recept na nechutenství

shnilý tuřín
pohanka
klasy všech druhů obilí
kousky zmrzlé dýně
košťály
červená řepa
Nejprve vezmeme mísu či kotel, který je po ruce. Do vlažné vody vhodíme výše uvedené ingredience. Červená řepa je obzvláště výhodná, dodá polévce „jedlé“ růžové zabarvení. A dobrou chuť!

Toto je recept na obvyklou polévku, kterou dostávali vězni v koncentračním táboře Osvětim. Výjimečně v ní mohli nalézt i kousek masa, pokud měli opravdu velké štěstí a kuchař si spletl kotle. Ty masové byly určeny pro esesmany a dozorčí. K polévce dostávali i chleba, ovšem denně pouze okolo 300 gramů, což je asi 7 a půl tenkého krajíčku. Krom toho na každý kotel připadalo asi 10 vězňů.
Každý z vězňů při sobě neustále nosil svojí lžíci, aby byl v době jídla připraven. Tento pro nás běžný nástroj byl velmi ceněný a každý si jej pečlivě hlídal, stejně jako nádobu, do které stravu dostával. Misky byly také nedostatkovým zbožím, proto se využívalo vše, co bylo po ruce. Nezřídka to nebylo nic jiného než nočník vymytý studenou vodou. Později však jedli vězni přímo z kotle.

Improvizace nazvaná Eéliška

Všude venku je tma, když vcházíme do divadla Kámen, kam jsme přišli na premiéru hry Eliška. Jinak také nazvané: improvizované noční setkání s palčivě hubenou rodinou historií, nad prázdným stolem s několika židlemi. Tento název už říká mnohem více a na představení plně sedí. Divadlo je malinké jako pokojíček pro panenky a tak nás ani nepřekvapí, když vcházíme do sálu, kde hlediště má asi pět řad po sedmi. Přitisknutí ke stěnám stojí herci, kteří se střídají a pořád dokolečka čtou nesmyslný text: …skoro každý prázdniny jsme sem skoro všichni…někdo tady i bydlel, žejo…někdo tady prostě bydlel…když se na to teď zpětně dívám, divím se, že se nikdy nikomu nic vážnýho nestalo…pro Eélišku jsme třeba nebyli dost zajímaví…pro Eélišku.
Byli jste někdy na nějaké improvizaci?? Jestli ano, pak víte, že divadlo plánované třeba na 90 minut se snadno protáhne na dvojnásobek. Přesně to se také stalo. Diváci zařezaní do sedaček se neodvážili ani muknout, natož se zvednout a odejít. Pro lidi, kteří mají dost času nad tímto performance přemýšlet, to není zatěžující. Ale co si s tím mají počít diváci, kteří chtěli mít jednorázový zážitek? Kteří to chtěli pochopit už v tom divadle? Mají holt smůlu.
Představení Eéliška je velice svérázné. Rozhodně to není typ umění, které představí divákovi svou ideu hned a naservírovanou tak, aby ji pochopil.
Herci si pro svou potřebu vyhradili první řadu hlediště, odkud vycházejí na pódium. Jsou tím blíž divákovi, ale jen fyzicky. Tím, co se snaží říct se neblíží naprosto nikomu.
Divák je hned na začátku vrhnut do reality, kterou pochopí jen zčásti. Pár kamarádů z dětství se scházejí, aby oslavili Silvestra. Místo děje odhadneme podle náznaků. Zřejmě je to nějaká stará ocelárna nebo elektrárna? Všechny mužské postavy se neustále zmiňují o jakési Eélišce, ale nikdo neví, kdo to má být. Prý nosila kdysi dávno u sebe nějaký ostrý předmět. Byla psychicky nemocná? Proč jí vůbec mají všichni tak rádi? Otázkou je, jestli samotní herci to vědí či ne? Melou páté přes deváté, někdy se zaseknou a opakují jednu jedinou větu. Jindy stojí a tupě zírají před sebe. Na místě činu je asi zima, pochmurno a nemají co jíst. Jejich hostitelka se tam totiž skrývá zřejmě před policií. Co provedla? Někdo si stěžuje, někdo chce jít hledat již zmíněnou Elišku… Herci se na malém pódiu střídají celkem čile. Ale všechno působí drobet zdlouhavě, zmateně a vyvrcholení nastává až ve chvíli, kdy se objeví tajemná Eéliška. V přítmí divák vidí obrysy nůžek, kterými přejíždí kolem hlavy svých obětí. Jednoho muže dokonce zabije.
Kdo chce, má o čem přemýšlet, ostatní zřejmě odcházejí se smíšenými pocity.

