osudu, fascinace mocí a ptaní se po smyluplnosti jednoho lidského života. Lékař přežívá tyfus, trpí.
A pak má na sobě nacistický kabát a jen ukazuje – napravo, nalevo, nalevo, nalevo, napravo, nalevo...Nalevo do plynu, napravo do pracovního nasazení.
Deníkové zápisky, které Ivo Jurečka cituje, se vztahují na dvě věci – kvalita večeře a číslo dnešního transportu.
Lékař staví v Osvětimi školu pro děti, maluje jim trpazliky...A pak dvojčata, jak je úžasné sledovat dvojčata, nemoci jim společné a jak na ně každé z nich reaguje...Najednou jsou všude boty, vlasy, talíře i příbory....brýle.Brýle se roztečou před očima a zůstane hmota, lidská hmota se kterou si hraje.
Obět sleduje příběh lékaře židovského původu, který přes Itálii utíká do Argentiny. Každý máme své číslo palubního lístku, které Vám na začátku předá děsivá karikatura vojáka. Všichni jsme na jedné lodi...
A Lékař? Nepamatuji si jeho jméno..nestojí za to. Na konci se jednomu ani tleskat nechce, taková historie si potlesk nezaslouží. Ale každý, přestože otřesen smrští hrůzy, musí vzdát
hold Ivo Jurečkovi, který na sebe vzal tu oběť společné historie a odvážil se s ní přijít na prkna.
Pavel Štourač šel s inspirací za těmi nejpostiženějšími – scénář je složen na základě výpovědí Eriky Bezdíčkové, Marty Kottové a Adolfa Burgera – žijících pamětníků a bývalých vězňů koncentračního tábora Osvětim. Inspiruje se také materiály z knihy Mnegele-Anděl smrti či Weissovy hry Přelíčení. Jurečkovo představení tne do živého v době, kdy si myslíme že vše už je daleko za námi...
Obět coby činoherní monodrama je z pohledu Continua a jeho tvorby dost netradiční záležitostí.Oproti původně novocirkusovým technikám a žánru site specific divadla se performence přemístila dovnitř, na prostor typické malé scény – pro tentokrát karlínského Undergroundu. Přesto je v každém pohybu Ivo Jurečky cítit pohybový náboj, i malý krok, pohyb ramen se zdá býti významějším, vidíme každou z imaginárních postav, jakoby formovali jeho pohyb, tak jej formují ostatní lidé ve společném prostoru.
Divadlo Continuo: Oběť
23.10.2009, Prostor Underground, Karlín
Obsazení: Ivan Jurečka, Kateřina Šobáňová, Lianca Pandolfini, Pavel Štourač
Scénář: Ivan Jurečka, Pavel Štourač
Režie: Pavel Štourač
Dramaturgie: Jana Pilátová
Výtvarná spolupráce: Helena Štouračová, Kristýna Patková
Hudba: Lianca Pandolfini, Pavel Štourač
Světla: Michal Kalivoda, Pavel Štourač
Produkce: Zuzana Bednarčiková, Jakub Vedral, ART Prometheus
Premiéry: 5. a 6.3.2009
Reprízy: 10. a 11.12.2009
středa 2. prosince 2009
Tartuffe trochu jinak
Moliérův příběh o lstivém a přetvařujícím se Tartuffovi každý dobře zná. Režisér Jan Frič se však nespokojil jen s historickou hrou. Zachoval zde hlavní motiv a děj, ale pozměnil prostředí, jazyk a stvořil pár nových postav. Nacházíme se v Paříži v polovině 17. století. Na zeleně nasvíceném jevišti tančí tmavé postavy. V bytě jednoho z halvních hrdinů - Orgona probíhá večírek. Bujné veselí přerušuje příchod staré dámy - Orgonovy matky. Navzdory svému stáří umí pěkně nadávat. Pohled se však vzápětí stáčí na Orgona, který je tu představen jako vášnivý zahrádkář. Dalším překvapením jsou dva úředníci, kteří se tu čas od času zastaví, aby ohodnotili výkony a při velkém hluku herce napomenou. Na konci hry se z nich stanou exekutoři, kteří nemilosrdně zabavují Orgonův majetek. A aby těch proměn nebylo málo, do třetice se nám představí jako investoři, kteří prokoukli Tartuffovu přetvářku. Z Orgonova domu nakonec udělají kasino, kde se navzdory všem křivdám všichni seskupí kolem Tartuffa a spokojeně se pohupují do rytmu jeho písně.
Velká originalita se projevuje v zásadních pasážích hry, které jsou převzaté např. od Honzy Nedvěda, ten uvažuje, co bude, jestli neni žádnej Bůh. Nemalou roli tu hrají výroky Nietzscheho o pravdě a lži nebo Egona Bondyho o tom, jak se bojí.
Každý tu mluví tak, jak mu pusa narostla a na diváka se neohlíží. Zářným příkladem je moravský hantec služebné Doriny, a proto atmosféra je příjemně uvolněná a zostřuje se jen tehdy, když na scénu vstupuje buď Tartuffe nebo Orgon. Jsou to totiž jediné dvě postavy, které zažijí velký pád a úspěch. Každý však v jiném pořadí. Mají v sobě potenciál, který by měli naplnit a předvést co nejlépe. Pavel Liška v roli Tartuffa se postupně přes puritánského až svatého žebráka dostává k otevřenému vypočítavci a kruťasovi. To velice dobře ztvárňuje ve chvíli, kdy vyhání Orgona z jeho vlastního domu, nadává mu do hlupáků a naivků. Naopka Jiří Ornest coby Orgon je zezačátku celý nadšený, vychvaluje Tartuffa a bezmezně mu věří. Nesmírně se rozčiluje ve chvíli, kdy konečně prozře, ale vzápětí je zatlačen do kouta a uchyluje se k mlčenlivé laxonosti. Důkazem je text písně - Tak odjíždí poslední kovboj, se kterým se stařičký Orgon ztotožňuje. Vousy ke kolenům a nepřítomný pohled mluví za vše.