Představení Sifon je polovičaté a přitom přetahuje

Alfréd ve dvoře sáhnul s „eko groteskou“ tentokráte vedle


Sifon, eko groteska, je jednou z nových inscenací, které přináší Motus o.s. do divadla Alfréd ve dvoře. Za jejím vznikem stojí tvůrčí duo Vojta Švejda a Jan Kalivoda, kteří se oba dva potkávají v rámci Divadla Krepsko a několika dalších občasných souborů.

Představení Sifon má jednoduchou formu. Sestává se v zásadě z monologu učence-intelektuála, sedícího na židli u stolku s lampičkou a nahrávacím zařízením. Hovoří zmateně, záměrně bezobsažně, tak aby působil coby pseudo intelektuální egoman. Je to vskutku vtipné. Stejně tak vtipné je, že mluví slovensky. Přesto, že mám polovinu rodiny na Slovensku, rád se některým slovenským výrazům zasměji. Ovšem po pěti minutách přestává být takto postavený monolog vtipný a působí zoufale a uboze. Vojtěch Švejda v něm však vydrží pokračovat minimálně dalších dvacet minut aniž by jej jakkoli změnil. Pronáší nedokončené filosofické pravdy, útržky vědomostí, skáče od tématu k tématu. Vzhledem k aranži představení divák netrpělivě čeká na nějaký dynamický prvek, gradaci tématu, který před námi Švejda chrlí. Jak uvádí anotace, hrdina představení nedokáže odolávat přetlaku informací, které se v něm v moderním světě hromadí a dochází k nutnosti „vyprázdnit se“, hodit informace do odpadu. Téma je to více než aktuální, bohužel bez anotace k nám těžko vystoupí a o to hůře se pak spojuje s názvem „eko groteska“. Pokud bychom chtěli být ekologičtí k informacím, nebudeme je vyhazovat ale především jse pokusíme nové zbytečné informace nevytvářet.
Gradace nastupuje s příchodem hudby – v podání alternativního skladatele Jana Kalivody, který ji rovněž sám performuje. S pomocí bicích, několika mikrofonů a různých objektů vytváří kvalitní odraz myšlenkového přerodu učence-intelektuála, kterému se začíná „dělat špatně“ z přemíry vědomostí a informací. Výsledné monstr akordy jsou opravdu hudebním zvracením, které dokonale evokuje potřebu dostat ven něco, co nám nědělá dobře. Je to moment, který diváka naplní. Pravdou však zůstává, že ideový proces který nás k tomuto momentu dovedl je divácky zdlouhavý a nudný. Ovšem i to by se dalo odůvodnit jako právě „divákova přehlcenost“ informací přicházející od perfomera.
Eko groteska to však následně naprosto zkazí. Moment, který je naplňující a mohl by být plnohodnotným závěrem představení utne a nasadí na něj jakési prohlášení nyní již osvíceného učence-intelektuála, které v zásadě jediné co vyvolává je smích. „Musíme zjednodušit. Všechno co má čtyři nohy a ocas, to bude kráva. Pes, kůň, želva, tygr...- kráva.“ Představení začíná přetahovat. To je doplněno odpadem, který se všude kolem dostal během učencova prozření-zvracení. Tady už se jedině naskýtá vysvětlení, že scénografka Radka Mizerová prostě chtěla zkusit, jak to vypadá, když celou scénu zaplníme obrovskými barevnými igelitovými pytli. O Kalivodovi, naprosto nepochopitelně ukřižovaném na polystyrenovém kříži a hopkajícím skrze scénu ani nemluvě. Zdá se, že se české divadelní umění rádo inspiruje symboly, které však ve výsledku nedokáže obhájit.
Všechny zmíněné prohřešky proti mému rozezlenému gustu by však byli nepodstatné, pokud by se představení Sifon dokázalo formálně vymezit. Působí dojmem, jako by režisér posadil na jeviště činohru a street performance, pokusil se je zkřížit a bohužel mu z toho vylezla kulhající performance a mírně šílená činohra. Jakoby každý z tvůrců pojal téma po svém a jediné, kde se ve společném představení protli je prostřední část v podobě „vyzvrácení přebytečných informací“. Půl na půl. V zásadě by se dalo hovořit o režijním nedostatku. Režisérem Sifonu však jsou oba dva performeři.
Je určitě důležité ocenit téma, které Sifon přináší. Je velmi aktuální a k tomu celospolečenské – přemíru informací jistě každá z ná občas pociťuje. Zasahují nás na každém kroku na ulici v podobě reklam, oznámení, výstrah, či jen espézetek aut projíždějících kolem. A ani doma člověk úplně neunikne – informační kanály jsou návykové a v domácím prostředí v zásadě vyměňujeme televizi za počítač a internet a ten zase za rádio a hudbu. A když z toho všeho jsme unaveni, usedáme ke knize. A ani jeden z kanálů nám nezaručuje kvalitu sdělované informace. Je mi opravdu líto, že toto vše musí člověk v představení Sifon vypátrat hloubkovou analýzou anotace. Divadlo by totiž přece mělo fungovat i bez ní.

Sifon
eko humoreska
hrají: Vojta Švejda, Jan Kalivoda
námět: Vojta Švejda, Jan Kalivoda
scénář a režie: Vojta Švejda, Jan Kalivoda
scénografická spolupráce: Radka Mizerová
světla: Jan Dorner

-ao-

Hudebníci Mulholland Drive ve Smetanově síni

Filharmonický orchestr Praha přivítá Nový rok domácími koncerty v Obecním domě a Rudolfinum.

Praha. Filharmonický orchestr Praha se po dlouhé době vrací z „Hollywoodu“. Tvůrci filmové hudby pokračují v tradici Novoročních koncertů na domovské půdě. Orchestr předních hudebníků a sólistů vystoupí hned dvakrát.

První „Silvestrovský“ koncert se koná ve Smetanově síni Obecního domu ve čtyři hodiny odpoledne. Na programu je přichystána Dvořákova symfonie Z Nového světa, Ravelovo Bolero a proslulá Mozartova skladba Don Giovanni, jež měla svou světovou premiéru roku 1787 v Nosticově divadle, dnes Stavovském. Tehdy ji Mozart věnoval Praze.

Taktovku koncertu drží Švýcar Boris Perrenoud. Poslední den roku patří klasice.

Nejinak tomu bude následujícího svátečního dne taktéž ve čtyři hodiny odpoledne. Milovníci klasické hudby však zavítají do prostor hlavního koncertního sálu Rudolfina – Dvořákově síni.

Na Novoročním koncertu zazní árie z Don Giovanni a La Boheme v podání světové sopranistky Andy-Louise Bogzy . Filharmonický orchestr zahraje Smetanovu Má vlast, Dvořákovy Slovanské tance a výběr z děl Straussovy dynastie, jako například Cikánský baron, valčík Na krásném modrém Dunaji či Anenská polka.

Dirigentem orchestru bude Friedemann Riehle, jenž se spolu s dalšími pražskými muzikanty podílel na vzniku Filharmonického orchestru Praha v roce 1994 a stojí za pořádáním prestižních Plesů v opeře.

Filharmonický orchestr Praha se proslavil nejen svými vystoupeními, interpretacemi populárních Deep Purple, Led Zeppelin, či Pink Floyd, ale zejména nahráváním hudby k snímkům zlatého a stříbrného plátna. V seznamu filmů dominují názvy a jména jako David Lynch, Elmer Bernstein, Roman Polanski, Harry Potter, Noční můra z Elm Street či Star Trek.

První koncert Filharmonického orchestru Praha se uskutečnil ve Španělském sále Pražského hradu v den vzniku samostatného Československa 28. 10. 1994, poprvé od rozdělení a vzniku dvou států – České republiky a Slovenska. Na své první turné roku 1995 vyrazili do Švýcarska. Následovala turné v Japonsku, Berlíně, Belgii, Jordánsku a mnoha dalších míst.

Orchestr nahrává ve studiu Smečky, pár kroků od Václavského náměstí. Studio pojme kapacitu celého orchestru, maximálně devadesát hudebníků a sboristů. Často spolupracují se prominentními značkami DECCA, EMI a SonyBMG.

O mlze, naději a punčocháčích

Naposledy ho viděla v den deště, co zaleze do lodiček, do punčocháčů, a je jedno, jak tlusté jsou, schováváš si je na doma, až je rovnoměrně rozložíš na topení.