Velká originalita se projevuje v zásadních pasážích hry, které jsou převzaté např. od Honzy Nedvěda, ten uvažuje, co bude, jestli neni žádnej Bůh. Nemalou roli tu hrají výroky Nietzscheho o pravdě a lži nebo Egona Bondyho o tom, jak se bojí.
Každý tu mluví tak, jak mu pusa narostla a na diváka se neohlíží. Zářným příkladem je moravský hantec služebné Doriny, a proto atmosféra je příjemně uvolněná a zostřuje se jen tehdy, když na scénu vstupuje buď Tartuffe nebo Orgon. Jsou to totiž jediné dvě postavy, které zažijí velký pád a úspěch. Každý však v jiném pořadí. Mají v sobě potenciál, který by měli naplnit a předvést co nejlépe. Pavel Liška v roli Tartuffa se postupně přes puritánského až svatého žebráka dostává k otevřenému vypočítavci a kruťasovi. To velice dobře ztvárňuje ve chvíli, kdy vyhání Orgona z jeho vlastního domu, nadává mu do hlupáků a naivků. Naopka Jiří Ornest coby Orgon je zezačátku celý nadšený, vychvaluje Tartuffa a bezmezně mu věří. Nesmírně se rozčiluje ve chvíli, kdy konečně prozře, ale vzápětí je zatlačen do kouta a uchyluje se k mlčenlivé laxonosti. Důkazem je text písně - Tak odjíždí poslední kovboj, se kterým se stařičký Orgon ztotožňuje. Vousy ke kolenům a nepřítomný pohled mluví za vše.
Goebbels, Baarová/ Tvrdost, sentiment
Na jevišti stojí noční stolek, u kterého sedí mladá žena v kombiné. Vzápětí přichází plavovlasý muž v bleku. První, co z jeho úst slyšíme, jsou stížnosti.〟Jeden by si tu připadal málem jak doma", pronese na jeho adresu moje kolegyně. Tón mladíkova hlasu je místy zábavný až groteskní, jindy naprosto zoufalý nebo ironický. Martin Pechlát představující Geobbelse vystihuje člověka, který v životě zažil nejedno pokoření a ústrk, dokonce kvůli svému zranění nadosmrti kulhal. Nikomu nebyl dost dobrý a každý jím pohrdal. Jeho život se však zcela změnil po nástupu nacismu. Z nedoceněné lidské bytosti se stal pan ministr a rozhodčí o životě a smrti. Člověk zvyklý na přepych a na nejlepší zacházení. Osoba, která najednou měla vše, co chtěla. Vinil Židy z peněžních machinací kvůli svému neúspěchu na postu úředníka v bance. Nenávist živená jeho vlastní ješitností vyústila v touhu je vyhladit. Když dokončí monolog o svém životě, vstává od nočního stolku drobná žena. Jmenuje se Lída Baarová, česká herečka v Berlíně a také Goebbelsova milenka. Zapaluje si jednu cigaretu za druhou, popíjí bílé víno a vzpomíná. Na první pohled velice temperamentní žena s tmavě červenými rty, v bílých splývavých šatech, se vrací do těch nejtajnějších myšlenek z doby, kdy ještě měla uznání a šarm. Během několika minut se její sebejistot mění ve vodopád výčitek, slz a otazníků. Role Goebbelsovy milenky nebyla zřejmě jednoduchá, oba se sice milovali, osud je však nakonec nemilosrdně rozdělil. S touto rolí si velice dobře poradila herečka Gabriela Míčková, která ze sebe na jevišti vydala všechno. Dokonce uronila i pár slz. Nakonec se zvedá ze židle, Goebbels přichází k ní, oba se zhluboka uklání a odcházejí za obrovského potlesku, který jim po právu náleží. Autor Goebbelsova scénáře, Oliver Reese, který přijal pozvání divadla na besedu, hodnotí Baarovou slovy: 〟Hlavně nemějte soucit se ženou, protože brečí." Šéf činohry ve Frankfurtu původně hru napsal pro čtyři muže. Musel se přitom prokousat deseti tisíci stránkami původních Geobbelsových deníků. Z nich vytvořil scénář o čtyřiceti stranách. Povaha Geobbelse se prý projevuje hlavně jazykem, který používá.〟Pro sebe si vymyslel roli proroka, proto byl tak dobrý propagátor. Neměl sice schopnost řečit, ale uměl připravit a vybičovat lidi, " říká O Goebbelsovi Reese. Oliverovi se na provedení v divadle Komedie nejvíce líbilo to, že Dušan David Pařízek do druhé poloviny přidal monolog Lídy Baarové. Dál také zmínil slovní hříčky, které se tu objevují (NSDAP - Nyní si dopřejeme alibitickou prácičku). David Pařízek pojal představení jako kontrast dvou postav, které toho měly dost společného. Baarová působí oproti Goebbelssovi naprosto nudně a sentimentálně (sedí, brečí, pije). I jejich scénáře mají odlišný původ. Baarová žije ze svých vzpomínek, Goebbelse zrekonstruovali z jeho deníků. Její ústřední téma je "Žena jsem, nic víc", on odráží moc třetí říše.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)