Nasedla na tramvaj, vyjela na kopec, jeden ze čtyř, co tvoří Město - vzpomněla si - ve svém fiktivním čase se věnoval americkým historikům.

Byla si jista, že vysoko nad místem spatří, jak řeka plyne, jak auta lehce zdolávají své směry a jak je vlastně všechno ok. Ale uviděla jen mlhu.

Otočila se a šla domů.

Důvodem toho, proč vidíš mlhu, je sluneční vítr, vysvětlila ji kamarádka, která má ve Vesmíru přehled a po nocích se nekonečným prostorem vznáší a ví, že kol Jupiteru se pohybuje záhadná skvrna.

Jak šla, bylo jí vše jasnější. No jasně, rozdělání ohně je hračka! (Tenkrát však měla problémy; dokonce i se zapalováním své vlastní karmy)

Luskla prsty, zaslechla skřípající brzdy létajícího zubního kartáčku, natolik výkonného, aby ji dopravil domů.

*

Proletěli jeho čtvrtí velkých oken a velkých neuskutečněných skutků. Jen tu a tam zablikala jako elektrická bludička naděje. Tu a tam se rozsvítil neonový nápis laciného obchodu: LOVE OU, jinak byla tma.

*

Dorazili domů. Kosmická přítelkyně ji už čekala.

A tak ji vyprávěla, jak prožila jeden ze svých dnů, jeden z těch podivně snových dnů. O mlze, o punčocháčích, o vesmíru, o tom, jak si myslela, že je vše ok, o naději, o lásce, o bludičkách, nemělo to hlavu, ani patu, jediný logický sleď, našpekovaný arytmy.

Znejistila. Potřebovala cigaretu. Nekouřila. Měla to být její čtvrtá v životě. Potřebovala udělat uzel. Našla šátek. Potřebovala se rozmáchle pohybovat. Udělala tři polné kruhy kolem stolu. Hledala zapalovač.

- NEURČITĚ -

"Tady," připálila ji Kosmická. Na vděk kývla. S prvním vydechnutím to z ní spadlo. Sedla si na okno, vydechla podruhé, zahlédla svůj obraz.

Horneti mají za sebou sérií utkání s Kunicemi

Praha/Velké Popovice - Po půl roce to vypadá, že snažení realizačního týmu amatérského hokejového mužstva HC Hornets se začíná vyplácet. Mladý tým má za sebou několik prvních tréninkových bloků a čtyři přátelská utkání s o mnoho zkušenějším týmem HC Kunice. Mimo to se prohloubila intenzivní přátelská spolupráce s mužstvem ForFun, takže si někteří z hornetů zahráli pražskou ligu, která, pokud vše dopadne jak má, čeká celý tým již v příští sezoně.

Počátkem září se příprava pražského týmu přesunula z Velkých Popovic zpátky na známou Štvanici, kde do té doby ještě nebyla připravena ledová plocha. Po angažování trenéra právě na popovické tréninky se tým rozhodl v tomto trendu pokračovat a tak od října vede tradiční sobotní tréninky kouč Válec.

Hornets se domluvili na ob-týdenních přátelských utkáních s mužstvem HC Kunice na jejich ledě, tedy v již zmiňovaných Velkých Popovicích. Zatím se uskutečnila čtyři vzájemná utkání. Rozdíl mezi mužstvy byl z počátku více než markantní. Zkušenější Kunice, navíc obohacené o některé mladé hráče z dorosteneckého týmu Velkých Popovic, si dělali na ledě v prvním utkání téměř co chtěli a zaslouženě zvítězili. Konečný výsledek 2:6 byl snad až příliš mírný, také díky skvělému gólmanovi hostí a střelecké nemohoucnosti domácích. V třech zápasech se však herní projev Pražanů viditelně zlepšil a byli důstojným soupeřem s již velkou dávkou hokejovosti, ve svém herním projevu. Výsledkově to bohužel nebylo velké zlepšení, avšak vedení Hornets ani po posledním prohraném utkání peměrem 4:12 nekrčí rameny: „Předem všem moc děkuji a chválim za nedělní zápas proti Kunicím. Po dvou třetinách 7:4 nebylo špatný. Hráli jsme hokej, nahrávali a bylo i hodně šancí. V poslední třetině jsme to vzdali a vrátili se bohužel na rybník, ale to snad časem vypilujem. No a kde jinde než na tréninkách, které se už začínají na naší hře podepisovat. Největší radost mám ale z toho kádru. Teď už je jasný kdo jsou Horneti! A to máme ještě pár borců v záloze,“ shrnul pozitivně vystoupení svého mužstva na stránkách tymuj.cz uznávaný šéf kabiny Martin Šíma.

Horneti na sobě pracují a především herně je to konečně znát. Druhou nedílnou součástí úspěchu je však udržet mužstvo pohromadě a pod akceptovatelnou disciplínou. A to se zatím na štvanickém ostrově daří.

mjk

Štvanice má nové domácí mužstvo

Praha - Tady se psala historie československého hokeje. V roce 1931 se zde sehrálo první české utkání na umělé ledové ploše a naši reprezentanti zde vybojovali v roce 1947 titul mistrů světa. Místo, které slouží bruslařům i hokejistům již více než třičtvrtě století, mělo za dobu své existence několik domácích týmů. Nejslavnějším byl nepochybně LTC Praha, jako poslední tu účinkovali hráči APeXu. Na stařičkém stadionu, jehož technický stav pokulhává za ostatními moderními stánky v Praze, se nyní rozhodl hrát svá domácí utkání nový amatérský pražský tým HC Hornets.

Historie týmu není dlouhá. Píše se od roku 2008, kdy se začalo právě na štvanický led, scházet několik mladíků na sobotní hokej. Bez výstroje, někteří dokonce i v lyžařských rukavicích, hrávali zápasy jen mezi sebou. Rozdělili se podle toho, kolik jich přišlo.
„Že jsme začali chodit zrovna na Štvanici, mělo čistě pragmatický důvod. Poslední zimy už ledy na rybnících nestojí za nic, ale každý chlap se párkrát za rok na tom ledě s kamarády rád sklouzne. No a Štvanice pro nás byla finančně nejdostupnější,“ osvětluje začátky duchovní otec týmu Martin Šíma.
Hrávalo se na položené brány. Většina hráčů si obstarala helmu, ale to bylo z výstroje vše.
Postupem času se však rybníkářský styl hokeje – hurá všichni za pukem – začal pozvolna měnit a dali se v něm najít první rysy organizované hry.
„Určitě nám moc pomohlo, že si občas přišli s námi zahrát i nějací bývalí hokejisti. Sice si nás vodili za nos, ale alespoň jsme od nich mohli něco okoukat. Spousta lidí by řekla, že to se dá i z televize, ale na ledě je to něco úplně jiného. Doma u přenosu je každý generál, ať je to jakýkoliv sport,“ míní jeden ze zakladatelů nového týmu Jiří Čihák.
Hráči začali investovat do počáteční výstroje a zrodila se myšlenka přihlásit se jako tým do amatérské soutěže. Možnost byla jediná, a to 8. nejvyšší pražská liga. Úzká skupinka jedinců, především okolo nadšené dvojice studentů a nerozlučných kamarádů Čihák – Korostenski a hlavního organizátora Šímy, dávala na papíře dohromady možný budoucí tým.
„Byli jsme ale pořád rybníkáři. Kluci, kteří neumějí hrát hokej a vědí o něm prd. Ale ta soutěživost nás vedla dál k našemu snu,“ vysvětluje Šíma.
Kluci se nakonec po dlouhých uvažováních a několika schůzích rozhodli jít jinou cestou. Dali dohromady širokou soupisku hráčů a všechny pozvali na své pravidelné sobotní tréninky. Kde jinde, než na Štvanici. Zvolili cestu píle. A to takovou, že pro letošní, první společnou sezonu, ještě žádnou soutěž nepřihlásí a budou v rámci intenzivního trénování, budovat bojeschopný tým.
„Vzali jsme si do týmu i několik bývalých hokejistů, abychom se měli od koho učit a byli alespoň v těch letošních přátelských utkáních důstojným soupeřem,“ shrnul rozhodnutí nejužšího vedení jeden z jeho členů.
„A naše přáteláky máme naplánovány samozřejmě na Štvanici, jakožto domácí stánek,“ doplnil Šíma.
Než si někteří hráči stačili dokonce pořídit celou výstroj, příprava i s profesionálním trenérem byla již od začátku srpna v plném proudu. Nechme se překvapit, jak jejich snažení projeví na ledě.

mjk